Příběhy
V adis-abebské čtvrti Mekanise podporujeme celkem 5 sociálních pracovníků církve. V této sekci si můžete přečíst více o jejich pracovní náplni, ale hlavně o jejich autentických životních cestách, o tom, jak se z lidí, kteří pomoc potřebovali, stali ti, kteří mnohým pomáhají.
TSEHAY AYNE
(služba Good Samaritan Ministry, poloviční úvazek)
Jmenuji se Tsehay Ayne a je mi asi 30 let. Narodila jsem se na severu Etiopie. Moji rodiče byli přísně ortodoxního vyznání.
Když mi bylo 13 přestěhovala jsem se do Addis. - přivedla mě sem moje teta, se kterou jsem taky bydlela další 4 roky. Pro tetu jsem ale byla jen služkou, dokonce jsem proto chodila jen do večerní školy. –Moji sousedi mi radili, abych odešla od tety, to jsem udělala, když mi bylo 17 a místo u tety jsem pracovala v jiné domácnosti za peníze. Ve škole jsem dodělala 10. ročník, potom jsem pracovala v restauraci, kde jsem také potkala jednoho muže, se kterým jsem později začla i žít. Otěhotněla jsem, ale ve stejné chvíli jsem zjistila, že můj partner má na venkově jinou ženu - svou manželku. K tomu všemu mi v té době v nemocnici řekli, že jsem nakažená HIV. Od partnera jsem tedy odešla a přestěhovala jsem se do Mekanisy, kde se mi narodila dcera Bemnet.
Cítila jsem se osaměle a zoufale, protože jsem neměla nikoho kromě tety, ke které jsem se bála jít nazpět, také jsem měla finanční problémy. Proto jsem přišla do kostela. Ačkoli jsem nebyla ještě věříci, lidé v církvi mi pomohli. Brzo na to jsem se stala křesťankou. Byl to Bůh, kdo mi pomohl v mých problémech. Byla jsem pokřtěná, stala jsem se členkou církve a když má dcera vyrostla, stala jsem se dobrovolnicí pro GSM. Ačkoli nyní pracuji plnou pracovní dobu, jsem placená jen z části.
Během práce svědčím lidem o Bohu, oni mi říkají, co mají na srdci, já se za ně modlím a sloužím jim, radím, povzbuzuji je, miluji je. Pomáhám při rozdávání jídla, ale dělám i kancelářskoku práci, koordinuji páteční setkání žen, a vedu modlitby, navštěvuji rodiny, během pátečních bohoslužeb se starám o děti. Svou práci miluji. Církev otevřela dveře pro mě a já je chci držet otevřené pro ostatní s podobnými obtížemi, jaké jsem měla a mám já.
GENET ASEFA
(plný úvazek ve službě Good Samaritan Ministry)
Narodila jsem se v Debrzeitu, na venkově. Vychovávali mě moji prarodiče, moje matka zemřela když mi byl 1 rok. Prarodiče mě poslali do ortodoxní školy. (1-7.ročník) Do školy jsem chodila velmi ráda, ačkoli jsem musela ujít 10 km z venkova do města.
Jednoho dne - když mi bylo 13 - jsem na cestě ze školy byla unesena. Předtím než mi tento muž stihl ublížit, jsem se ale zachránila a vrátila se domů. Únosce mě ale stále ohrožoval, proto jsem musela uprchnout do Adis Abeby.
Když jsem poprvé vystoupila v Adis z autobusu, byla jsem velmi zmatená, stála jsem uprostřed davu a křičela. Někteří lidé z davu mě chtěli vystrašit, chtěli, abych se vrátila domů, ale jiní se mě zastali, vzali mě domů, nabídli mě, abych bydlela a pracovala u nich. Tato rodina neměla ale dost peněz , aby mne platila z mou práci, proto mne poslali k jedné staré ženě, abych se o ní starala ,a tak si vydělávala, to jsem dělala jeden rok. Později jsem se dostala k bohatší rodině, která mne vzala za svou ( dali mi nové oblečení, umyli mne...)
Moc jsem si přála znovu začít chodit do školy, k tomu jsem ale potřebovala rodný list, který byl doma v Deberzeitu, kam jsem se ale nemohla vrátit. Rodina mi však za rok opatřila falešný rodný list. Konečně jsem mohla začít chodit do školy! Dochodila jsem 8. třídu, ale „moje“ rodina se pak odstěhovala do Ameriky. V té době jsem se v Adis potkala s jedním svým příbuzným, který mě chtěl vzít do Holandska, kde bych mohla studovat.
