• Chci být dobrým otcem…

    Když jsem přemýšlel, které biblické slovo bych měl připomenout při této příležitosti, zdálo se mi, že dost často mluvíme o roli matky při výchově dětí, ale méně pozornosti už věnujeme roli otce. Co to znamená, když povím, jsem otcem mého dítěte a chtěl bych navíc být dobrým otcem, dobrým křesťanským otcem. Není snad krásnějšího příběhu v PS než podobenství, které nazýváme podobenství o marnotratném synu, ale spíše bychom jej měli nazývat podobenstvím o milujícím Otci. To si nyní společně přečteme. Je zapsané v ev. Luk 15, 11- 32 a pak Mar. 14, 34-36

    Lukáš 15,11-32  Řekl také: “Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: `Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.´ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: `Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.´ I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: `Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.´ Ale otec rozkázal svým služebníkům: `Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.´ A začali se veselit. Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: `Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.´ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on odpověděl: `Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mě jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.´ On mu řekl: `Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.´”

    Marek 14,34-36  I řekl jim: “Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!” Poodešel od nich, padl na zem a modlil se, aby ho, je-li možné, minula tato hodina. Řekl: “Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.”

    Milí bratří a sestry, milí přátelé, v příloze sobotních LN byl uveřejněn článek s názvem Ideální otec podle dětí. Takový průzkum se uskutečnil v primě jednoho pražského gymnázia. Jedenáctileté děvčátko v něm podalo takovou definici toho, co znamená otec. Říká: „rodič je muž, který zplodil dítě, otec je ten, který na něj přispívá, a občas ho vidí, ale tatínek je ten, který má dítě rád, učí ho, jezdí s ním na výlety a čte mu pohádky.“

    Je to velice výstižné a hluboké vyjádření role otce a jeho dnešních různých podob. Zkusme se podívat, do jaké míry ta slova odpovídají biblickému poselství o poslání otců.

    1. Tak nejdříve je v něm vysoce vyzvednuta kvalita otce tím oslovením tatínek. A je zajímavé, že i Pán Ježíš použil toto důvěrně hřejivé oslovení pro svého nebeského Otce. Je to patrné v tom oslovení nebeského Otce  „Abba“. Abba znamená tolik jako tatínek, tatínku. Prvně jej použil PJ v Getsemane, když prožívá svůj úzkostný zápas o poslušnost Boží vůle. Říká svým učedníkům: „Má duše je smutná až k smrti …“ A modlí se: „Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.“ MK 14,34.36

    Docela rozumím tomu, že mnozí upřímní křesťané jsou pohoršení, když slyší, že se někdo dnes takto modlí ke svému Bohu a oslovuje jej „tatínku!“ Bojí se, že jde o příliš familiérní oslovení Pána Boha. Mají zato, že jde o výsostně důvěrné oslovení, kterému  neodpovídá naše postavení před Bohem. To by nemělo podle nich postrádat, řekl bych, úctu a pokoru před jeho autoritou. Obávají se, že ti, kteří se takto modlí, postrádají úctu ke svému nebeskému Otci.

    Je dobré naslouchat těm, kteří mají jinou tradici a respektovat jejich vnímání vztahu k našemu společnému Otci. Nemusí být proto, že mají za sebou jinou tradici a používají jiné oslovení Boha, horšími křesťany.

    Různě oslovujeme své rodiče i v našich rodinách. U nás jsme např. svému tatínkovi jako děti týkali a naší mamince jsme naopak vykali, přestože byla o 13 let mladší než tatínek.

    A nevnímali jsme to vůbec jako rozdílný přístup. To oslovení mělo totiž svůj původ. Vzniklo tak, že když mi zemřela asi

    v 1a půl roce vlastní maminka, tak se tatínek po druhé oženil a své nové nevlastní mamince jsme my tři děti z prvního manželství začali vykat a u toho zůstalo. Dokonce, když se nám narodil bratr, který byl jejím vlastním synem, tak i on své vlastní mamince vykal a tatínkovi tykal. A zdaleka to neznamenalo, že bychom si tatínka vážili méně než maminky, možná právě naopak. Je to prostě otázka tradice a zvyku.

    Nechci ovšem nikomu nikomu předepisovat, jak by měl oslovovat svého Boha nebo své rodiče. Říkám to jen proto, abychom si uvědomili, proč některé křesťany toto důvěrné oslovení nebeského Otce poněkud tahá za uši a považují ho za nepatřičné.

    Samozřejmě platí slovo z ep. Řím 4,6, kde se píše: „Protože jste synové, poslal Bůh do naších srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z mocí Boží i dědic.“  Oslovení Boha Otce „Abba“, tatínku, je tedy biblicky naprosto legitimní. Prostě oslovení tatínek, tatínku docela odpovídá laskavému a milostiplnému vztahu našeho nebeského k nám lidem a jeho příkladem bychom se měli inspirovat i v našem vztahu k našim vlastním dětem. Aby nás právem mohly nazývat tatínky.

    2. Zajímavá je i zmínka oné malé školačky, že tatínek je někdo, kdo své děti učí a čte jim a chodí nebo jezdí s nimi na výlety.  I zde je ta charakteristika velmi blízká biblické představě o otci. Přečtu několik veršů z De 6, 4-8: Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina svého Boha celým svým srdcem, a celou svou duši a celou svou silou. A tato slov, která Ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou /třeba na výlet/, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima…“

    Mnozí pedagogové si stýskají, že výchova našich dětí je vůbec ponechána dnes především v rukou žen. Začíná to v rodinách, ve kterých jsou muži „příliš“ zaměstnání, než aby se stačili také starat o výchovu svých dětí. A pokračuje to vesměs i na základních i středních školách, kde je zase vyučuji především učitelky a profesorky.  Díky však za tuto službu našim manželkám a maminkám. Ale když se ptáme, co to znamená být křesťanským otcem, pak to znamená, že otec bere na sebe také podíl a zodpovědnost za výchovu svých dětí. K tomu nás tedy vede Písmo. Máme využívat k tomu všechen svůj čas a vest své děti i svým příkladem. Naše děti rozpoznají, pro co hoří naše srdce. To znamená, že je vedeme k víře v Boha a k lásce k němu a k lásce k  Božímu slovu slovy i svým vlastním příkladem.  Izraelci měli pro snadnější zapamatování nosit určité texty Písma jako znamení na rukách nebo jako pásky na čele mezi očima, kde byly texty Písma uloženy v malé skřínce na čele. To dodnes smíme vidět u ortodoxních židů v Izraeli.

    Máme také chodit s dětmi na výlety, i na to si musíme udělat čas. To platí i pro služebníky církve.  Vzpomínám, že když jsme měli tři děti, tak jsme s nimi dost často v sobotu chodili na výlety /v neděli jsme bývali ve sboru/. Později jsem však při svém zaměstnání začal vést stanici našeho sboru v Havířově a potom se nám narodilo čtvrté dítě. Naše nejmladší dcerka nám pak jednou řekla, že její sourozenci hovoří o společných výletech, které ona vůbec nepoznala. Ptala se, co se stalo, že jsme přestali s dětmi chodit na výlety? Nu, musel jsem si to přiznat. V r. 1974 jsem začal vést tehdejší stanici CB v Havířově. V sobotu jsem se musel připravovat na službu Slovem a dělat pastorační návštěvy a nezbyl mi čas na společné strávené chvíle, protože jsem tuto službu dělal při svém zaměstnání. Jsem přesvědčený, že Pán Bůh milostivě přikryl i toto moje zanedbání, ale trávit svůj čas s dětmi, to je velmi důležitý úkol pro otce, který chce, aby jeho děti ho nazývaly tatínkem.

    3. PJ nám dále zjevuje ve svém podobenství o milujícím otci i hloubku Boží lásky nejen k malým, ale i ke svým dospívajícím dětem. Jsou totiž otcové, kteří dobře zvládají svou otcovskou roli, pokud jsou děti maličké a jsou velice milé a přítulné. Máme příbuzné ve vých. Čechách, mají osm děti. Jejich otec zvládal výborně svůj vztah k malým dětem, ale krize přicházela s jejich dospíváním, když děti rostly do puberty a vůbec začaly dospívat. Tam nastala řada konfliktů.

    Všimněme si proto počínaní toho nebeského otce.

    Proti všem zvyklostem nestojí Otec v cestě svému Synu, když chce jít z domu a dát se svou cestou do světa. Dokonce mne vždycky šokovalo, že tento výborný a laskavý Otec bez protestu dává svému Synovi dědictví, na které přece má Syn právo až po smrti svého Otce. Vždyť ten Otec musel tušit ve své moudrosti, co syn s jeho dílem majetku učiní. Přesto mu dává velikou svobodu. Vždyť určitě tušil, jakou cestou se jeho syn chce vydat.

    Milí přátelé, nevím, kdo z vás už osobně poznal zoufalství lásky, když se vaše milované dospívající dítě dá cestou světa a zkázy. A vy mu v tom nemůžete zabránit.   Jak v takových chvílích prožíváte střídavě hněv, zlost, zármutek pocit křivdy, protože jste se přece jeho duchovní výchově věnovali s velikým nasazením a s mnohými modlitbami. Pocit zahanbení, zklamání, zoufalství apod. A tyto pocity se střídají s naději víry ale i s beznaději a resignací. Jakkoliv nejste násilníky, nemáte daleko k tomu, abyste svou ratolest zfackovali a tak se pokusili ji přivést k rozumu. Brzo však poznáte, že to je naprosto neúčinné. Jindy zase jste ochotni kleknout a na kolenou ji prosit, aby dala na vaše slova a vaše varování. Ale vaše ratolest se chová tak, jakoby šla po hraně veliké propasti a vy ji varujete: „Pozor, vlevo je propast.“ A ona se schválně dívá na opačnou stranu a to, co ji říkáte, ji nezajímá, nedbá na vaše varování. Protože jste vesměs mladší, možná, že vám, to může napovědět, co vaší rodiče prožívali spolu s vámi při vašem dospívání. Jedna maminka mi jednou řekla, že by si přála ze všeho nejvíce, aby její dcera dostala ve 14 letech nějakou injekci a probudila se až ji 20 let.

    Jak naprosto jinak se vyjímá ta nesmírná tichá důstojnost Otce marnotratného syna. Dojímá mne jednání tohoto otce tím více, že si uvědomuji, že onen Otec ve svém srdci krvácí, že jej nesmírně bolí počínání jeho syna. Ale On zároveň na rozdíl od nás ví, že ke spáse nemůžeme nikoho přinutit.

    Byli jsme před dvěma týdny v Praze u svého syna. Náš vnuk Šimon byl přijímán do sboru a zároveň měl křest. V týdnu před tím také maturoval na střední škole a měl ze všech předmětů jedničku. Uznáte, že to je pro dědečka a babičku vzácná příležitost rodinu svého syna navštívit. Měli jsme z něho radost, stejně jako jeho rodiče.  Ale musím se přiznat, že mne něco překvapovalo v jejich výchově, čemu jsem dost nerozuměl. Když jsme občas hovořili se svým synem a ptali jsme se na Šimona, tedy našeho vnuka, jak se připravuje na maturitu, syn nám obvykle odpovídal, že to moc nesleduje, že to je přece jeho maturita, že se musíme zeptat jeho, učí se pro sebe. A navíc jsme byli překvapeni, že syn docela klidně své nové auto Škodu Superb, které má velkou hodnotu a mají jej asi měsíc, dává k disposici svému 19letému synovi. Prosím tě, zajeď pro maminku do práce nebo pro sestru do dorostu, protože se tam zdržela dlouho do večera a nemohly by se tak dostat snadno domů. Prostě viděl jsem, že i on dává velkou důvěru a svobodu svému synovi. Zatím, jak se zdá nebývá zklamaná, ale ono to může být i jinak, jak o tom svědčí naše podobenství.

    Marnotratný syn si totiž vybral díl statku, který mu náležel, všechno zpeněžil a svým rozmařilým životem svůj majetek rozházel. Ano, i tato stránka onoho podobenství o milujícím Otci je pro nás velice užitečná. Čím může být pro nás užitečná? Tím, že ukazuje, že ani tomu nejlepšímu Otci, kterého nám Písmo představuje, a té nejlepší matce, jakou si dovedeme představit, se nemusí výchova jejich dětí podařit. Mnozí rodiče jsou pak zdrceni, že dělali všechno proto, aby své děti dobře vychovali a ono se to nepovedlo. Dcera nebo syn skončili na drogách nebo na alkoholu. Stejně jako ten marnotratný syn. To podobenství nám, ukazuje, že to výchova našich dětí není zcela v našich rukách a že k tomu potřebujeme také Boží milost a požehnání, aby se nám výchova našich dětí povedla. A od dětství je máme předkládat Pánu Bohu a modlit se za ně, tak jak to dnes děláte vy.  Tak to čiňte po celý svůj život.

    To další, co nám odkrývá toto vzácné podobenství je Otcovo očekávání na zbloudilého syna. Samozřejmě, že věřící Otec se modlí za svého syna. Nemáme to výslovně v tomto podobenství popsáno, ale je to z celého příběhu naprosto zřejmé. Protože když Otec zahlédl syna ještě v dálce, čteme, že byl pohnut lítostí a běžel k němu. Běžel mu vstříc a objal ho. Ještě dříve než syn stačil vyslovit své pokání, už jej přijímá na milost. Víte, to se opravdu nedělá, aby starší, váženější, moudřejší a důstojnější běžel naproti svému nehodnému Synovi. Ale právě takový je náš nebeský Otec. Vychází nám vstříc, volá nás. Táhne nás těmi provázky svého milování. Znovu říkám, že počínání Otce může pochopit a ocenit jen ten, kdo byl někdy v jeho postavení. Kdykoliv jsem prožíval krizi ve vztahu ke svým dětem, musel jsem otevírat toto podobenství PJK a učit se z něho a hledat povzbuzení a radu v něm.

    A čím nás také oslovuje toto podobenství o milujícím Otci je jeho odpuštění. Tam není naprosto žádná připomínka synova bloudění, je tam cítit jenom otcova láska, když ho svírá ve své náručí, když mu daruje nový oděv a obuv a prsten mu dává na ruku a nechá přichystat obrovskou hostinu na jeho počest.

    Jak je jeho odpuštění bezpodmínečné! Neslyšíme tu žádné kdyby, až po tom, nebo budeš-li, pak … apod.

    Takový je náš nebeský Otec. Také na nás čeká milující Otec v nebi, také za nás se modlí PJ a očekává, že se k němu obrátíme, nebo navrátíme. Také nám tak vychází tolikrát vstříc, že si to ani neuvědomujeme, chrání nás, touží po nás. A je ochoten nás sevřít ve své náručí a darovat nám nový šat a obuv, a prsten, který je znamením že mu patříme a že náležíme do jeho do jeho království.  Neváhejme tedy a pojďme.

    4.Nakonec chci povědět, že ten největší rozměr Boží lásky k nám lidem nám zjevuje Otec na svém Synu PJK. I ten známý text PS to říká: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ J 3,16  Dovedete si to představit, že nás, tebe a mne,  PB miloval více než svého jediného Syna, PJK. To je ten nepochopitelný rozměr Boží lásky.

    Proto také PJK mohl povědět: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ J 14,9 Kdo vidí utrpení PJK na našem místě, vidí úžasnou Boží lásku. Ne nadarmo apoštol Jan ve své epištole říká: Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. 1J 4,16.

    A PJK to potvrzuje svými slovy: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátelé. Vy jste moji přátelé, činíte-li to, co vám přikazuji.“ J 15,13

    Jenomže jací přátelé jsme my byli k PJK. Nebyli jsme spíše jeho nepřáteli? Anebo lidmi k Pánu naprosto lhostejnými?

    A přesto i o nás platí, že nás Pán Bůh miloval a miluje. Apoštol Pavel napsal:  „Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Řím 5, 7-8

    Nemůžeme jinak, když někdo chce vidět skutečně Boží lásku, než jej odkázat na kříž PJK. Zde se v plnosti zjevila její moc i hloubka. A kříž, na kterém umíral PJK je znamením Boží lásky k nám lidem. Nevím, zda si všichni, kteří nosí znamení kříže na svém krku pro ozdobu si uvědomují, o čem ten kříž vypovídá, co vypovídá znamení kříže.

    Nejzřetelněji se tedy zjevila Boží láska v Kristu Ježíši, který zemřel za naše hříchy na Golgotě. Mohli bychom ještě dlouho hovořit o Boží lásce. To je rozměr Boží lásky, který je už nevěřícím lidem těžko pochopitelný. Náš nebeský otec nás nejen opravdu miluje tak, jak bychom my měli milovat své děti. Ale On za nás obětoval i svého Syna.

    5. Pověděl jsem dnes něco málo o otcovském milujícím srdci našeho Boha. Mám-li být upřímný, nemohu pominout některé nám lidem méně pochopitelné stránky Boží lásky. A těmi bývají i nezdary v naší výchově.

    A my bychom se měli ptát, zda nám tím, co PB na nás dopouští nechce něco povědět. Zda nás nevolá k pokání, k obrácení se k němu, k hledání Boží tváře a Božího odpuštění. Kolik lidí uvěřilo v Boha třeba v těžké nemoci, nebo se alespoň k němu více přimklo. Zřejmě to ovšem nelze považovat za obecný způsob, jaký PB obrací lidí k sobě. I když k tomu může Pán Bůh někdy sáhnout. Chápali bychom to u nevěřících lidí. Ale co u věřících. A není pochyb o tom, že i věřící lidé někdy prožívají veliká trápení.

    PS nám ukazuje, že i v těžkostech a nezdarech života může člověk růst, zrát a být moudřejší. A že Boží láska se může projevovat v našem životě i utrpením, zkouškami a protivenstvím.  Tak to přece stojí v Písmu, že „milujícím Boha všechny věci napomáhají k dobrému.“ Ř 8,29

    A někdy i ta Boží přísnost a zkoušky, které na nás Pán Bůh dopustí, nás mohou učinit požehnáním pro druhé. Pak můžeme spolu s Žalmistou vyznávat PB: „K dobrému mi to je, že jsem pobyl v trápení.“ Ž 119,71.

    Líbí se mi, jak to vyjádřil vzácný Boží svědek John Wesley. Řekl: „Zkoušky nejsou nic jiného než zabalené požehnání.“

    6.Co říci na závěr? O Boží otcovské lásce můžeme přemýšlet jako o jedné z mnoha křesťanských ctností. Jako o jedné z nejdůležitějších věcí, ale ona je to vlastně jediná věc, která mění náš život, která nás táhne k Bohu, ale která nás také legitimizuje, která potvrzuje, že jsme obrácenými a znovuzrozenými Božími dětmi. Je nádherné žít v lásce už zde na zemi. Být milován a milovat. Jediná věc, která z naší časnosti přejde na věčnost je láska. Všechno ostatní shoří. „Zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“ 1K1 3.13

    Závěr:

    Jak tedy mohu být dobrým otcem svým dětem? Tak, že je budu milovat jako PB miloval nás. Budu je předcházet příkladem svého života. Budu je vyučovat o Bohu, ale i jiným dovednostem. Budu s nimi hovořit o Boží lásce a číst jim nejen pohádky, ale i Boží slovo. Budu jim věnovat svůj čas. A chodit s nimi na výlety a při tom budu s nimi hovořit i o Pánu Bohu. A nepřekvapí mne ani nezdar ve výchově. Ale i pak se budu za své děti nadále modlit a očekávat na jejich návrat ze světa k Bohu.

    Amen.

    kazatel Jaroslav Orawski
    Ostrava-Poruba 14. 6. 2009
    Kázání při požehnání

Comments are closed.