na hlavní stránku-logo CB na hlavní stránku-nápis CB-KV

Kazatel sboru (předchozí)

(br. Pavel Mošner v srpnu 2002 odešel po jedenáctileté službě do sboru Praha2-Vinohrady.
P.M. foto kazatel:Pavel Mošner, ročník nar:1964, studium na: Komenského evangelické bohoslovecké fakultě, témata písemných prací: "Následování Krista" (podle D.Bonhoeffera a T.Kempenského), "Křesťanská pomoc drogově a jinak závislým"(pro katedru praktické teologie), "Věřili, a proto..."(podle Žd11), praxe:11let, ordinační práce: "Duchovní porodnictví" (aneb-jak vést člověka ke Kristu), rodina:ženatý, 4děti, zaměření: evangelizační snaha, praktická pomoc sociálně slabým, práce mezi dětmi.

Vyrostl jsem v rodině evangelikálně křesťanské patřící do Církve bratrské. Tato výchova byla dominujícím faktorem pro moji orientaci ve věku hledání vlastní identity. Patřit Kristu celým srdcem jsem se rozhodoval v období mých 15-19 let. Jeho výsledkem byla touha sloužit věcem B.království na plný úvazek, k níž jsem byl posléze také povolán. Povolání jsem testoval několika zkouškami, abych vyloučil lidský faktor. Nedal jsem si pokoj, dokud jsem nezískal vnitřní klid v tom, že nejde o povolání tělesné, nýbrž Boží zavolání. V této víře jsem se tedy přihlásil na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Všechny další události pak jen potvrzovaly skutečnost povolání od Boha a ne od člověka.

Ke konci studia jsem se oženil se ženou Lenkou, která byla ochotná nést se mnou tíži stěhování z místa na místo, otevření rodinného zázemí širokému okruhu sborových hostů, dát všanc své soukromí a nikdy si nevybudovat zařízení kuchyně, koupelny a dalších částí bytu podle svých představ. Je málo žen takto statečných, proto jí patří dík za všechno, co jsem mohl učinit.
Brzy se nám narodila trojčata a po sedmi letech k nim přibyla dcera čtvrtá.

Po dokončení studia jsme byli s dvouletými trojčaty posláni na náš první sbor Církve bratrské - do Karlových Varů. Zde jsme strávili ve službě věcem B.království více jak 11 roků. Povinnosti rodinné se mísily s povinnostmi sborovými, takže to byla služba pod stálým psychickým i časovým tlakem. Zjistil jsem ale, že tento tlak potřebuji, abych ze sebe vydal vše, co ve mně je. Jsem člověk pohodlný, který si rád ulevuje, když může a nemá vnitřní kázeň poručit si, když nemusí. Díky Bohu, že jsem stále jen "musel". Neboť když už se zdálo, že starosti poleví, narodila se nám postižená čtvrtá dcera s lehkou formou pravostranné hemiparézy a když už se v jejích 5 letech zdálo, že se s handicapem vyrovnala, ukázalo se dlouhodobé onemocnění kyčelního kloubu u jednoho třináctiletého trojčete v podobě Perthesovy choroby. Prožíváme tedy velmi dobrodružný život v plné režii našeho nebeského milujícího Otce, který nás nejen nevydá do pokušení, ale nedovolí také zkoušet nás více, než bychom dokázali vydržet. S každou zkouškou předem připraví i východisko a dá nám sílu obstát. Chtěl bych mu na tomto místě poděkovat a říct, že si tak dobrého tátu ani nezasloužím.

V karlovarském sboru jsme usilovali zejména o přírůstky nových sborových dětí a jejich duchovní vedení, dále pak o evangelizaci a vedení nových lidí ke Kristu a v neposlední řadě o pomoc po lidsku řečeno "beznadějným" případům (psychiatricky, sociálně, v závislostech). Tato třetí oblast pomoci v praxi znamená např.to, že nedám ani korunu člověku, který přijde a vymýšlí si různé lži (většinou vždy stejné o tom, že musí někam cestovat a ukradli mu doklady), často s ním vyrazím dveře "svinským" krokem, ale zároveň udělám maximum pro toho člověka, kdo by chtěl se svým bezdomoveckým nebo závislým životem něco dělat. Jsme v kontaktu s organizacemi, kteří mají diferencovaný program pomoci podle druhu sociálního onemocnění (Armáda Spásy-bezdomovci, Teen Challenge-závislí, ženské domovy-matky v tísni, uprchlíci, prostitutky apod.)

