Boží dary a naše dávání

• 8. 1. 2014
• | Kázání

Milí bratří a sestry, zadali jsme mi vzácné, ale i delikátní téma: Boží dary a naše dávání. Vzácná je ta prvá část, protože hovoří o Božím dávání. O něm bychom mohli dlouho a vděčně hovořit. Delikátní je však ta druhá část, která mluví o našem dávání. Delikátní je proto, že se bude týkat našich peněženek. A málokdo z lidí je ochoten si nechat nahlížet do své peněženky a nechat si radit, co se svými penězi dělat. A o to při hovoru o dávání skutečně jde.

Efezským 5, 1-2: Jako Boží děti následujte Božího příkazu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť Bohu, jejž vůně je Bohu milá.

2 Korintským 9,6-8: Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh.

Skutky 20,35 Tím vším jsem vám ukázal, že máme takto pracovat, pomáhat chudým a mít na paměti slova Pána Ježíše Krista, který řekl: Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere. 

Žalmy 103,1-5  Davidův. Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu! Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním, po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla.

1. Zůstaňme tedy nejdříve u toho, co nám dává Pán Bůh. A jak nám to dává. Tady se smíme vždy znovu těšit a radovat z toho, co nám všechno Pán Bůh dává. Zvláště vy, kteří bydlíte na venkově, pracujete na poli nebo alespoň na zahrádce, prožíváte vždy na jaře, v létě i na podzim úžas nad tím, jak je Pán Bůh milosrdný a milostivý a co všechno máme z jeho dobrotivé ruky. Jak je jeho stvoření nejen užitečné, ale i krásné. Co všechno nám opět narostlo na polích a na zahradách i letos, někdy je toho více než dovedeme sklidit. Takže se můžeme o to podělit i s druhými lidmi. My bydlíme s manželkou v RD v Šenově, máme malou zahrádku, možná 2,3 ary a přesto můžeme někdy nosit do sboru starším lidem angrešt, rybíz, maliny, ostružiny nebo zelené fazolky a dávat je těm, kteří bydlí v činžáku a nemají žádnou zahrádku. A těšíme se z toho, že když přijedou k nám vnoučata, mají co zobat na zahrádce. Zásluhu na tom má především moje manželka, která sama pochází ze statku a z mlýna ve východních Čechách a toužila po tom, abychom bydleli v domku, aby si mohla pěstovat kytky a zeleninu. Vyplnilo se jí to alespoň, když jsem odešel do důchodu. Já jsem naproti tomu vyrůstal na kolonii, tatínek byl horníkem, a přestože  jsme chovali králíky, kozu, někdy i prase a obdělávali jsme nejenom zahrádku, ale i několik desítek arů pronajatého pozemku od dolů, k práci na poli nebo na zahradě jsem nepřilnul. Říkám proto občas manželce, že jeden agronom na ty dva ary zahrádky bohatě stačí, a tím agronomem je ona. Já tak nanejvýš posekám jednou týdně zahrádku nebo na podzim přidržím řebřík, když se mají obírat jablka.

Lidé si uvědomují, že to je svým způsobem zázrak, – to krásné ovoce, obilí, zelenina, která nám naroste na polích a v zahradách. Kdysi bylo zvykem při dožínkách děkovat za tu úrodu zemědělcům, traktoristům, kombajnérům, ovocnářům, zemědělským pracovníkům a brigádníkům z měst. A já si nemyslím, že bylo špatně, poděkovat těm, kteří se svou prací na tom sklizni podíleli. Ještě za hluboké totality se v jednom městě na severní Moravě konaly okresní dožínky. A tam právě všem zmíněným děkovali. A v tom se přitočila k mikrofonu jedna starší paní a vykřikla do mikrofonu: …a děkujeme také PB. Příště si na ni dávali pozor, aby se zase nedostala k mikrofonu a nechtěla opět poděkovat PB.
A přitom si musíme uvědomit, že to je tak, jak říkal apoštol Pavel, že jeden sází, druhý zalévá, ale tím, kdo dává vzrůst je sám Pán Bůh. /1.Kor 3,6/

Vždyť všechna ta úroda a hojnost potravy svědčí nejen o lidské píli, ale připomíná nám také především Boží dobrotu a štědrost. Boží dobrotu, která se nabízí věřícím i nevěřícím. Protože máme psáno, že „PB ve své lásce velí svému slunci svítit na zlé i dobré a posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé.“ M 5,45-46

Ž 103, který jsme také četli na počátku, patří jistě k nejznámějším a také k nejkrásnějším žalmům. Mnozí jej znají zpaměti a je to dobré, protože jeho slova nás přímo vybízí k dobrořečení Pánu Bohu.

