na hlavní stránku-logo CB na hlavní stránku-nápis CB-KV

zpět na Kázání
Je snad Hospodinova ruka krátká?
(KV, 22.9.2002)
Iz 25,9  : V onen den se bude říkat: "Hle, to je náš Bůh. V něho jsme skládali naději a on nás spasil. Je to Hospodin, v něhož jsme skládali naději, budeme jásat a radovat se, že nás spasil."

1. text: Nu 11,1-24
2. text: 1Pt 1,13

 Minule jsme si připomínali zaslíbení. Boží zaslíbení probouzí víru a vede k naději.
Bůh nám dal zaslíbení věčného života (1J 2,25). Toto zaslíbení probouzí víru. A kdo věří v Syna Božího, ten má život věčný. Tento život věčný očekáváme. A očekávání, to je naděje.
Protože však stojíme na zaslíbení, je možné takovou naději nazvat "jistou nadějí".
Představme si ji jako skok do záchranného polštáře. Letíme, nestojíme, ale je nám jasné kam letíme a že to přežijeme.

 Dnes bych chtěl naši pozornost soustředit k naději jako takové. Ztratit všechnu naději znamená umřít zaživa! Bez naděje je člověk ztracen. Je v beznadějné situaci (a to bez ohledu na závažnost situace).
Podívejme se na ten první dopis Petrův. Jeho tématem je "pravá milost" (1Pt 5,12). Píše to lidem v nebezpečí snad prvního systematického pronásledování křesťanů v dějinách. Možná je bude jejich víra stát život! Obsah dopisu zní: pravá milost spočívá v tom trpět nevinně, jako Kristus.
Dříve však, než jim řekne tuto závažnou pravdu, musí obnovit jejich naději. Proto se téměř celá první kapitola zabývá nadějí.

Naděje je to, o co se v těžkostech, obtížích, úkolech, nárocích opíráme: o něco/ někoho, v kom vidíme možnost řešení.
Někdy křesťané mylně očekávají procházku růžovou zahradou, Bůh však s námi má vyšší cíle, než odchod do věčného klidu a odpočinku. A Písmo nikde nezaslibuje bezproblémový život. Naopak, Písmo zaslibuje možnost řešení a naději v problémech.

Ten někdo, v koho skládáme naději, má být Bůh. Písmo bojuje proti upínání své naděje v pozemské věci, v lidi, v sílu nebo bohatství, v krásu, v inteligenci:
Ž 118,8: "Lépe utíkat se k Hospodinu než doufat v člověka. Lépe utíkat se k Hospodinu než doufat v knížata."
Př 28,26: "Kdo spoléhá na svůj rozum, je hlupák, ale kdo žije moudře, unikne."

Nemáme-li konkrétní zaslíbení, do kterého bychom mohli skočit jak do záchranného polštáře, můžeme doufat v Boží moc, jako bychom při pádu z velké výšky měli padák. Ať již dopadneme jakkoli hluboko, nezabije nás to.

1. Doufání v Boží moc

Bůh ve své velikosti vždy přesahuje naše představy a možnosti. To vystihuje latinská zásada "semper major", vždy větší, větší a větší. V tom příběhu z Numeri je řečeno slovy: "Cožpak je krátká ruka Hospodinova?" = Cožpak je na takovou situaci Hospodin krátký?

Dnešní kázání bych také mohl uvést takto: Dneska si ukážeme něco, co zásadně promění váš život k dobrému, pokud si to zažijete na rovině každodenního života. Je to jistota, že Bůh přesahuje naše možnosti, naše omezení, naši situaci.

Pamatuji si, jak jsem ten příběh z Numeri 11 četl asi před třemi lety. Řekl jsem si: Tento týden si chci zažít to, že Hospodin není na žádný problém krátký! A dneska si říkám, že takové předsevzetí potřebuji znovu...

Víte, kdy je situace beznadějná? Ve chvíli, kdy již nemáme žádnou naději! V Boží veliké moci se však můžeme zavěsit jak do padáku a beznadějná situace nás tak nikdy potkat nemusí.

Zjistil jsem, že křesťané se liší v tom, co vše v modlitbě Bohu předkládají. Nemám na mysli nějaký hřích, ale docela obyčejně, jsou lidé, kteří Bohu předkládají jen věci, které považují za důležité: hledání životního partnera, shánění práce, bydlení, apod. A pak jsou lidé, kteří Bohu předkládají sebemenší starost, která se byť jen dotkne jejich života: když jejich dětičky nemohou usnout, zlobí je počítač...
Záleží na svědomí, záleží na nátuře, na poznání Boha, také na situaci - ale všimněme si, Písmo neklade meze tomu, s jakými prosbami bychom mohli/ už nemohli za Bohem jít. Jakoby nás zvalo - důvěřuj podle své víry.

