• U studny

    Ježíš je vždy hlavní postavou. Stále volá: „Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi, a já vám dám odpočinutí.“ Po dvou tisících letech stojíme my, kdo jsme u něho vírou složili své hříchy a pod jeho křížem přijali jejich odpuštění, dnes na jeho místě a lidi také voláme. Ne k sobě, ale k němu: „Na místě Kristově, smiřte se s Bohem.“ Nejenom že na jeho místě stojíme, ale máme být jako on. Svým charakterem, láskou, jednáním.

    1. text k přečtení:

    Jan 4,1-42 Když se Pán dověděl, že farizeové uslyšeli, jak on získává a křtí více učedníků než Jan – ač Ježíš sám nekřtil, nýbrž jeho učedníci – 3 opustil Judsko a odešel opět do Galileje. Musel však projít Samařskem. Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému syny Josefovi; tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: “Dej mi pít!” – Jeho učedníci odešli před tím do města, aby nakoupili něco k jídlu. – Samařská žena mu odpoví: “Jak ty jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?” Židé se totiž se Samařany nestýkají.0 Ježíš jí odpověděl: “Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.” Žena mu řekla: “Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká, kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.” 13 Ježíš jí odpověděl: “Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.” Ta žena mu řekla: “Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.” Ježíš jí řekl: “Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!” Žena mu řekla: “Nemám muže.” Nato jí řekl Ježíš: “Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.” Žena mu řekla: “Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!” Ježíš jí odpoví: “Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.” Žena mu řekla: “Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko.” Ježíš jí řekl: “Já jsem to – ten, který k tobě mluví.” Vtom přišli jeho učedníci a divili se, že rozmlouvá s ženou. Nikdo však neřekl `nač se ptáš´ nebo `proč s ní mluvíš?´ Žena tam nechala svůj džbán a odešla do města a řekla lidem: “Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?” Vyšli tedy z města a šli k němu. Mezi tím ho prosili jeho učedníci: “Mistře, pojez něco!” 32 On jim řekl: “Já mám k nasycení pokrm, který vy neznáte.” Učedníci si mezi sebou říkali: “Přinesl mu snad někdo něco k jídlu?” Ježíš jim řekl: “Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo. Neříkáte snad: Ještě čtyři měsíce a budou žně? Hle, pravím vám, pozvedněte zraky a pohleďte na pole, že již zbělela ke žni. Již přijímá odměnu ten, kdo žne, a shromažďuje úrodu k věčnému životu, aby se společně radovali rozsévač i žnec. 37 Přitom je pravdivé rčení, že jeden rozsévá a druhý žne. Já jsem vás poslal, abyste žali tam, kde jste nepracovali. Jiní pracovali a vy v jejich práci pokračujete.” Mnoho Samařanů z onoho města v něho uvěřilo pro slovo té ženy, která svědčila: “Všecko mi řekl, co jsem dělala.” Když k němu ti Samařané přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. I zůstal tam dva dny. A ještě mnohem víc jich uvěřilo pro jeho slovo. Oné ženě pak říkali: “Teď už věříme ne proto, cos nám o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa.” Po dvou dnech odešel Ježíš odtamtud do Galileje.

    2. text k přečtení:

    J 3,20 Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo.

    J 3,21 Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.”

    Jan 7,37-39 V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: “Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, `proud živé vody poplyne z jeho nitra´, jak praví Písmo.” To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch svatý nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.

    Čím se mohu Ježíšem inspirovat v  rozhovoru, který se ženou vedl?

    a/ Nedělal nic sám od sebe.

