Na podzim r. 1736 se John a Karel Wesleyové vydali na cestu do Ameriky jako
anglikánští misionáři. Na téže lodi byla skupina moravských exulantů z Jednoty bratrské. Veliká bouře hrozila loď zničit. John Wesley si napsal o tom do svého deníku toto:
O sedmé hodině jsem šel k Moravanům. Již dlouho jsem pozoroval opravdovost v jejich chování. O své pokoře dávali stále důkaz a to ve službě druhým
cestujícím. Byla to služba, kterou by nikdo z Angličanů nekonal a nežádali za ni odměnu. Říkali, že je dobré pro jejich pyšné srdce, a že jejich milý Spasitel pro ně vykonal více. Každý den měli příležitost projevit pokoru. Jestliže je někdo odstrčil, udeřil nebo svalil, vstali a šli bez hořkosti dál, také si nikdy nestěžovali.
Nyní byla příležitost vyzkoušet také, zda-li jsou prosti strachu, jako byli
prosti pýchy, hněvu a msty. Uprostřed Žalmu, kterým začínali své pobožnosti,
vrhla se vlna přes loď, roztrhala hlavní plachtu na kusy, a proraženým otvorem se hnala do lodi. Zdálo se, jako by nás hrozivá hloubka již pohlcovala. Mezi Angličany nastal hrozný křik. Moravané však zpívali dál. Konečně jsem se tázal jednoho z nich: "Nebáli jste se?" Odpověděl: "Ne, díky Bohu!" Tázal jsem se dál: "A nebály se vaše ženy a děti?" Odpověděl vlídně: "Naše ženy a děti se nebojí umřít."
7.února 1736 si John Wesley zapsal do svého deníku toto:
Když jsme připluli do státu Georgie, hledal jsem duchovní radu u biskupa
Moravských bratří A.G.Spangenberga. Pravil: "Milý bratře, musím se vás nejdříve na něco zeptat. Máte svědectví ve svém srdci? Dává Duch Boží svědectví duchu vašemu, že jste Boží dítě?" Byl jsem těmito otázkami překvapen a nevěděl jsem, co na ně odpovědět. On to pozoroval a tázal se znovu: "Znáte Ježíše Krista?" Chvíli jsem mlčel a potom pravil: "Vím, že je Spasitelem světa." "Dobře", odpověděl, "víte však, že spasil i vás?" Odpověděl jsem: "Doufám, že zemřel, aby mě spasil." On dodal: "Znáte sám sebe?" Pravil jsem: "Ano." - Obávám se, že to byla prázdná slova.
Po dvou letech se John Wesley vrátil do Anglie a zapsal do deníku:
Šel jsem do Ameriky obracet Indiány, ale kdo obrátí mne? Kdo je ten, který mne osvobodí od zlého srdce a od nevěry? Mám pěkné letní náboženství. Umím krásně mluvit, ano i věřit - ale jen pokud nehrozí nebezpečí...
V neděli 5.března 1738:
Byl jsem usvědčen kázáním Petra Böhlera z nedostatku té víry, skrze kterou
jedině můžeme být spaseni. Ihned mi přišlo na mysl: "Zanech kázání. Jak můžeš kázat jiným, když sám nemáš víru?" Tázal jsem se Böhlera, zda myslí, abych zanechal kázání. Odpověděl: "Nikoli!" A já se tázal: "Ale co mám kázat?" On pravil: "Kažte víru až ji dosáhnete. Protože ji budete mít, budete ji kázat."
V pondělí 6. března 1738:
Začal jsem kázat nové učení, ačkoli se má duše ještě odvracela od této práce. První osobou, které jsem nabídl spasení jedině skrze víru, byl vězeň, odsouzený k smrti. A hle, byl přiveden k poznání plné jistoty svého spasení
Ve středu 3.května 1738:
Můj bratr Charles měl dlouhou a vážnou rozmluvu s Petrem Böhlerem. Při ní se Bohu zalíbilo otevřít bratrovy oči a srdce tak, aby jasně poznal pravou, živou víru, skrze niž jedině z milosti jsme spaseni.
Ve středu 24.května 1738:
Šel jsem večer velice nerad do shromáždění v Aldersgate Street, kde někdo četl Lutherovu předmluvu k epištole k Římanům. Asi ve tři čtvrtě na devět, když popisoval změnu, kterou Bůh tvoří v srdce skrze víru v Krista, cítil jsem, že mé srdce bylo mile rozehřáno. Cítil jsem, že věřím v Krista. Jedině v Krista k spasení, a že mi byla dána jistota, že On mé hříchy sňal - ano, mé hříchy - a vysvobodil mne od zákona hříchu a smrti!
Nový Rok 1739:
Začal shromážděním hodu lásky ve Fetter Lane a stal se památným. Kromě
60.ti Moravanů bylo přítomno 7 oxfordských metodistů - všichni ordinovaní kazatelé anglikánské církve, mezi nimi i John a Charles Wesleyové. Wesley píše:
Asi o třetí ráno, když jsme se stále modlili, moc Boží spočinula na nás, takže mnozí velikou radostí plakali a mnozí spadli na zem. Jakmile jsme se
vzpamatovali z tohoto posvátného stavu a úžasu v přítomnosti Jeho Majestátnosti, jednomyslně jsme volali: "Chválíme Tě, ó Bože, uznáváme Tě, že jsi naším Pánem!"
Závěrem:
Obrácení Johna a Charlese Wesleyových znamenalo mezník v dějinách
protestantismu. Není přehnáno tvrzení, že to, co se stalo v malém shromáždění v Aldersgate Street 24.května 1738, změnilo politický i náboženský směr anglicky mluvícího protestantismu. A s Boží pomocí roznítil John a Charles Wesley uhasínající náboženský oheň a my si můžeme přečíst jedno jejich typické kázání:
