Nemají-li mít lidé o církvi zkreslené představy, musí o ní nejprve slyšet z Bible. Většinou si ale již představy udělali, a to, ne že by o ní slyšeli z Bible, ale že ji viděli ve skutečnosti, nebo o ní četli v historických románech. Není divu, že jsou často znechuceni již při samotném zaznění slova církev. Nejenom z Bible o ní musíme číst, ale ba co víc: musíme o ní slyšet od samotného Ježíše, neboť On na sebe vzal odpovědnost za to, že církev vznikla. Ježíš je zakladatelem církve. Čtěme tedy, jak On si ji představoval. Jaká podle Jeho slov měla být a jak má podle Něj vypadat i dnes. Církev ba se především měla stále reformovat. Tedy obnovovat, a to podle představ svého zakladatele-Ježíše Krista. To se v minulosti mnohokrát dělo, i mělo dít a nedělo. Vždyť její cesta se klikatí bezmála 2000 let a leží na ní lecjaký temný stín, moře krve, dusivý kouř hranic, pomlčíme-li už o trapných klauniádách velkých slov, které zamlžily přítomnost živého křesťanství. Ale církev Kristova se v minulosti také i reformovala. Usilovala o čistotu a plnost Kristovy lásky. Je v ní též nezměrná služba nejubožejším, věrnost až k smrti, statečnost, nemající hned tak obdoby, radostná tichost a obrovská naděje. Církev je podivný útvar kontrastů: Zlo tu dosahuje nejhlubších poloh a dobro největšího vzepjetí. Tento zvláštní svět protikladů se rodí s církví, protože právě zde, v církvi Kristově spolu zápasí o člověka Duch Svatý a duch propasti s tou nejurputnější zběsilostí.
V NZ slyšíme o církvi poprvé z úst Pána Ježíše Krista a to v souvislosti s vyznáním Petra, který jako mluvčí ostatních apoštolů prohlásil: "Ty jsi Kristus, Syn Boha živého". Žádný učenec Bible nemohl říci nic většího a světlejšího než to, co řekl galilejský rybář-Petr. Významný evangelista Spergeon řekl v minulém století: "Raději bych si přál být posledním pacientem Ježíše Krista nežli prvním doktorem teologie." To neřekl proto, že by teologie byla špatná věda, to řekl proto, že jednoduše věřícím lidem docházejí ty největší pravdy o Božím Synu daleko rychleji než vědeckým přemýšlením zatíženým doktorům teologie. Tedy ne učenci a ne znalci zákona, ale galilejskému rybáři Petrovi zjevil Duch Boží pravdu o Ježíši: "Ty jsi Kristus-Syn Boha živého" Poprvé zde na zemi zazněla z lidských úst plná pravda. Ale ten kdo takto vyznal, slyší: "Ty jsi skála a na té skále vybuduji svou církev." Tedy ne Petrovu církev, ale svou církev. Církev Pána Ježíše Krista. Petr vyznal Ježíše Krista za Božího Syna a Spasitele světa a v tom okamžiku se stal základním kamenem církve. Jak vzniká církev? Odpověď je zřejmá. Každý, kdo vyzná jako Petr stává se stavebním kamenem církve. Ne ale církve Petrovy, nýbrž církve Kristovy.
Žel v dějinách bylo postavení apoštola Petra považováno za výlučné, a spolu s tím začali roztržky, nesváry, pýcha a boj o moc. Jako by byla zapomenuta slova našeho Pána o tom, "že kdo chce být první, ať je poslední a služebník všech!"
O církvi se dá mluvit jedině a vždycky pouze v souvislosti s Ježíšem. Církev není papež. Bez papeže je církev možná. Církev není její předseda. Bez předsedy je církev opět možná. Církev není Bible. I bez této knihy je církev možná. Církev není chrám, kostel, modlitebna, liturgie, chvály, modlitby, kázání. Bez toho všeho je církev možná. Církev je Kristus. A bez Krista není církve.
