kázání etc. - Nová píseň

Nejsou to naše ústa, co zpívá. Není to náš jazyk, jež vyslovuje jednotlivé hlásky, ale je to naše srdce, které Hospodinu buď zpívá, nebo mlčí.
Jak velký je Hospodin v mém srdci? Jak důstojný je Bůh v mém nitru? Jak moc nejvyšší je Hospodin u mě doma? Jak moc slavný je v mé mysli? Jak hodně vyvýšený je v mých očích? Jak rozšířená je Jeho sláva v mém životě?

Ž 96,1 Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívej Hospodinu, celá země!
Ž 96,2 Zpívejte Hospodinu, dobrořečte jeho jménu, zvěstujte den ze dne jeho spásu,
Ž 96,3 vypravujte mezi pronárody o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech,
Ž 96,4 neboť veliký je Hospodin...

V hebrejštině zní první verš takto:
Ž 96,1 šírú la-adonaj šír chadaš šírú la-adonaj kól-ha-erec

  Nová píseň se rodí z nového vztahu. Nový vztah s Bohem vzniká na základě lásky k Božímu Synu Pánu Ježíši Kristu. Proto se Ježíš ptá: "Šimone, synu Jonášův, miluješ mne?"
  První verš 96.Žalmu je ale též příkazem: Zpívejte novou píseň Hospodinu! Často nepěkně se používá lidové úsloví: "Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!" Myslí se to obvykle směrem k našim nadřízeným. Ale já se ptám: "Čí je země? Čí jsou pole? Čí je déšť a úroda?" Vše je Hospodina. A On to vše půjčuje tomu, komu se mu zlíbí. Náš pán je Hospodin Nejvyšší, náš Spasitel je Jeho Syn-Pán Ježíš Kristus. Jemu zpívejme píseň. Jeho chleba jíme, jeho píseň tedy zpívejme.
  V dnešním textu však čteme ještě slovo novou. To znamená, že On se nespokojí jen tak s ledajakou písničkou. On chce píseň novou. A tady nás nezachrání ani nový kancionál, ani nová titulní stránka nového zpěvníku "Celým srdcem". Naše píseň Pánu Bohu je písní našeho srdce. Protože On soudí srdce naše. To srdce, ze kterého vycházejí motivy našich činů. Vždyť On řekl: "Mt 15,19 Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky." Toto naše srdce má tedy být změněno. Toto naše srdce má zpívat našemu Pánu píseň novou.
  Změna našeho srdce, nové narození nových myšlenek, motivů a cílů pro naše činy se neděje ze dne na den, neděje se snadno, a neděje se vůbec bez spasitele. Ten, kdo prožil změnu svého srdce, má vždy o čem vyprávět, neboť zažil podivuhodné věci. Divy a zázraky. Má o čem mluvit, protože změnit srdce nedokáže jeho majitel, ale jen jeho Bůh.

Jen si vzpomeňte na dřívější dny...Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna. Žd 10,36 Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno. Vždyť už jen docela krátký čas, a přijde ten, který má přijít, a neopozdí se. Avšak můj spravedlivý - říká Bůh - bude žít, protože uvěřil. Kdo by však odpadl, v tom nenajdu zalíbení. Ale my přece nepatříme k těm, kdo odpadají a zahynou, nýbrž k těm, kdo věří a dosáhnou života. Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím...Žd 12,22 Vy stojíte před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů a slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi, a před Bohem, soudcem všech, a před zesnulými spravedlivými, kteří již dosáhli cíle, a před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova. Varujte se tedy odmítnout toho, kdo k vám mluví. Jestliže neunikli trestu ti, kdo odmítli tlumočníka Božích příkazů na zemi, tím spíše neunikneme my, odvrátíme-li se od toho, který mluví z nebe. Jeho hlas tehdy zatřásl zemí, nyní však slibuje: "Ještě jednou otřesu" nejen "zemí", nýbrž i "nebem". Těmito slovy naznačuje, že otřese vším stvořením a promění je, aby zůstalo jen to, co je neotřesitelné. Buďme vděční za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou. Vždyť "náš Bůh je oheň stravující". Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud - tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly. Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi, pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení. Manželství ať mají všichni v úctě a manželé ať jsou si věrni, neboť neřestné a nevěrné bude soudit Bůh. Nedejte se vést láskou k penězům, buďte spokojeni s tím, co máte. Vždyť Bůh řekl: "Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu." Proto smíme říkat s důvěrou: "Pán při mně stojí, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?" Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. Žd 13,9 Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami.

Jistě máme o čem vyprávět. Vždyť, věci, které Bůh učinil s naším srdcem, s naší povahou se nedají umlčet. Jsou to divy nad divy, zázraky nad zázraky. Evangelium je radostná zvěst o níž platí a vždy se vyplnilo, že ten, kdo ji chtěl umlčet, musel ji slýchat nakonec mnohokrát hlasitěji. Krev mučedníků pro Krista vždy byla a bude semenem z něhož vyrostou křesťané s novou písní ve svém srdci. Evangelium o spasení člověka skrze smrt Božího syna je radostná zvěst, která bude hlásána ze střech. A budeme-li my mlčet, kamení bude volat, protože se Boží skutky umlčet nedají.