Co to je dobrořečení? Nu, to je vděčné chválení PB, vděčný chvalozpěv k Boží poctě. Dobrořečit Pánu Bohu- to může činit jen vděčný a věřící člověk. Dobře to napsal ten statečný německý křesťan, farář Ditrich Bonhoffer, kterého popravili fašisté v posledních dnech 2. světové války. Napsal, že „ jen věřící člověk může být opravdu vděčný, a jen vděčný člověk je opravdu věřící“. Lidé nevděční jsou svým způsobem mravně nemocní lidé. Nevděčnost je obvykle rodnou sestrou závisti. Nevděčný člověk není vděčný za to, co má, protože někdo jiný má více. A kniha Přísloví říká, že závist je jako hnis v kostech., nebo jak překládá ekumenická bible, závist je jako kostižer. Závist zbavuje člověka radosti z toho, co má a komplikuje to jeho vztahy k Bohu i lidem.

Vděčný člověk je radostným člověkem. Vděčný člověk přijímá život jako veliký a nezasloužený dar. A my nenajdeme vděčnějšího člověka, než byl zde na zemi PJK. Kdykoliv sedl ke stolu a lámal chléb, „vzdal díky PB“, svému nebeskému Otci. Když odchází od svých učedníků, aby vystoupil na Golgotu, kde za nás položil svůj život a vydal sám sebe svým nepřátelům, jak čteme u Matouše /26,30/, „potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu…“ A vděčně přijímá i to, nad čím se druzí lidé pohoršují. Když mu žena hříšnice s pláčem pomazala nohy olejem a vytírala je svými vlasy, on jí řekne: „ Jsou ti odpuštěny hříchy. Jdi a nehřeš více!“

Ten 103. žalm ovšem nezastírá, že lidský život má také svou temnou a těžkou stránku. Že je také někdy plný trápení, bolesti i nemocí. Vždyť mluví o tom, že právě z toho těžkého nás PB vysvobozuje.

„On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí Tě uzdravuje, vykupuje ze zkázy tvůj život.“  Právě v takových těžkých chvílích života si uvědomujeme, jakou pomoc i potěšení máme ve svém Bohu. Kdosi to pěkně vyjádřil slovy, že i ten koráb, který zbudoval Noe před potopou, měl okno, světlík vzhůru k nebi, k Boží dobrotě a spravedlnosti. Dobrořečení PB je takový pohled vzhůru, pohled k nebi a k Božímu milosrdenství.

 A tady jsme také u toho největšího Božího daru u PJK, jeho oběti na kříži za naše hříchy a u jeho slavného zmrtvýchvstání. Tak, jak jsme četli na začátku v tom prvním textu z epištoly sv. Pavla Efezským: „Jako Boží děti následujte Božího příkazu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť Bohu, jejíž vůně je Bohu milá.“ To je ten největší dar, kterého se nám lidem dostalo. Za něj můžeme děkovat vždy a všude. Ať máme hojnost nebo trpíme nedostatkem ostatních darů. Právě v PJK můžeme prožívat to, o čem hovořil apoštol Pavel, když napsal: „Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen; být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ Filip 4,12-13 Takže naše vděčnost není závislá jenom na tom, kolika čeho máme. Často nalézám nejvděčnější lidí mezi těmi, kteří žijí poměrně chudě. A naopak  reptáci a nespokojenci jsou silně zastoupeni mezi lidmi s vysokými příjmy a ještě vyššími ambicemi.

2. V  Ž 103 jsme dokonce četli: „Dobrořeč duše má Hospodinu, celé mé nitro mé jeho svatému jménu… Proč má člověk chválit PB za jeho dobrotu? Někdo by mohl říci- to Pán Bůh potřebuje naší chválu a naší vděčnost? To je PB tak ješitný a chvály chtivý jako člověk? Lidé někdy nesnášejí, když pochválíme někoho jiného. Nebo když je někdo pyšný sám na sebe. Proč máme my lidé chválit PB?

Já jsem přesvědčený, milí přátelé, že se PB bez naší chvály obejde. A zvláště se obejde bez naší neupřímné chvály, vynuceného, nebo pokryteckého chvalozpěvu. Ten dokonce odmítá předem.

Ale kdo chválu k Boží poctě potřebuje – to jsme my sami. Ptáte se proč? Protože v lidském srdci je zakódovaná adorace, uctívání PB. Dobrořečení Tomu, který je naším tvůrcem a který nás udržuje při životě. A člověk vždy znovu a znovu, když přestane děkovat PB, začne uctívat přírodu, nebo vyvyšovat, buď sám sebe, nebo druhého člověka třeba i nehodného člověka. Proto i v lidských dějinách stále vidíme ty sklony k uctívání přírody, člověka nebo jeho díla. K pěstování tzv. kultu osobnosti.

