Úvod:
Ukažte mi člověka, který nepotřebuje odpuštění! Jsme různí, a přece několik věcí máme společných:
- jsme Bohem stvořeni k jeho obrazu (Boží DNA z minulé neděle)
- každý z nás má nějaké rodiče a je v tom či onom po nich
- za nás za všechny Ježíš zemřel a vstal z mrtvých
- každý někomu ublížil a potřebuje odpuštění lidí, každý zhřešil a potřebuje odpuštění od Boha
Modlitba Páně má dvě části:
- nejprve se modlíme za věci, které by nás samotné nenapadli, protože nás netrápí
- pak se modlíme za věci, které nás trápí: starost o živobytí, potřeba odpuštění a zápas se zlem
Můžeme si udělat takový krátký kviz. Připravte si svá hlasovací zařízení (ruce). Nejprve přečtu otázku, pak budeme hlasovat.
Který problém považujete za největší:
a) živobytí
b) neodpuštění
c) vítězství nad zlem
Nezdá se vám, že jsou to vlastně asi 3 největší problémy člověka vůbec? Připojit bychom možná mohli ještě zdraví, nebo lásku ve vztazích.
V našem hlasování vyhráli dneska ti, co hlasovali "b", protože to je téma dnešního kázání - ODPUŠTĚNÍ a problém neodpuštění.
Chvála Božího odpuštění
Dalo by se říct, že máme 2 problémy s odpouštěním:
1. poprosit za odpuštění
2. odpustit druhým
Odpuštění je Boží vynález. Jak Bůh velice rád odpuštění nabízí: přinesou chromého a Ježíš mu řekne: "Odpouštějí se ti hříchy." (L 5,20) A přitom se zdá, že dotyčný přišel kvůli něčemu jinému. Apoštolé říkali otevřeně: "Budiž vám tedy známo, bratří, že skrze Ježíše se vám zvěstuje odpuštění všech hříchů, a to i těch, jichž vás nemohl zprostit Mojžíšův zákon." (Sk 13,38)
Ďáblovy lži o odpuštění:
"Je to příliš těžké."
"Budu vypadat jako slaboch."
Slaboch je ten, kdo má slabého boha. Slovo slaboch je odvozeno od staroslovanského "sláb-buoh". :))
Kdo věří v peníze, zahodí vše ostatní a zbude mu zlato, nic více. Kdo věří ve štěstí, skončí v neštěstí.
"Až mě odprosí!"
Mt 6,14n:
"Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení."
"Já mu nemám, co odpouštět, to on!"
Ř 2,1:
"Proto nemáš nic na svou omluvu, když vynášíš soud, ať jsi kdokoli. Tím, že soudíš druhého, odsuzuješ sám sebe. Neboť soudíš, ale činíš totéž."
- a to hned dvakrát: 1. tím, že soudíš bližního, 2. že děláš totéž (kdo se nejvíc rozčiluje a rozkřikuje je často ten, kdo sám s tím má největší problém)
"To už je pryč, nemá cenu se k tomu vracet."
Jinými slovy: Zapomenout stačí, není třeba odpouštět!
"To nic není, to vůbec nevadí..."
To bývá častá odpověď, kterou konejšíme ty, kdo nás prosí o odpuštění. Také dobrý způsob, jak zabránit tomu, aby došlo ke skutečnému odpuštění, co?!
"Tak to jsi přehnal, to ti těžko někdo odpustí, ani Bůh..."
Ježíš na jednom místě říká, že je rouhání, které Bůh neodpustí
Cílem všech ďáblových lží je neodpuštění. Proč? Protože pokud druhým neodpustíme, vystoupíme dobrovolně z proudu Boží milosti.
Síla odpuštění
V roce 1994 jsem přijel na jednu theologickou školu ve Spojených státech. Měl jsem tam strávit rok. Byl jsem tehdy ve 3. ročníku studia theologie a moc jsem se zatím neorientoval. Zdá se mi, že to bylo při studentských pobožnostech nebo v nějakém osobním rozhovoru, kdy jsem zjistil, že na té škole probíhá již delší dobu taková debata, zda odpouštět druhým i bez toho, že by nás poprosili o odpuštění (sr. L 17,4). Zdálo se mi to divné a dodnes se mi to zdá divné. S odpuštěním přeci nelze kupčit - jednomu ano a druhému ne!
