Červnový jednodenní výlet do kraje K. H. Máchy

Do Holan, malé vesničky pod Českou Lípou, jsme jedné červnové soboty vyrazili třemi auty. Výpravy se zúčastnilo celkem 13 lidiček, z toho 4 dospěláci - Marek Kořínek, Rutka Kořínková, Luboš Dörfl a Pavel Říha (Bobr). Vezli jsme 9 dětí různého věkového složení, a to Adama Kořínka, Matyáše a Viki Kořínkovi, Luboška a Kačku Dörflovi, Míšu Hološkovou, Vlastíka Švejdu a Vojtu Kuklíka s kamarádem. Nejmladším účastníkem byl dvouletý Adam Kořínek, nejstarším pak Bobr (50 let).
Předpokládaná trasa: Holany náměstí, odtud po modré značce krásným údolím Roklice do vesnice Dřevčice, z té pak po zelené a následně žluté kMartinským stěnám. Abychom se dostali do sedla pod Vlhoštěm, musíme opět po zelené a pak po modré do Holan.
Nejmladší účastník expedice obdivoval nádhernou přírodu po většinu trasy z krosového kočárku, který byl poháněn lidskou silou zvanou Marek Kořínek, a pak střídavě Rutkou a ostatními fyzicky zdatnějšími výletníky.
Byl jsem zbytečně skromný, co se týká odhadu délky trasy, a původních předpokládaných 15 km se neuvěřitelně natáhlo na poctivých 20.
Údolí Roklice je poseto řadou věží a věžiček z pískovce, které byly ve své době, a možná ještě jsou, výzvou pro horolezce. V předválečných letech a těsně po válce, byly hojně navštěvovány zvláště německými lezci, později pak i českými, aby zde podnikli řadu cest různé obtížnosti. Ke skalám a k horám mám velice blízko, jelikož jsem tento sport v 80. - 90. letech se svými druhy aktivně provozoval a častokrát jsme v Roklici a poblíž Blíževedel lezli. Nu, a teď jsme mohli stát pod věžemi jako jsou "Zlý bratr", "Dobrý bratr", "Liberecká věž", "Strážce skal", aj.
Na půli cesty Roklicí jsme dohnali kočárovou dvojku Adam Kořínek - Marek Kořínek, která odstartovala z Holan o něco dříve, aby nás vlákala a nakonec přepadla na Hrádku nevalné pověsti. Do cíle trasy, tedy nazpět k autům do Holan, jsme pokračovali už všichni společně. Údolí Roklice skončilo a narazili jsme na první domky vesnice Dřevčice. Chtěli jsme si zde dát oběd, ale přišli jsme příliš brzy, hostinec byl zavřený. Značka nás vede vesnicí a kousek za ní nás vykazuje na polní cestu a pak mezí do nedalekého lesa. V plánu jsou "Martinské stěny", musíme na žlutou. Zatím co si Adam libuje ve vozítku, přicházíme k "Martinským stěnám" (chráněný přírodní útvar). Značka nekompromisně mířila tam, kde jsme cítili určité nebezpečí, ale zvědavost a odvaha vyhrály, pokračovali jsme dále. Značka nás přivedla na chodníček, který byl někde tak úzký, že byl problém tam kočár nacpat. Vpravo od nás skály a stromy, pod námi 20-ti metrová propast. Jakákoliv nepozornost by se nemusela vyplatit, ale zvládli jsme to. Byl zde úchvatný pohled do rokle pod námi, ale i na ostatní okolní kopce. Žlutá značka, zvaná též "Husí cesta", nás opustila i v místě zvaném "Husa". Naučnou stezku jsme vynechali, zato pro nás Rutka připravila krátkou hru v lese, které určitě provětrala naše mozkové závity. Najít v lese na stromě zvíře, jehož jméno obsahuje všechna písmenka, ale jaksi jinak, než jsme zvyklí, a vyluštit, oč se vlastně jedná, je pořádná fuška. Hlavolam zvířete byl společně s pořadovým číslem přišpendlen na stromě. Tedy najít, rozluštit, pamatovat si jeho pořadové číslo bez použití tužky a papíru, a to vše co nejrychleji nahlásit Rutce, nebyla vůbec žádná sranda. Někdy jsem si pomyslel, jestli vůbec nějaké závity mám. Schválně, jestlipak víte, co je - OKNADOČK - ? Po vyhodnocení hry jsme vyrazili po zelené do sedla pod Vlhoštěm. Spolu s Ronovem je tento kopec nepřehlédnutelný. S narůstajícím počtem ušlých, ale vlastně i ujetých kilometrů, jsme začali určitě všichni vnímat les fyzicky. Únava nejmladších účastníků byla velice často doprovázena různými slovními projevy.
Rozcestník pod Vlhoštěm byl milosrdný - po modré do Holan "pouhých" 5 km. Šlapali jsme po krásném bílém písku a když jsme se protáhli dlouhým skalním úvozem, ocitli jsme se mezi nádhernými buky. Modrá značka nás pak vyhodila mezi první stavení a na louku, kde byl nádherný výhled na Jizerky, Lužické hory a ostatní kopce. Pomalu jsme ztráceli výšku. Přivítal nás poslední smrkový les těsně před Holany. Ten se Rutce odměnil několika krásnými hřiby a to k nevelké radosti holanských domorodců.
Poslední úsek cesty nebyl vůbec jednoduchý, cesta vedla mezi poli s urostlou řepkou a na první pohled bylo zřejmé, že po ní dlouhou dobu nikdo nešel. Ve vysoké trávě jsme ztráceli jeden druhého, a hádek, tvořený lidskými těly, se postupně prodlužoval. Adam musel na koně a Marek táhnul kočár za sebou, protože houževnatá travní stebla vlezla všude a znemožňovala jeho pohyb.
Do Holan jsme přišli unavení, ale myslím, že to stálo za to. Hned za auty byla hospoda, tak jsme zašli na gáblík. Asi po hodince už naše kola svištěla k domovům. Když jsem se v půli cesty podíval po mých spolucestujících, musel jsem se pousmát, všichni spali. Takže Holany, dobrou noc, třeba se ještě uvidíme!!

  To podstatné na závěr. Chtěl bych touto cestou Bohu poděkovat za to, že jsme se vůbec sešli a tento výlet podnikli a bez úrazu absolvovali. Děkujeme za ochranu a nádhernou přírodu, kterou jsme tak mohli obdivovat. Je to jeho dílo, je dokonalé, a je pro člověka. Mohli jsme si tak odpočinout a přesto, že nás bolely nohy, načerpat i sílu do dlaších dnů.