Když člověk začne vskutku dobrořečit PB a PJK, pak je v tom i jistá ochrana proti zahledění se do svých vlastních zásluh, ale někdy i do svých bolestí, potřeb i problémů. Ano, oslavovat Pána Boha a dobrořečit jeho jménu člověka osvobozuje. Proto žalmista– král David říká: „Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase, z úst mi bude znít vždy jeho chvála…“ Ž 34, 1 Vděčnost volá velmi případně: „Jak je Bůh dobrý, že mi tohle dává.“ Zbožné klanění Pánu Bohu říká: „ Jakou kvalitu musí mít to bytí, jehož vzdálený a pomíjivý třpyt je něco takového!“ říká C.S.Levis/

Za co děkuje Žalmista Pánu Bohu? V tom Ž 103 čteme: …nezapomínej na žádné jeho dobrodiní“ …Jsem někdy udivený z toho, jak snadno zapomínáme na to, co z Boží milosti přijímáme. Když se máme modlit, pak chudoba našich chval nás usvědčuje, že si málo uvědomujeme a pamatujeme všechny ty dobré věci, které bereme z Božích rukou. Mnohem dříve si vzpomeneme na to, co bychom potřebovali a co vyjádříme jako prosbu, než abychom se rozpomenuli, co jsme z Boží milosti dostali. A že jsme dostali mnohem více, než jsme potřebovali. A že jsme dostali nejen ty veliké věci, za které jsme prosili, ale i ty stovky obyčejných věcí, za které zapomínáme děkovat.

Latinici by nás poučili, že latinsky se dá říci děkovat „gratiam referre“, což znamená doslova „dík přinést nazpět“. Děkovat Pánu Bohu tedy znamená, že ze všech darů, které jsme od něho přijali, mu chceme alespoň něco málo přinést nazpět tím, že si to uvědomíme, povíme mu o tom a vyjádříme mu za to svůj dík.„Eucharistie“ tak zní „dík“ v řeckém Novém zákoně. To, co slavíme při SVP je také eucharistie. Vděčnost za to, co bereme z Božích rukou. Vděčnost za společenství s ním. Vděčnost za spasení a vykoupení v Kristu Ježíši. I apoštol Pavel nás vyzývá, abychom děkovali „vždycky a ze všeho.“ Ef 5,20 Již zmíněný Ditrich Bonhoffer napsal, že „vděčnost nevyvěrá z vlastní schopnosti lidského srdce, ale z Božího slova“. Proto je zapotřebí se ve vděčnosti učit a cvičit se v ní.

Jednou farář navštívil v nemocnici šestačtyřicetiletou ženu, která prožila před 4 roky těžkou autonehodu. Po těžkých operacích seděla v pojízdném křesle s vědomím, že už nikdy nebude moci chodit. Doma měla šest dětí, manžel ji opustil. Všechno dohromady představuje takovou horu utrpení, že si to ani nedovedeme povětšinou představit. A ona takto těžce postižená žena, řekla tomuto faráři: Já mám každý den důvod k děkování. Beru každou hodinu jako dar, těším se z každého dne, který smím žít, raduji se, když mne navštíví mé děti a děkuji Bohu, že už brzo budu moci jít domů… Není to důvod k vděčnosti?“ „Když jsem pak šel domů, nejraději bych volal na všechny ty lidí,“ říkal: „Vy ustaraní lidé, naučte se děkovat.“ /Nevolá nadarmo/ Kdo neumí děkovat, neumí ani žít a těšit se ze života.

Do našeho shromáždění v Havířově už snad před dvaceti, pětadvaceti léty chodil jistý bratr, který pocházel z Valašska, pracoval v lese a jednou se těžce zranil při jízdě na motorce. Chodil už velmi sehnutý, trpěl všelijakými bolestmi, do shromáždění jsme jej museli dovézt. A já do smrti nezapomenu na jeho hlasité modlitby plné vděčnosti, které končil slovy, „neboť Tebou živi jsme, hýbeme se a trváme.“ Sk. 17,28 Byly to modlitby plné vděčnosti.