Odpuštění, to je vysvobození z moci hříchu. Odpuštění je jako vysvobození ze zajetí a přenesení zpátky do své vlasti, kde jsme svobodní. Před časem jsme s Janou byli na filmu Pianista z prostředí varšavského gheta za 2. světové války. A život v tom ghetu byl opravdu jak život ve vězení. Gheto bylo rozděleno dopravní tepnou na dvě části a přechod z jedné do druhé byl omezen. A tak se stály fronty a postupně se stalo hodnotou být schopen dostat se z jedné strany na druhou. Přijde člověk a zeptá se vás: Chceš dostat na druhou stranu? A představte si, že už budete léta z takového vězení venku, půjdete si normálně po ulici, a najednou se vás někdo šeptem zeptá: Chceš se dostat na druhou stranu? Sama otázka je úplně pitomá, protože my už uvažujeme jinak. Podobně je tomu s odpuštěním - odpuštění není provize či dárek, s kterou nyní můžeme obchodovat. Odpuštění je rozmetáním pout hříchu, které nás svazují. Odpuštění je život na volném vzduchu. Mám problémy začít uvažovat zase tak, jak jsem uvažoval, dokud jsem byl otrokem hříchu! Už jsem si odvykl, naše myšlení je svobodné a to vše díky Božímu odpuštění!!!
Odpuštění není čin, ale životní styl: Dobře je to vidět na příkladu podobenství, které jsme četli. Ten služebník nepochopil vůbec, co to je odpuštění. On ve své patolízalském způsobu myšlení pochopil, že král mu odložil splátky. A na jeho jednání bylo vidět, že stále ještě myslí pod tíhou dluhu. On neprožil, nepochopil to vytržení, odpuštění.
Znáte domino. Před pár týdny si u nás doma kluci Štěpánkovi s Peťou Volkovem udělali z dřevěných špalíčků (na jinou hru) hada. Pak do prvního z nich strčili a už to padalo. Tomu se myslím říká domino efekt. Tak je to s odpuštěním. Jakmile se jednou dostanete do proudu odpuštění, už to jede a nejde to zastavit. Kdo jednou přijal odpuštění - může přestat odpouštět? Ano, víme ze zkušenosti, že může. Ale Ježíš dává v modlitbě Páně jasně najevo, že kdo přestane odpouštět, ocitl se již mimo hru, je zpátky ve svém vězení.
Odpuštění je jako když do počítače nainstalujete jiný operační systém. Pak do vás někdo vloží disketu, která obsahuje prográmek nazvaný "To mu nezapomenu". Disketa se zasekne, nový operační systém takový program neumí spustit. Jediným řešením bude zformátovat disketu.
Boží spravedlnost je postavená na odpuštění. Ježíš zemřel proto, aby nám mohlo být odpuštěno. To je Boží cíl. A odpuštění je ten proud Boží milosti, do kterého když se jednou dostaneme, už není možné přestat odpouštět. Tomu Písmo říká svoboda od hříchu!
Hřích svazuje, ale odpuštění osvobozuje! Řeknu vám, co zažívám poslední týdny. Prosil jsem: "Ukaž mi Bože, co se ti na mě nelíbí." A Bůh mě vyslyšel. Seděli jsme u Vojty s Katkou v obýváku a modlili se. A při těch modlitbám mi Bůh najednou ukázal tu hrůzu a svinstvo, které si v sobě nosím. A tak jsem se hned za to modlil: "Bože můj, vykořeň ze mě to sobectví!" A začali se dít zvláštní věci. Já jsem čekal, že Bůh začne ..... vlastně ani nevím co jsem čekal. Ale určitě mě překvapilo to, co začal dělat - začal mi ukazovat, jak zlé to se mnou je, že opravdu jsem sobec "jak poleno". Je úplně neuvěřitelné, jak snadno podléhám myšlenkám na sebe a jak snadno sedám ďáblovi na lest. Všimli jste si, že ďábel většinou nemusí udělat nic jiného, než jen nadhodit nápad, okomentovat situaci!
Představte si, co se mi stalo. Napadne mě: Že ta Jana pořád hází ty sáčky od čaje do toho dřezu... Nevím, kde se ta myšlenka vzala. Jenom tak mě napadla. A jak tak nad ní chvilku přemýšlím, přijde Jana. Už můj první pohled: To mám jít zase vyčistit sítko od vany, umýt záchod nebo vynést odpadky!!! Přitom ona mi nic takového nechtěla, ale já už byl podrážděný dopředu. A když se mi to stalo víckrát, poznal jsem, že Bůh mi ukazuje, jak náchylný jsem k hříchu, jak se na mě lepí. Jsem jako ten svetr, na který se každé smetí nalepí.
A od tohohle všeho já chci být svobodný a vím, že můžu, protože Bůh vymyslel odpuštění a odpuštění osvobozuje, kdežto hřích, ten svazuje.
Roviny odpuštění druhému
- čin: řekneme "Ano, odpouštím."
- myšlení: hřích druhého nepoužijeme proti němu
- postoj: mám radost z odpuštění sobě i druhému
- v hloubce srdce - pokud jsme nepřijali odpuštění v hloubi duše, pak domino efekt nemůže začít.
