Jednoho večera jsem pozval Pána Ježíše Krista do svého srdce. A jaký byl jeho příchod? Nebylo to nic velkolepého, ani citového, ale něco velmi konkrétního. V samém jádru mého života se něco změnilo. Přišel do temnoty mého srdce a rozsvítil světlo, zapálil světlo a rozsvítil oheň v krbu a zahnal chlad. A kde bylo tísnivé ticho, zazněla hudba a prázdnotu naplnil svým nádherným, milujícím společenstvím. Nikdy jsem nelitoval, že jsem Pána Ježíše pustil do svého srdce a nikdy toho litovat nebudu. V radosti tohoto nově objeveného vztahu jsem Pánu Ježíši řekl: "Pane, chci, aby toto mé srdce bylo tvé, chci, aby ses tu usadil a cítil ses tu jako doma. Všechno, co zde mám, je tvé. Provedu tě kolem."

Pro tu příčinu klekám na kolena svá před Otcem Pána našeho Ježíše Krista, aby skrze víru přebýval v srdcích vašich.

První pokoj byla pracovna s knihovnou. Tento pokoj mé mysli je velmi malý a má silné zdi, ale je velmi důležitý. V jistém smyslu je to hlavní místnost domu. Vešel tam se mnou a prohlédl si knihy v knihovně, časopisy na stole, obrazy na stěně. A jak jsem ho pozoroval, začal jsem se cítit nesvůj. Kupodivu už jsem na to všechno nebyl tak hrdý jako dřív, ale jak se on tak rozhlédl kolem, začalo mi být trapně. Byly tam knihy, na které se svýma čistýma očima dívat nemohl. Na stole ležela kupa škváru, které křesťan číst nemá a co se týče obrazů na stěně, totiž mých představ a myšlenek, některé byly ostudné.

Zda-li nevíte, že chrám boží jste a Duch Boží ve vás přebývá? Jestliže kdo chrámu Božího poskvrňuje, toho zatratí Bůh, nebo chrám Boží svatý jest, jenž jste vy.

Obrátil jsem se k němu a řekl jsem: "Pane, vím, že tento pokoj potřebuje některé radikální změny, pomůžeš mi, aby to všechno vypadalo tak, jak to má vypadat a aby každá myšlenka byla tobě oddána?" "Samozřejmě", řekl. "Předně vezmi všecky tyto věci, které čteš a na které se díváš a které nejsou dobré, čisté a pravdivé a které ti nikterak nepomáhají a vyhoď je. Na prázdné police dej biblické knihy, knihovnu naplň Písmem a rozvažuj v něm dnem i nocí. Co se týče obrazů, bude ti dělat potíže kontrolovat své představy, ale i zde je pomoc." Daroval mi svůj portrét v životní velikosti a řekl: "Pověs to doprostřed na stěnu své mysli."

My pak všichni s odkrytou tváří slávu Páně jakožto v zrcadle spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně.

Udělal jsem to a během let jsem zjistil, že když je moje pozornost soustředěna na Ježíše samého, jeho čistota a jeho moc zahánějí nečisté myšlenky.
Zalíbil se mu můj obývák. Řekl: "To je opravdu nádherný pokoj, choďme sem často. Je tu samota a ticho a můžeme zde být spolu." Jako mladý křesťan jsem tím byl nadšen. A nemyslel jsem na nic jiného než na pár chvil důvěrného společenství s Pánem Ježíšem. Slíbil mi: "Budu zde každý den časně ráno. Přijď taky a zahájíme den spolu." A tak jsem každé ráno chodil do obýváku. On vzal z poličky Bibli, otevřeli jsme ji a spolu četli. Ukazoval mi její bohatství a otevíral přede mnou její pravdy. Moje srdce okřívalo, když ukazoval svou milost a lásku ve vtahu ke mně. Byly to krásné chvíle, když říkal:

"Miluje-.li mne kdo a slova mého ostříhati bude a Otec můj bude jej milovati k němu přijdeme a příbytek u něho učiníme."

Pomalu a pod tlakem různých důležitých věcí se ten čas začal krátit. Nevím, jak k tomu došlo. Začal jsem si myslet, že mám moc práce na to, abych trávil čas s Kristem. Pochopte, nebyl v tom žádný záměr. Prostě k tomu došlo. Nakonec nejen, že se ten čas krátil, ale tu a tam jsem jeden den vynechal, bylo něco nutného, co nestrpělo odkladu. Pak jsem někdy vynechal i dva dny po sobě. A pak i déle.
Vzpomněl jsem si na jedno ráno. Běžel jsem ven z bytu a tu jsem si všiml, že dveře do obýváku jsou dokořán. A nahlédl jsem dovnitř. V krbu hořel oheň a u něho seděl Pán. Najednou jsem si s hrůzou uvědomil: "Je to můj host, já jsem ho pozval do svého srdce, on přišel a já si ho nevšímám."
Neodvážil jsem se mu podívat do očí. Řekl jsem: "Pane dobrý, odpusť, tos tu byl každé ráno?" "Ano," řekl. "Vždyť jsem ti slíbil, že tu budu každé ráno. Pamatuj, že tě miluji, zachránil jsem tě za obrovskou cenu a toužím po společenství s tebou. Nemáš-li kvůli sobě samému a svým věcem čas na chvíli ztišení, udělej si ho kvůli mně."