Už sám výraz "církev", který jsme přes staroslověnštinu dostali darem od Řeků, tuto souvislost potvrzuje. Slovo církev je vlastně úpravou řeckého slova KYRIAKÉ, jež označuje doslova: "to, co patří Pánu" Společenství Božího lidu, které si dává jméno církev tedy říká, že je vlastnictvím Pána Ježíše Krista. O církvi, tedy o svém majetku, mluví Kristus až poté, co jej Petr vyznal svým Pánem, Mesiášem a Synem Božím. Tady se začíná, ale také určuje směr pokračování církve. Později Petr káže tutéž skutečnost - že PJK ten ukřižovaný, je Mesiáš, Kristus. Na Něho čekaly dějiny, Jemu patří celý svět. To nebylo od Petra poučování, to bylo přiznání se k odsouzenci, který bídně zahynul nejpotupnější smrtí -na kříži- mezi dvěma vyvrheli. A toto kázání úplně změnilo život tří tisíc lidí. Tak vznikl první sbor Kristovy církve v Jeruzalémě. Církev od té doby vzniká znovu tam, kde je zvěstován Ukřižovaný jako Pán, kde zní vyhlášení Jeho svrchovanosti nad každým člověkem.
A přece to, že Petr poznal v Ježíši B.Syna nebylo dílem jeho duchovních kvalit. Také pozdější kázání, na němž uvěřilo 3000 lidí nebylo dílem jeho řečnického umění. On i my jsme naprosto závislí na zvláštním díle Ducha Svatého, což je vlastně stálá Ježíšova přítomnost mezi námi. Církev není tam, kde se jen vyznává "Pane, Pane" Bůh se nedá žádnými svátostnými úkony manipulovat. Dokonce ani zdánlivá úspěšnost a mocné činy nejsou zárukou existence církve, nebo přítomnosti Ježíšových vyznavačů. Existence Kristovy církve se naopak vždy musí vyznačovat pokorným vědomím, že žijeme jen z milosti a odpuštění Božího. Pyšná církev není církví Kristovou. Pyšná církev je živena falešnou sebejistotou, která ji může od Ježíše vzdálit tak, že Jej ztratí docela.
Zůstaňme u obrazu první církve, který vznikla v Jeruzalémě po Petrově kázání. Vystupují tu rysy nadmíru charakteristické pro církev všech dob. Čteme: "Sk 2,41 Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. Sk 2,42 Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se." Slyšíme tu o kázání a zvěstování Božího Slova, o společenství nejrůznorodějších lidí, dále o křtu, o modlitbách a o lámání chleba - tedy Sv.v.P. To jsou poznávací znaky církve dodnes.
Tam, kde je v Biblické plnosti zvěstován Kristus jako Pán, tam kde se káže evangelium, kde jsou ti, kteří uvěří pokřtěni a účastní se Sv.v.P., tam kde se modlí a žijí ve společenství jako bratři a sestry, tam přestává být církev pojmem a začíná být skutečností. Živým tělem živého Krista. údy jednoho těla. Za tím se skrývá daleko víc než sdružovací pud člověka jako tvora společenského. Oni totiž v jedné církvi uvěří vždy velmi protichůdně založení jedinci. Ne, nemají touhu sdružovat kvůli lidské potřebě družnosti a proto, že by člověk byl tvor společenský. Chtějí být spolu, protože se v jejich srdci stala proměna celé jejich bytosti a najednou za tím vším stojí láska. To nám dosvědčuje i detail ze života Jeruzalémské církve - totiž, že jeruzalémští prodávali majetek a sdíleli jeden s druhým tak, aby nikdo neměl nouzi. Tento detail svědčí o tom, že jde o skutečnou, nepředstíranou a nefalšovanou lásku, která je pojila dohromady.

Když Ap.Pavel mluví o církvi, vidí ji jako jeden živý organismus, kde i ten nejmenší a nejobyčejnější člověk má nezastupitelnou důležitost. V těle je mnoho malých i velkých orgánů a všechny tvoří jednotu. Jestliže onemocní i ten nejnepatrnější, trpí celé tělo. Tvoříme tělo Kristovo, jednu církev, v níž jsme byli pokřtěni jedním Duchem.