(L 13,4) "Nebo si myslíte, že těch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete."
Když se chvějí naše jistoty, když se otřásá bezpečí ať už naše docela soukromé nebo světové, měla by se chvět také víra? Ano, měla! Protože často spoléhá na lidi, ideje nebo věci, které nevydrží.

"Na co vlastně spoléháš?" Taková je otázka vyslance krále Sancheríba, který s nejmocnější armádou světa vytáhl proti Jeruzalému v letech 701 před Kristem. "Na co vlastně spoléháš?" Tak se ptá i dnes, a ptá se Tebe. Ve dnech v nichž se zachvěly pilíře světové velmoci a jistoty bezpečnosti celé země. "Na co vlastně spoléháš?", ptá se i Tebe. I Tobě se zachvěly sloupy, na nichž stojí Tvůj klid. A věřte mi, měly by se každému z nás zachvět.

Ten, komu se nezachvěla víra po úterních událostech tohoto týdne, je velmi naivní osobou. I učedníci na rozbouřeném moři křičí strachy a budí svého Pána s otázkou: "Pane, tobě je jedno, že hyneme?" V odpověď slyší výtku: "Kde je vaše víra?" Ale právě tehdy, kdy se chvěli jistoty jejich života, tříbila se jejich víra. Právě v tu chvíli si pokládali důležitou otázku: "Na co vlastně spoléháš?" A rozhodli se správě: probudili Božího Syna, Pána Ježíše Krista. To znamená, že spolehli na Něj a On vstal a poručil bouři, větru a moři a vše se utišilo. I učedníci sami ve svém srdci.

Ano, mělo by nás zamrazit, a to pořádně. Vždyť tisíce lidí se vypařily v mnoha set stupňovém žáru ohně explodujících letadel. Vždyť na tisíce lidí spadly věže velikého města světa. Vždyť tisíce lidí uvězněných v sutinách domů pomalu umíralo na následky svých zranění. Vždyť tisíce lidí v jediné hodině ztratilo své nejbližší. Mělo by nám zatrnout a měli bychom se zeptat, jaká je naše láska k bližním, jaká je naše lítost a soucit s trpícími, byť na druhém konci světa. A měla by se také vynořit otázka: "Kdy dojde na mě? Kdy dojde na nás?" A spolu s ní také: "Na koho vlastně spoléhám? Kde jsou mé jistoty? A co je to za jistoty? Obstojí i tváří tvář nesnesitelnému žáru leteckého benzínu? Obstojí i pod padajícími věžemi světového města? Obstojí i v sutinách domů? Obstojí při ztrátě mých nejbližších? Na koho vlastně spoléhám?"

Nechci, ani nesmím, zabývat se spolu s Vámi otázkami osobními. Otázkami osobní víry, láska a naděje, když před námi leží trpící, zraněný a umírající člověk. Tak to totiž dělali ti dva, kteří ho minuli v příběhu, který Pán Ježíš vypráví. Kněz a levita. Mysleli jen na víru svou vlastní. Možná také na sbor a církev, kam tak důležitě spěchali. Nechtěli vidět a vyhli se neštěstí druhých. My jsme ale voláni k soucitu, a účinné pomoci Samařana, který se u zraněného zastavil, rány mu ošetřil olejem a vínem, naložil ho na svého mezka a v hostinci mu předplatil lůžko a zajistil poúrazovou péči.

Asi by se mě někdo, kdo je soucitem hnut zeptal, co má v tuto chvíli dělat. Jak pomoci obětem neštěstí na druhém konci světa? A já chci odpovědět, že když se dokážete zastavit u utrpení druhých, když nepospícháte dál a nehledíte si svého vlastního programu, pak není třeba velké vynalézavosti. Pak se necháme vést soucitem, který nás na naší cestě zastavil. Může to být služba malá v porovnání s tím co by bylo zapotřebí, ale ty víš, co máš v tu chvíli udělat. Pomoc musí tryskat ze soucitného srdce a pak, ať je to cokoli, je to správně.

Kde ale vzít soucitné srdce? Člověk se spíše vyleká, propadne chaosu, pak se otřepe a jde dál. Kde vzít srdce soucitné? Jen tam, kde odsuneme své vlastní ego, to své já, které z nás dělá sobce. Tam, kde přemýšlíme o potřebách druhých a máme je za přednější než potřeby své vlastní. To je srdce Kristovo. Srdce, které nehledí na svůj vlastní prospěch, nepočítá křivdy, neraduje se ze špatnosti, ale vždy jen z pravdy. Soucitné srdce je srdce, které zvítězilo na svou vlastní hamižností a rozhodlo se sloužit druhým.

Máme toto srdce? Jsme ochotni slevit ze svých nároků na pohodlí? Jsme schopni opustit své vlastní já, které chce více a lépe jen pro sebe sama, jen pro ty své nejbližší? Dokážeme, jako Abraham vyjít ze své vlastní zajištěnosti, své prosperity a jít tam, kde pohodlí nebylo? Vybrat si ne bohaté louky sodomské, ale strmá úbočí okolních hor? A dokážeme věřit, že nám Bůh požehná i tam, kde to prosperitou neoplývá a že je: (Př 16,8) "Lepší maličko se spravedlností než mnoho výtěžků s bezprávím" Jen na této cestě totiž zahlédneme ležícího zraněného muže a jen na této cestě jsme schopni sehnout se k němu, obvázat jeho rány a pomoci mu v jeho nouzi. Avšak na cestě hříšníků, na židli posměvačů a s radami svévolných, nebo se svým vlastním sobectvím, to není možné.

Pomozme tedy! Pomozme svými modlitbami, pomozme účastí a rezervujme si čas a síly na tu správnou chvíli, kdy se na nás někdo obrátí s prosbou o pomoc a my poznáme, že je to Boží hlas a Boží prosba. Bez této rezervace ji nezaslechneme. Mineme ji tak jako kněz a levita minuli polomrtvého člověka.

---

A teď k té druhé otázce. Ta míří k základu naší víry. Ta se nás ptá Sancheríbovskou otázkou: "A na co vlastně spoléháš Ty?" Tady si musíme položit otázku Janovskou - tedy z knihy Zjevení. Co představují věže největšího města, které spadly, a co představuje ministerstvo obrany nejmocnější říše světa, které bylo též zasaženo. Nejde o bezvýznamné stavby. Jsou to symboly moci a síly. Symboly světového obchodu, ekonomiky a světové stability. Čtvrtý letoun cíl minul. Spadnul dříve než narazil do Bílého domu. Ten byl totiž jeho cílem, podle čtvrtečních zpráv. Nepoškodil ho. Nepoškodil symbol řádu. Protože Bůh není Bohem chaosu a nepořádku, nýbrž je Bohem řádu. Avšak to, co spadlo, bylo centrum světového obchodu a část ministerstva obrany. A protože: "Nebudeš míti jiných bohů vedle Hospodina", pak "nebudeš mít ani boha obchodu a boha vědomí své vlastní neporazitelnosti".

Teroristický útok, byť odsouzeníhodný s nutností potrestat viníka, střelil v jediné hodině do srdce naší vlastní hamižnosti, neporazitelnosti. Otřásl je v samých základech. A před nás se opět postavila otázka: "Na koho vlastně spoléháš? Oč se opírají Tvé jistoty!" A kdo může říci opravdu ze srdce, spolu se žalmistou 46.Žalmu: (Ž 46,2) "Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená. (Ž 46,3) Proto se bát nebudeme, byť se převrátila země a základy hor se pohnuly v srdci moří." ?

Pán Ježíš Kristus přišel, aby nás smířil s Bohem, naším Stvořitelem. Aby nás naučil říkat mu "Tati". Aby nás naučil poslouchat ho z přesvědčení a z lásky. Aby nás naučil důvěřovat mu, nebát se a milovat ho celým svým srdcem.
Pán Ježíš Kristus byl ochoten vzdát se všech svých práv. Byl ostříhán jako ovce, jako Beránek, který je zbaven vší své vlny. "Když mu zlořečili, nezlořečil zase, jen zašeptal:   Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí."

Jeden věřící Afričan vyprávěl jednou ve svém sboru o svém zvláštním vidění. Když kráčel do vrchu, uslyšel za sebou kroky. Obrátil se a spatřil muže, nesoucího na zádech těžké břemeno. Hned se s ním dal do hovoru. Tu si povšiml jeho zjizvených rukou a uvědomil si, že je to Pán Ježíš. Řekl mu: "Pane, ty jistě neseš hřích světa, že?" Ježíš mu ale odpověděl: "Ne, nenesu hřích světa, ale Tvůj hřích nesu!"
Když Afričan vyprávěl toto vidění ve svém sboru, srdce mnohých byla zlomena. Spatřili své hříchy na kříži Kristově.