Řekl Petrovi: "Pakliže jste nemohli jediné hodiny bdíti se mnou? Bděte a modlete se, abyste nevešli v pokušení, duch zajisté hotov jest, ale tělo nemocno. Na modlitbě buďte ustaviční bdíce v tom s díkůčiněním."

Poznání, že Kristus touží po obecenství se mnou, že chce se mnou být a čeká na mě, proměnilo mé chvíle ztišení víc, než cokoliv jiného:
Nenechejte Pána Ježíše čekat v obýváku svého srdce, ale každý den si udělejte čas, kdy s ním skrze modlitbu a Písmo budete mít společenství.
Zanedlouho se mě Pán zeptal: "Máš nějakou dílnu?" Ve sklepě domu svého srdce jsem měl ponk a nějaké nářadí, ale moc jsem toho nenadělal. Čas od času jsem si šel dolů něco opravit nebo připilovat, ale nevytvářel jsem nic, co by stálo za řeč. Dovedl jsem ho tam. Rozhlédl se a řekl: "Máš to tu docela pěkně vybavené. Co ve svém životě děláš pro Boží království?" Prohlédl si pár hračiček, které ležely na ponku. Jednu z těch věcí vzal do ruky a zeptal se: "To je všechno, co ve svém křesťanském životě děláš?"

Aj ti, kteří ostříhají marností pouhých, dobroty Boží se zbavují.

Vymlouval jsem se: "Vím, Pane, že toho není moc a opravdu bych rád dělal víc, ale zdán se mi, že nemám schopnosti ani energii."

Protož prosím vás, bratři, abyste vydávali těla svá v oběť živou, svatou, rozumnou službu vaši.

"Chtěl bys na tom být líp?" Zeptal se. "Jistě." Odpověděl jsem. "Dobře, dej mi své ruce, uvolni se ve mně a nech mého Ducha skrze sebe působit. Vím, že jsi neobratný a nevíš, jak se k tomu postavit, ale Duch svatý je nejlepší řemeslník a povede-li tvé ruce a tvé srdce, bude pracovat skrze tebe. Obešel mě a položil své velké, silné ruce pod mé, vzal nástroje do svých zkušených prstů a začal skrze mne pracovat. Čím jsem byl uvolněnější a čím víc jsem mu důvěřoval, tím lépe se mu pracovalo s mým životem.

Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese ovoce mnohé, neboť beze mne nic nemůžete učiniti. Nebo kteřížkoli Duchem Božím vedeni bývají, ti jsou synové Boží.

Jednou se mě zeptal, zda nemám nějakou místnost pro přátele a známé. Doufal jsem, že se na to nezeptá, měl jsem určité známosti a činnosti, které jsem si chtěl nechat sám pro sebe. Jednoho večera jsem se měl sejít s kolegou z fakulty. Když jsem odcházel, zastavil mě a ptal se: "Jdeš dnes večer ven?" "No..." Odpověděl jsem. Řekl: "Dobře, rád bych šel s tebou.". Odpověděl jsem poněkud zmateně: "Pane Ježíši, opravdu nevím, zda bys tam skutečně chtěl jít se mnou. Pojďme spolu někam zítra. Zítra půjdeme na modlitební chvíli, ale dnes mám jinou schůzku." Řekl: "To je mi líto". "Půjdeme spolu někam zítra," zamumlal jsem a vypadl ze dveří. Ten večer mi bylo na nic. Jakým jsem byl pro Krista přítelem, když jsem ho úmyslně vynechal ze svých svazků, když jsem dělal věci a chodil na místa, o nichž jsem nechtěl, aby o nich věděl, protože by ho to mrzelo.

A netáhněte jha s nevěřícími, neboť jaký je spolek spravedlnosti s nespravedlností, aneb jaký díl věřícího s nevěřícím, jaké spolčení chrámu božího s modlami. Nebo vy jste chrám Boha živého, jakož pověděl Bůh, že přebývati bude v nich a procházeti se a budu jejich Bohem a oni budou mým lidem, protož vyjděte z prostředku jejich a oddělte se od nich a nečistého se nedotýkejte a já přijmu vás a budu vám za otce a vy mi budete za syny a dcery. Praví Pán všemohoucí.