Abychom si to nepletli. Všichni asi známe vztahy, které skončili, když jeden provedl něco tomu druhému. Ten poškozený může odpustit, ale vztah se tím neobnoví. Kdežto kdyby ten lump přišel a omluvil se, je možné, že vztah vydrží. Jak odpouštět tomu, kdo o odpuštění nestojí? Odpuštění osvobozuje každého, kdo ho přijme - nás, když odpustíme, ale toho druhého jen tehdy, když o ně bude stát. Ale je lepší, když je jeden svobodný, než žádný!
Roviny hříchu: na příkladu lži
- čin: zalžu kamarádovi
- jeho vnější důsledky: až na to přijde, ztratím důvěru
- zlo ve světě: mé počínání vidí další a podílím se způsobu života lidí kolem mne
- zlo ve mně: na lež si začnu zvykat
Proti souzení:
Církev je skupinou lidí s probuzeným svědomím - vnímáme velmi citlivě cokoliv v životě druhých, co by mohlo zavánět hříchem. Je to problém souzení, který je těžkým hříchem církve, neboť brání Boží milosti. Souzení působí těžkou atmosféru nesvobody a stísněnosti - a to zejména pro ty, kdo nejvíce potřebují Boží milost.
Co s tím dělat? Ježíš to připodobňuje (Mt 7,1-5) k situaci, kdy k očaři přijde člověk s třískou v oku. Položí se do křesla. Sestra zavolá doktora. Pacient si jednou rukou zakrývá bolavé oko, druhým však vidí, jak ve dveřích těžko manévruje doktor, kterému z oka kouká celý trám. Nejenom že pacientovi nepomůže, ale skoro ho zabije dřív než pacient stačí utéct. No, trochu jsem to podobenství předělal, ale nepředělám už to, co Ježíš radí jako řešení. Říká:
"Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům"
Máme tedy vlastně 2 problémy:
1. poprosit za odpuštění
2. odpuštění přijmout
Mt 6,14n: "Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení."
Ježíš v modlitbě, kterou učedníkům dal, pevně spojuje odpuštění od Boha s odpuštěním lidem. Proto jsem o tomto spojení doposud mluvil. To, že jsme odpuštění přijali, Bůh poznává podle toho, že odpuštění dáváme dál. Kdo přestane žít v odpouštění, přestává být hoden odpuštění. Ale to není těžké. Jakmile jednou přijmeme v hloubi duše odpuštění našich hříchů, nebude pro nás odpouštění druhým nepřekonatelné. Myslím, že si to spíš oblíbíme a půjde nám to dobře. (Samozřejmě přijdou chvíle, které prověří, jak moc velkou cenu odpuštění pro nás má.)
Nyní však vezměme tu prosbu jako takovou: Odpusť nám naše viny. Potřebujeme stále prosit za odpuštění? Cožpak nám Bůh neodpustil všechno jednou pro vždy? A co když zrovna nemám nic, co bych potřeboval odpustit?
Tohle je zápas o lidskou mysl. Bůh nám odpustil, všechno, jednou pro vždy (Žd 10,12-14). Ale víš to? Jsi si toho vědom, vědoma? Počítáme s tím? Radujeme se z toho? Bůh bojuje o naši mysl, neboť abychom odpouštěli druhým, na to potřebujeme mít vlastní odpuštění čerstvě na mysli! Je tu i druhý důvod - vítězství nad hříchem a pokušením, ale o tom budeme mluvit příští neděli.
Závěr
Letos v létě jsem se naučil modlitbu, která mi pomáhá hodně v životě s Bohem. Je to modlitba, kterou k Ježíši volali ti dva slepí u cesty, kteří chtěli, aby je Ježíš uzdravil: "Ježíši, smiluj se nade mnou!" (Mt 9,27; také Mt 15,22 20,30n, Mk 10,47, L 18,38)
Tato modlitba je hluboce zakořeněna v pravoslavné církvi. Otcové pravoslaví se tuto modlitbu modlili neustále. Začal jsem se jí modlit, kdykoliv jsem si na ni vzpomněl nebo jsem zatoužil po obecenství s Bohem. A já nejsem ten typ člověka, který hodně myslí na své chyby a nedostatky. Spíš naopak. Ale ono nejde o to mít neustále před sebou seznam svých hříchů, které beztak už Bůh odpustil. Takový seznam vyznaných hříchů je zcela bezcenná věc. Avšak přistupovat k Bohu s pokorou člověka, který je stále připraven druhému odpustit, to je poklad.
Prosba modlitby Páně je cestou. - Ta cesta vede k hlubšímu a hlubšímu obecenství s Bohem. Modleme se tuto modlitbu celým srdcem, s radostí, s jásotem nad Božím odpuštěním!!!