  Věřit v Pána Ježíše je jako hra s ohněm nebo s dynamitem. Evangelium je Boží moc ke spasení každému, kdo uvěří v Krista. A my víme, že to slovo "moc" zní v řečtině dynamis. Může sloužit jako obrovská pomoc pro život. Pomoc v soužení. Pomoc takové síly a razance, že zvítězí v každé bitvě. Neporazí člověka majícího tuto moc evangelia žádná nemoc, žádná bolest, žádné soužení.
  Ale moc evangelia se může stát též mocí ke smrti věčné, jestliže jí člověk za nic nemá, jestliže ji přijímá nehodně, jestliže ji bere na lehkou váhu.
  Žd 6,4 Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch. Země, která často přijímá déšť a rodí užitečnou rostlinu těm, kdo ji obdělávají, má účast na Božím požehnání. Rodí-li však jen trní a bodláčí, je nepotřebná a blízká prokletí a nakonec bývá vypálena Žd 6,9 I když takto mluvíme, jsme o vás přesvědčeni, milovaní, že jste na dobré cestě ke spáse.
  Chcete-li poznat Boží moc (to znamená vzkříšený život Pána Ježíše Krista) na vlastní kůži, musíte svoji pozornost soustředit na Boží tragédii. Přestaňte se zabývat svým duchovním stavem a s otevřenýma očima se pozorně zadívejte na Boží utrpení. V tu chvíli vás naplní Boží moc. Ztrácíme moc, protože se obracíme jiným směrem. Kážeme a vyznáváme Ježíše Krista a to Krista ukřižovaného! Spočinutí na Kristově kříži ve mně neprobudí jen vnitřní zbožnost či zájem o osobní posvěcení se, ale též hlubokou oddanost zájmům Pána Ježíše Krista. Pán Ježíš Kristus prosí i za nás slovy: "J 17,15 Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého." Máme být ve světě, ale ne ze světa. Zasvěcení se Bohu - tedy oddání se službě Pánu Bohu bez výhrad a naplno je úkolem naším. Znovu opakuji: Zasvěcení se Bohu - tedy oddání se službě Pánu Bohu, je úkolem naším. Posvěcení se (tedy oddělení od hříchu a svatost) je Boží práce! (tak to doslova cituji z knihy "To nejlepší pro Jeho slávu" od Oswalda Chamberse). "Musíme se rozhodnout", cituji dále, "že se ztotožníme s Božími zájmy." K takovému rozhodnutí se dostáváme ve chvíli, kdy stojíme před otázkou: "Udělal by něco takového Ježíš?" (tolik citát)
  Evangelium Boží milosti vyvolává v lidské duši velkou touhu i stejně velký odpor, protože zjevuje pravdu, která není příjemná a nedá se snadno strávit. Existuje v nás zvláštní druh pýchy, která dovoluje často štědře dávat, ale brání cokoli přijmout darem. "Obětuji svůj život, stanu se mučedníkem, zasvětím svůj život službě - udělám cokoli. Ale nesnažte se mě ponížit na úroveň hříšníka, který si zasluhuje peklo, a neříkejte mi, že jediné, co musím udělat, abych byl zachráněn, je přijmout dar spasení v Ježíši Kristu." Musíme si uvědomit, že vlastním snažením nemůžeme od Boha získat a zasloužit si vůbec nic. Buď to přijmeme jako dar, nebo se bez toho musíme obejít. Největším duchovním požehnáním je poznání, že nemám vůbec nic. Dokud se nedostaneš až do tohoto bodu, náš Pán je bezmocný. Chceme-li si vystačit sami, nemůže pro nás nic udělat. Do Jeho království musíme vstoupit branou "krajní nouze". Dokud jsme "bohatí", a obzvlášť se to týká naší pýchy a nezávislosti, Bůh pro nás nemůže nic udělat.

Končit chci příběhem z jednoho afrického kostelíku, kde si po shromáždění lidé posílali široký proutěný koš, do kterého každý něco vložil. Byl to takový koš do kterého se sbírá maniok-t.j.strom z něhož se těží škrob. Do koše každý něco dal. Většinou to byly hmotné dary. V poslední řadě seděl chlapec, který se zatajeným dechem pozoroval, jak koš putuje lavicemi a trápil se myšlenkou, že nemá vůbec nic, co by Bohu obětoval. Koš se přibližoval, až se zastavil u něho.
A najednou si k úžasu všech věřících chlapec do košíku sedl a pravil: "Obětuji Pánu jediné, co mám!"
A tak trefil hřebík na hlavičku, protože ap.Pavel nás všechny vybízí slovy Písma:

"Ř 12,1 Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť, to ať je vaše pravá bohoslužba."