Když jsem se ten večer vrátil, bylo v jeho pokoji ještě světlo, a tak jsem to s ním šel prohovořit. Řekl jsem: "Pane, poučil jsem se. Nemohu se cítit dobře bez tebe, budeme všecko dělat spolu." Pak vstoupil i do mého pokoje pro hosty a proměnil ho. Přivedl do mého života nové přátele, nové uspokojení, novou a trvalou radost. A od té doby zněly celým mým domem smích a hudba.

Jednoho dne na mne čekal už u dveří. Upřeně se na mě podíval a řekl: "Je tu nějaký hrozný zápach. Je tu něco mrtvého. Táhne se to odkudsi shora. Myslím, že je to v komoře." Jak vyslovil toto slovo, věděl jsem o čem mluví. Ano, byla tam nahoře malá komora, snad jen 2m². Tam jsem měl zamčeno pár osobních věcí, o nichž jsem nechtěl, aby je Kristus viděl. Věděl jsem, že je to všechno mrtvé a že to snad hnije, ale tolik jsem si je chtěl nechat, že jsem ani nechtěl přiznat, že tam jsou.

Protož mrtvěte údy vaše zemské, smilstvo, nečistotu, chlípnost, žádost zlou i lakomství, jenž jest modlím sloužení. V kterýchž to hříších i vy někdy chodili jste, když jste v nich. Zdaliž nevíte, že tělo vaše jest chrámem Ducha svatého, jenž přebývá v nás, kterého máte od Boha a nejste sami svoji? Nedávejte místa ďáblu.

Šel jsem s ním nahoru a zápach byl silnější a silnější. Ukázal na dveře. Ve mně to vřelo. Jinak to nemohu říci. Umožnil jsem mu přístup do knihovny, do jídelny, do obýváku i do dílny a teď chce i komoru o dvou metrech čtverečních. Řekl jsem si: "Tak to už by stačilo, klíče mu nedám!"

Nebo jestliže bychom dobrovolně hřešili po přijetí a poznání pravdy, nezůstalo by již více oběti za hříchy, ale hrozné nějaké očekávání soudu.

On, jakoby četl mé myšlenky, povídá: "Jestli si myslíš, že budu žít v tom zápachu, ta se pleteš. Jdu pryč."
Viděl jsem ho, jak sestupuje ze schodů a můj odpor byl zlomen. Když Ježíše Krista poznáte a začnete ho milovat, pak nejhorší věc, která se vám může stát je ztráta obecenství s ním. Musel jsem to vzdát. "Dám ti klíč." Řekl jsem smutně. "Ale ty sám budeš muset komoru otevřít a vyčistit ji. Já k tomu nemám sílu." "Jen mi ten klíč dej." Odpověděl. "Svěř mi komoru do péče a já všechno zařídím." Třesoucí se rukou jsem mu podal klíč. Vzal ho, šel ke dveřím, otevřel je, vešel a vynesl všechno, co tam hnilo. Pak ji vydrhl a vybílil. Byl s tím za chvilku hotov. Jaké to bylo vítězství a jaké vysvobození, když všechny mrtvé věci zmizely z mého života.

Jestliže pak budeme vyznávati hříchy své, věrný je Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy a očistil nás od všelijaké nepravosti. On jest oběť slitování za hříchy naše a netoliko za naše, ale i za hříchy světa.

Tu mě něco napadlo: "Pane, nešlo by to, že bys převzal správu celého domu a zařizoval všechno tak, jak jsi to udělal s tou komorou? Převzal bys odpovědnost za můj život se vším všudy." Když odpovídal, jeho tvář zářila. "Jistě, vždyť to právě chci udělat. Nemůžeš být vítězným křesťanem ve své vlastní síle. Nech mne jednat skrze sebe a pro tebe. To je ten správný způsob. Ale ……", dodal pomalu. "Já jsem jen host, nemám žádné oprávnění, abych se do něčeho takového pustil, protože tento dům mi nepatří."

Žijte v Kristu, když jste ho přijali jako Pána.

Padl jsem na kolena a řekl jsem: "Pane, tys byl host a já byl hostitel. Od nynějška budu služebníkem a ty budeš Pánem." Rychle jsem běžel do sejfu, vyndal jsem všechny doklady týkající se domu a s velkou radostí jsem sepsal a podepsal smlouvu, kterou jsem pro tento i budoucí věk všechno předal do jeho vlastnictví. Řekl jsem: "Tady je všechno, co jsem a co mám. Nyní je to všechno tvé - na věky. Ty řídíš tento dům, zůstávám tu jako tvůj služebník a přítel."

A všecko, což byste koli činili, z té duše čiňte, jakožto Pánu a ne lidem; vědouce, že od Pána máte vzít odplatu věčného dědictví, neboť Pánu Kristu sloužíte.

Od té doby, co se Pán Ježíš Kristus usadil v mém srdci a učinil z něho svůj dům, je všechno jiné.