Nyní se však musíme podívat trochu kriticky na to, co jsem doposud pověděl. Bůh nedal zaslíbení, že svoji nesmírnou moc použije vždy, když o to poprosíme. Že ano? Ani nezaslíbil, že nás ze všech nesnází vysvobodí způsobem pro nás příjemným, že vždy budeme mít navrch, nebudeme vyčerpaní, možná i naštvaní.

A opravdu, Písmo zná zkušenosti, kdy naděje čeká (zatím) marně:
Job 30,26-31
To nás učí nesmírně důležité věci: naděje obrácená k Hospodinu je tím konečným řešením, jestliže by mi Hospodin neměl pomoci, pak žádnou jinou pomoc nemohu očekávat a ani o ni nestojím! (neboť nemůže pocházet z dobrého)
Příklad: Někteří křesťané nemají karetní hry rádi. Ale i tak předpokládám, že všichni tuší jak se karty hrají. Třeba takovou, kde jde o to dát vyšší kartu, než hráč přede mnou. Eso je nejvyšší. Představte si situaci, že máte jen samá esa. Ať vám tam hodí cokoliv, můžete dát eso. Na každou situaci můžete odpovědět největší možnou silou. Je to mrhání dobrými kartami? Vždyť vy ale jiné ani nemáte! Na každou situaci můžeme odpovědět důvěrou Bohu. Vyšší karta není. Větší síla ani kalibr neexistuje. Není nikdo rozumnější nebo moudřejší, není nikdo odpočatější ani nápaditější. Pokud by eso nemělo vést k řešení situace, pak máte snad lepší možnost?
Totéž platí u bojových počítačových her. Mám kamaráda, který vždycky bere jen tu nejtěžší zbraň. Škoda jen, že taková zbraň má vždy omezené množství nábojů.
Pl 3,16-27
Smysl je tedy jasný: I kdyby důvěra v Hospodina neměla vést k řešení situace, není důvodu hledat pomoc někde jinde, neboť jsme nasadili nejtěžší možnou zbraň, která existuje - v celém vesmíru, v celém duchovním i hmotném světě.

Spolehněme se tedy, že s Bohem není nikdy situace beznadějná. Vždy má východisko, které je dobré a podle jeho vůle, kterým můžeme ze situace vyváznout. "Na žádnou situaci není Hospodin krátký!"

V Boží moc tedy smíme doufat v každé situaci. To je ten padák, který nás bezpečně dopraví do sebehlubšího údolí. Ale já mám pro vás z bohatství Božího slova připravenu ještě jednu naději. Tentokrát však již jen stručně.

2. k jeho milosti (závěr)

Verš z 1Pt, který jsme četli, mluví o naději upřené k milosti, která se k nám nese ve zjevení Ježíše Krista.
Proč právě k milosti? Doufat v něčí milost! Doufat v něčí přízeň!
Z toho vidíme, že našimi problémy jsou věci, v kterých potřebujeme Boží milost. Ty naše situace, které vypadají jako beznadějné, kdy již ztrácíme naději - vyžadují přízeň u Boha, Boží shovívavost. Není to příznačné?
Máme hrozně moc práce, nestíháme, starosti nás ráno budí a večer nám nedávají spát. Nepotřebujeme v takové situaci předně Boží přízeň? Luther říkával: když mě čeká obzvlášť mnoho práce, věnuji dvojnásobný čas modlitbám.
Zažíváme problémy ve vztazích, sami špatně reagujeme, nejsme schopni s tím nic dělat, došly nám síly. Nebo troskotáme na druhých, kteří nestojí o dobrý vztah s námi, nebo zažívají stejný problém jako my, totiž že chtějí, ale nejsou schopni. Není to snad situace, která potřebuje Boží milost jako nic jiného?!

Petr říká: Upněte všechnu svou naději k milosti, která se k vám nese ve zjevení Ježíše Krista. Může se jednat jak o zjevení Ježíše Krista v těle, v jeho pozemském životě, tak také zjevení, které očekáváme, jeho druhý příchod. Ať tak či tak, Boží milost, jeho přízeň je zdrojem naděje.

Tu pevnou, jistou naději jsem znázornil skokem do záchranného polštáře. Doufání v Boží moc zase jako padák, který nám zajistí bezpečné přistání z jakékoliv výšky. Doufání v Boží milost bych připodobnil lanu, na kterém visíme, vysoko nad zemí, nevidíme, na jak pevné skobě visí, ale zjišťujeme, že drží pevně.

amen

Ramseyer J.-Ph. "Doufat znamená uchopit ve víře zaslíbení života a spásy."


nahoru zpět na Kázání