Předtím než jsem mohla odjet, jsem se ale spřátelila s jistým mužem, který se mi ze začátku líbil, později mne ale znásilnil. Nikomu jsem o tom tehdy neřekla, on v tom pokračoval, a já jsem brzy otěhotněla. Že čekám dítě jsem zjistila až v 5.měsíci. Moje spolužačka mne vzala k svým příbuzným, u kterých jsem pracovala. Když přišel porod, vzala mne ta rodina do nemocnice, nechali mne tam u dveří a dále už se o mne nestarali.
V nemocnici jsem upadla do koma a když jsem se probudila, nejdřív jsem si myslela, že jsem potratila. Doktoři mi ale řekli, že se mi narodila holčička. Neměla jsem kam jít a v nemocnici jsem mohla zůstat jen měsíc. Jedna Američanka měla zájem adoptovat si mou dceru, ale já jsem to odmítla. Nakonec se mne ujala jedna žena z nemocnice. Také mi finančně vypomohli někteří doktoři a sestry. Ta žena z nemocnice, se mnou začala mluvit o Bohu a řekla mi o Kristu.Vzala si mne k sobě domů, koupila mi všechny potřebné věci pro mne i moji dceru.Tak jsem se dostala do Mekanisy a stala jsem se křesťankou.
Po 8 měsících odjela žena, která se mne ujala, do Ameriky. Byla jsem sice zase sama, ale tentokrát jsem už měla Krista. Uklízela jsem a vařila pro bratra ženy, jež se mne v nemocnici ujala. Potom jsem také uklízela i v baptistické církvi, kde jsem o rok později začala pracovat jako pomocnice ve školce. Tehdy jsem chtěla najít Boží vůli pro svůj život. Bylo mi umožněno si pomocí večerní školy doplnit vzdělán. Ve večerní škole jsem také potkala svého manžela. Dále jsem studovala dva roky v Biblické škole..
Během doby na biblické škole jsem se rozhodla pomáhat stejným lidem, kteří na tom jsou stejně jako já. Lidem, kteří jsou chudí, nemají kam jít, bojí se a nemohou se z různých důvodů dostat do církve. V té době se v mekaniské církvi rozběhla služba Good Samaritan ministry, kde jsem nejdříve pracovala jako dobrovolnice. Dnes zde pracuji na plný úvazek.
WINSHET
(dobrovolnice GSM)
Vyrůstala jsem na venkově. Když mi bylo asi 16 let, vdala jsem se. Můj manžel a jeho přátelé zabili dva mé příbuzné a byli za to zatčeni. Po pádu komunismu byli ale propuštěni. Můj manžel se vrátil a pokusil se zabít i mne, za to se ale dostal zpět do vězení. Můj otec byl v té době také kvůli svým pletkám s komunismem zatčen a shodou okolností se dostal do stejného vězení jako můj manžel. Společně se pokusili o útěk, na kterém byl manžel zabit, ale otec se zachránil. Policie potom po otci pátrala, a já jsem tak raději utekla do Adis Abeby, protože jsem byla neustále dotazována a sledována. Na venkově jsem ale zanechala své dítě..Po nějaké době v Adis jsem odešla do Debre Birhanu, kde jsem si celý jeden rok pracovala jako prostitutka. Později jsem pracovala v baru, v té době jsem také otěhotněla. V 9. měsíci jsem přišla znovu do Adis ke svému strýci. Aby mi pomohl, musela jsem lhát, že jsem vdaná. Když ale strýc dva týdny po porodu zjistil, že mé dítě je nemanželské, vyhnal mě. Nějakou dobu jsem žila i s dítětem v Debre Berhanu, když jsem ale vážně onemocněla, vrátila jsem se ke strýci, kde jsem bydlela až do 2 let věku mého dítěte.
Před 6 lety jsem se dostala do Mekanisy a vydělávala jsem si jako nádenice 2 roky. V té době jsem dostala silný kašel a další zdravotní potíže, takže jsem šla do nemocnice, kde jsem zjistila, že jsem HIV pozitivní.
Doslechla jsem se o církvi MAKBC, že podporují děti a rodiny, byla jsem tedy zapojena do programu GSM, a tak jsem se seznámila s pracovnicí GSM – Genet. Brzy na to jsem se stala křesťankou. Mé myšlení se od té doby velmi změnilo. Zapomínám na minulost…,více hledím do budoucnosti a myslím na Ježíše. Mojí rodinou byli vrazi …Bůh byl ale se mnou a ze všeho mne vyvedl, nyní jsem šťastná. Moje dcera – Hiwot – je nyní 9 let stará. Bydlím v domě s další pracovnicí GSM – Tsahay. V GSM pracuji jako dobrovolnice už 2 roky a jinak si v poslední době vydělávám uklízením lékarny.