    Nebeský Otec ho poslal z Judska do Galileje. Byli s ním jeho učedníci. Říká jim: „Já mám k nasycení pokrm, který vy neznáte. Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mě poslal.“ (v. 34) Ježíše hned na počátku jeho veřejného působení vodil Duch po poušti. Teď se tady dočítáme, že „musel projít Samařskem“. Proč “musel“? Nejenom proto, že leželo uprostřed cesty mezi Judskem a Galileou. Šel na Otcův pokyn. Otcova vůle byla, aby potkal tuto ženu a aby se jejím prostřednictvím dostal za dalšími obyvateli Samaří, kteří v něho měli také uvěřit. Ježíš nikdy nešel tam, kam by ho neposlal Duch a jeho Otec. Každý pohyb, každé rozhodnutí máme konzultovat s Bohem, jako to dělal on.

    b/ Nikoho nediskriminoval.

    Vracející se učedníci, kteří byli nakoupit jídlo, je spolu v rozhovoru ještě zastihnou. Podivují se, že „rozmlouvá s ženou.“ Žena byla také překvapena, že jí oslovil muž. V tehdejší kultuře to nebylo zvykem. Dále – Židé z náboženských důvodů Samařany pohrdali. Když požádal o vodu, podivila se: „Vy jste pane, ale nějaký zvláštní. Bavit se se mnou, žádat mě o vodu. To myslíte – jako Žid – vážně?“ A ať už se k nim Židé chovali, jak chovali, Samařané k Židům vzhlíželi  s jistým respektem. Ježíš ostatně také zdůrazňuje, že „spása je ze Židů“. Avšak – ač sám Žid, Samařanům se nevyhýbal. Ježíš se neštítil nikoho, nevyhýbal se nikomu.

    Sledujme, jak jej Otec vede dál. Tu ženu „navnadí“: „Kdybys věděla, co dává Bůh (a nevíš to!) a věděla, kdo ti to říká! (nejsem jen tak ledaskdo!), požádala bys ty jeho a on by ti dal vodu živou!“ Chtěl ji zaujmout. Vzbudit zvědavost, jako to dělají reklamy. Živá voda – a ještě zadarmo! Ona svou reakcí představuje skepticismus českého člověka. Řekne pochybovačně: „Pane, vy asi netušíte, jak máme tu naši studnu hlubokou, že? Vždyť nemáte ani vědro! Ostatně, tu studnu tady vykopal náš praotec Jákob – a to byl někdo. A  vy – jste kdo?“  Ne, aby nabídla svůj džbán a radostně – „po americku“ řekla: „Víte, že díky své hloubce tahle studna nikdy nevyschne, že v ní máme vodu pořád? Rychle do ní spustím svůj džbán, ať ochutnáte, jak je příjemně chladná.“ Musíme tomu čelit třeba i mezi těmi nejbližšími, našimi nevěřícími příbuznými, se kterými trávíme mnoho času. Ježíš se nenechal vyvést z konceptu. Naopak její zájem budí dál a míří k cíli. Vychvaluje své zboží: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit na věky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Není inspirující? Není to úžasné, co lidem můžeme nabídnout? A nebojíme se toho?

    Některé ženy bývají rázné. Mohla si pomyslet – no ať se tedy ten pán předvede. Požádala přímo: „Pane, dejte mi tedy té vody, abych už nežíznila a nemusela sem chodit pro vodu.“ Na to Ježíš čekal. Jeho nabídka živé vody platí; ale než bude pokračovat, bude fér, když se svým záměrem seznámí také jejího eventuelního manžela: „Jdi, zavolej svého muže.“ Konec legrace, manžela neměla. S tím žena opravdu nepočítala. Zase: soudě dle manželky a také své dcery, ženy dovedou být v odpovědích pohotové: „Nemám muže.“  Nikdy jí přece neviděl!

    Boží Syn, ač nás do morku kostí zná, respektuje důstojnost každé lidské bytosti. Nepohrdl se slabším pohlavím a nepohrdá ani s příslušnicí národa, na který ostatní Židé hleděli svrchu. Nevyplašil ji, neshodil. Je mužem  na úrovni; dává jí prostor k zamyšlení, nežene ji do kouta. Jeho první reakce byla, že ocenil odpověď. Projevil jí uznání: „Správně jsi odpověděla.“ A – nebojí se odhalit nepříjemnou realitu. Nebojí se stanovit „diagnózu“:  „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“ Tím ji překvapil: „Pane, vidím, že jste prorok“; dnes bychom možná řekli – jasnovidec.  Že by se vážně zamyslela?