Moje oblíbená biblická postava je Abraham, protože je člověkem víry. Neví kam má jít, neví kdy se mu zaslíbený syn narodí, ví jen, že mu Bůh slíbil veliké požehnání, mnoho potomků a velikou zemi. A Abraham chodí křížem krážem a neví kdy to bude, kde to bude a jak se to stane. Na těchto cestách víry hovoří s Bohem, Bůh se mu stává stále větším přítelem, dokonce tak blízkým, že se s Abrahamem radí o svých dalších plánech se Sodomou a Gomorou...

Můj nejoblíbenější biblický verš je: "L 12,32 Nebojte se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. Prodejte, co máte, a rozdejte to. Opatřte si měšce, které se nerozpadnou, nevyčerpatelný poklad v nebi, kam se zloděj nedostane a mol neničí. Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce."

Moje názory na kontroverzní věroučné otázky, na nejednotu v praktické zbožnosti nebo dohady o zvyklostech sborového života se vždy řídí pečlivým rozdělením (po vzoru staré Jednoty Bratrské) na věci podstatné, služebné a případné. Za podstatné má cenu bojovat, o služebných je třeba diskutovat a nad konflikty o věci případné je mou povinností se s láskou a porozuměním zasmát.

Nemám v oblibě slova: "vize", "slyšené slovo", "to u nás není zvykem".
Mluví-li se o vizi, je to často vytrubování nebo reklama. Raději používám slovo "program", neboť toto slovo znamená, že jde o cestu. Cestu po níž chceme jít a na níž Pán Bůh může náš kurz všelijak upravovat. Málokdy Bůh ukáže rovnou cíl. Abrahamovi řekl: "jdi a já budu s tebou". Na cestě nebo během programu se dál hledá Boží vůle, cesta, směr i cíl. A často je to i s všelijakým blouděním a tápáním, ale i to je v Božím plánu toho, co má přijít. Řekneme-li ale vize, jako bychom chtěli říci, že vidíme až na konec, že víme, jaký má být cíl. A to je vždycky furiantství. Bůh není pravda, která je daná, ale je pravda, která se hledá. A proto miluji život s Bohem. Není to nic předem daného, jde o veliké dobrodružství kosmické rozsahu.
Termín: "slyšené slovo" v kontextu např.: "Děkujeme za slyšené slovo" je v přímém rozporu s tím, co má slovo vykonat. Totiž, že k němu má člověk vždy zaujmout nějaký postoj. Buď přijmout, nebo odmítnou případně o něm diskutovat. Ale jen slyšet a nic? To je pak člověk jako posluchač, který slovo jen slyší, ale "ptáci přiletí a zrnka sezobou" Termín "slyšené slovo" mně navozuje představu jakéhosi kázání, které bylo vyřčeno a zůstalo v prostoru modlitebny, někde mezi stropem a hlavami nejvyšších lidí. Tam teď visí a čeká, až někdo otevře okno a vyvětrá ho. A další neděli se do svěžího vyvětraného vzduchu zavěsí další slyšené slovo, které čeká stejný osud.
A nakonec fráze: "to u nás není zvykem". Tato fráze jakoby říkala, že zvyk sboru nebo jednotlivce, či nějaké sborové skupiny je zákonem postaveným nad Biblí. Správné je říci: "to není biblické", nebo "Pán Ježíš by to tak neučinil", ale ne: "to u nás není zvykem". Vždyť doba se mění a věci služebné a přídavné se musí měnit s ní. Jinak "sůl pozbude chuti" a co se solí, která přestane solit? Pán Ježíš na to odpovídá: "Mt 5,13 Vy jste sůl země, jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali."


nahoru HLAVNÍ STRÁNKA