    Najednou se rozpovídala: „A v čem jsou mezi Židy a Samařany vlastně ty věroučné rozdíly?“ Jak toto dobře znám! Když chci kout žhavé železo, lidé odbočují a začnou diskutovat: „Jaký je rozdíl mezi katolíky a evangelíky? Která církev správně uctívá Boha?“

    Odpovědi na nejdůležitější otázky bývají jednoduché: Bůh je Duch a je svatý. Boha je zapotřebí brát vážně, mluvit pravdu před ním – i před lidmi. Boha máme uctívat především pravdomluvností. Ať si říkám křesťan, katolík, či evangelík, jestliže se neliším od ostatní populace ničím víc, než pouze v tom, že v neděli chodím do kostela a na autě mám jako samolepku „rybičku“, pak jsem stejný jako kdokoliv druhý.

    Žena zažila už mnohé lži od mužů. Hluboko v sobě má touhu po pravdě – a po lásce. Tento pán, který s ní mluví, se jí dosud nepředstavil. Krajem se šíří zprávy o muži, který se pohybuje po Judsku a Galileji a dělá mocné činy a zázraky. Je lidmi oblíben a prohlašuje se za Mesiáše. Řecky – Krista. Česky – „pomazaného“. Žena žije touto nadějí a i nyní ožije: „Víme, že má přijít Mesiáš. Ten až přijde, oznámí nám všecko“.

    Šok, který nyní přijde, mohl způsobit, že svůj džbán, to jediné s čím přišla, bez čeho se neobejde, tam zapomene. Spíše si ale bude chtít ušetřit námahu a nyní ho tam ponechá, protože bude mít naspěch. Přichází pointa příběhu: „Já jsem to, ten, který s tebou mluví.“ Tak dlouho spolu mluvili a teď – teď stojí před Mesiášem, Božím Synem! Vžijme se do toho, že i když jej oslovuje „pane“, žena s Ježíšem mluvila jako s obyčejným smrtelníkem. Celou dobu se domnívá, že je to člověk, stejný jako ona. Jako Pán, Boží Syn a Mesiáš před ní zůstává Ježíš po celou dobu až do úplného závěru rozhovoru skryt, inkognito. A najednou, jakoby teď stála před dokonale čistým zrcadlem – za oslnivého, denního jasu. O co je plocha zrcadla čistší, o to zřetelněji odráží a ukazuje všechny nepříjemné detaily jejího života. Vystupují v něm všechny její nedokonalosti. Ani netušila, jakou řekla pravdu: „Ten až přijde, oznámí nám všecko.“ Ten nám ukáže – jak na tom jsme; řekne nám všecko – o nás samých. Stojí před tím, kdo má být uctíván – v Duchu a v pravdě. Který řekl: „Já jsem pravda“. Vidí slávu Božího Syna, který odráží slávu svého Otce: „Kdo vidí mne, vidí Otce“. (J 14,6-9)

    Žena se teď právě napila živé vody. Porozuměla. Moc Ducha Svatého vítězí nad její tělesností, která byla příčinou jejího trápení. Převahy v jejím vnímání nabývá čistota a zářící sláva muže, který jí to zrcadlo nastavil. Ježíš s odpuštěním dává svého Ducha, který je mocí, aby už člověk nehřešil.  Aby odpustil a miloval. I ty zklamávající muže, i své nepřátele. Z jejího nitra vytrysknou prameny vyvěrající k životu věčnému – Duch moci, síly, lásky a rozvahy; bez něhož by i to žití tady ani k životu věčnému nebylo. Narodila se z Božího Ducha, obdržela i ovoce Ducha – lásku, radost, pokoj.

    Proto tak rychle utíká za svými sousedy. Uviděli v její tváři nehraný údiv: „Pojďte se podívat na toho, kdo mi řekl všechno, co jsem dělala! Není to snad Mesiáš?“ Také už o něm slyšeli. Hleďme, sousedka tam nechala džbán! Vrátila se s nimi ke studni a Ježíše – i s jeho učedníky – ihned pozvali do svého města. Celé dva dny si tam povídali! Co říkal, jaké otázky mu jimi byly kladeny, nevíme. Důležité je, co po těch dnech další obyvatelé prohlašují: „Teď už věříme ne proto, cos nám ty o něm řekla. Sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa.“

    Co ta žena dál??  Šla hledat další muže, nebo se navždy stal mužem jejího života Ježíš? Kam se zařadila? Mezi ty, pro které je Kristus vším, nebo mezi ty, kteří se vrací k pomíjivým věcem a Jemu věnují čas, jen když jim zbude? Vyprávění nepokračuje, aby tento příběh pokračoval v našem životě.

    Shrnutí

     „Oznámí nám všecko“ – znamená: Odhalí, třeba i postupně, hloubku našeho hříchu. Žena si ji neuvědomovala. Jsme citliví na kritiku, která působí, že se zablokujeme, místo abychom dál naslouchali. Ježíš ji nekáral, šel na to „takticky“ (nikoli taktně). Nechal jí, ať se usvědčí sama: „Jdi, přiveď svého muže…“ Paradoxně – sama v hříchu žijíc, klidně diskutovala o tom, kde a jak se správně modlit. Ježíš na diskuzi přistoupil, ale čekal na svoji chvíli. Neodsoudil ji; podobně prvoplánově neodsoudil jinou ženu – farizei přistiženou při cizoložství. (Jan 8,3) Žena se vyjadřuje k náboženským otázkám, zatímco by měla spíše mlčet a stydět se. Nechává ji vyslovit její názory. Dokud si myslela, že je prorok podobný praotci Jákobovi, diskutovala. Dokud si myslela, že Ježíš je jen židovský prorok, uznala pouze fakt, že odhalil její minulost. Její oslovení „pane“ pro tuto chvíli bylo jenom civilní. Žena nevěděla, že on je ten Mesiáš, řecky Kristus – Pomazaný. Pán všech pánů. Ale na příchod Mesiáše čekala a doufala, že přinese odpověď na všechny lidské otázky a problémy. A když jí Ježíš řekl – „já jsem to – ten, který s tebou mluví“ –  půda, na které žena stála, byla náhle „svatá“. (Ex 3,5) Dostala se do jeho vše pronikajícího světla. (Sk 9,4 a J 3,20-21) Jak stála před samotným svatým Božím Synem, uvědomila si svůj hřích. Tušila hloubku své hříšnosti, ale také hloubku Boží milosti, která se rozhojňuje ještě více tam, kde se rozhojnil hřích. (Ř 5,20) Za svůj dosavadní život se zastyděla, ale uvěřila, že Mesiáš hřích odpouští. Poznala, že ten, který ji odhalil, také od hříchu osvobozuje. Dostala měkké srdce a nového ducha – protože v něho uvěřila. (Ez 11,19) Kdo přijímá Ježíše, přijímá od něho i Ducha, který je tím pramenem vyvěrajícím k životu věčnému (J 7,38-39).

    Sama se ocitá na počátku na počátku procesu následování Ježíše Krista. (Žid 12,1-2). Na počátku objevování rozměrnosti jeho lásky; poznávání plnosti Boží milosti. (Ef 3,18-19). Pojmenovala věci pravým jménem – a lidé se šli podívat, kdo na ní tak zapůsobil; s kým to mluvila. Nebyli by se s ním setkali, kdyby jim o něm neřekla. Kdo uvěří, stává se nástrojem, který k  Ježíši lidi posílá.

        bratr Jan Kočnar

Comments are closed.