2. Boží dar však není jenom darem, není jenom jednostrannou záležitostí. Přijímáme-li Boží dary, pak je také závazek, k něčemu nás to zavazuje a k něčemu nás to inspiruje. Vděčností a chválami svůj úkol nevyčerpáme. Pán Bůh od nás žádá více. Už ve SZ zákoně čteme Boží nařízení, že jeho lid má také Pánu Bohu něco dávat. Že mu má přinášet desátky ze všech úrod a ze všeho, co z Boží ruky bere. Já nevím, jak je to u vás, ale v některých sborech budí skoro pohoršení, když se začne mluvit o desátkách. A někteří hned mají po ruce slovo, které jsme četli na začátku: „Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl“, a že ustanovení o desátkách už neplatí, protože to je ustanovení ze SZ. Zajímavé je, že nikdo neříká, že už naplatí desatero, Boží přikázání: nepokradeš, nezesmilníš a další ustanovení ze SZ. Nikdo nám přece nebráni v tom, abychom se ve svém srdci předem rozhodli, že budeme dávat desátek nebo i více než desátek dobrovolně a z vděčností Pánu Bohu. Na dávání desátku můžeme vyzkoušet Boží dobrotu. Znáte přece to slovo proroka Malachiáše, kde čteme: „Smí člověk okrádat Boha? Vy mně okrádáte. Ptáte se: Jak Tě okrádáme?  Jste stiženi kletbou, proto, že mě okrádáte, celý ten pronárod! Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů. Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání? /Mal.3,8-10/.

Jsem o tom hluboce přesvědčen, že to tak funguje. Že Pán Bůh žehná těm, kteří Pána Boha neokrádají na desátcích. Připomenu zkušenost jednoho mladého bratra.  Rozhodl se dávat desátek ze svého příjmu od začátku, když začal pracovat. A Pán Bůh mu také velice požehnal v těch časných věcech. Když nastoupil po vysoké škole do prvního zaměstnání, začal dávat do sboru desátek i více než desátek ze svého příjmu, měli jsme právě dostavěnou modlitebnu a každou korunu jsme potřebovali. Sestra, která měla na starosti sborové finance se jednou podivila, a řekla mu: „Marku, ty tak moc vyděláváš, že dáváš tolik peněz do sboru?“ On ji na to řekl: „Sestro, já dávám desátek, ne z toho, co vydělávám, ale z toho, co bych chtěl vydělávat.“ Představte si tu neuvěřitelnou věc, která se stala. Asi během měsíce dvou byl v tom podniku, ve kterém pracoval uspořádán konkurs na ředitele krajského závodu tohoto podniku. On se do toho konkurzu přihlásil a vyhrál ten konkurz na ředitele krajského závodu, který měl stovky zaměstnanců, přestože on sám neměl zdaleka dlouhou praxi v tom oboru a před tím dělal řadového pracovníka kdesi v Karviné. Samozřejmě, že tomu odpovídal i jeho nový plat. A to nebyl konec jeho profesní kariéry. Dnes dělá vrchního ředitele tohoto podniku v Praze.

Někdy se setkávám s tím, že někteří lidé, kteří vydělávají veliké peníze, říkají, že to je hodně dávat desátek.  Představte si, že vydělají 100 tis. Kč měsíčně a měli by přispět do sborové pokladny 10 tis. Kč.

Parlament v minulém roce odsouhlasil, že ti, kteří vydělají více než 100 tis. Kč, nemusí už z toho, co je nad 100 tis. Kč odvádět sociální a zdravotní pojištění, které je stanoveno procenty z platu. Levicoví poslanci s tím nesouhlasí: „Bohatí ať odvádějí více.“ Ti druzí zase namítají, že když bohatí zchudnou, budou méně investovat.  A výroba se omezí. A právě ti, kteří hodně vydělávají, velmi horují pro rovnou daň. Aby každý člověk, ať vydělá tisíc Kč nebo 100 tis. Kč odváděl státu stejnou daň, stejné procento z příjmu. Že to je moderní a velmi racionální způsob zdanění. Tento moderní způsob zdanění ovšem velmi připomíná tu Boží daň, kterou má člověk odvádět samotnému Bohu. Kdosi vtipně napsal /Pavel Kosarin/: :Všechny módní / a také  moderní/   názory jsem už našel ve své staré Bibli.“ Dokonce i výše té jednotné daně, kterou někteří ekonomové navrhují, se podobá tomu biblickému desátku.  Ale ta rovná daň je už stará více než 3000 let. Byla ustanovena Mojžíšem na Boží pokyn. Co je tedy na dnešní rovné dani nového? Víte, co je na ni nového? Že ji lidé odvádějí státu neradi a neochotně. Ale Boží slovo chce po nás něco jiného. Jak jsme to četli v té 2. epištole sv. Pavla ke Korintským? / 9,6-8/  Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť radostného dárce miluje Bůh.

Znáte takové lidí, kteří radostně rozsévají? Já takového člověka znám. Protože je pro něho radostí podporovat Boží dílo, musel si stanovit určité zásady, aby mu zůstalo také pro jeho rodinu. Já jsem ty jeho zásady nazval „podvojné účetnictví Božích darů“. Ten bratr podporuje nejen vlastní sbor, ale i další církevní i charitativní aktivity. Vydává na Boží království často více než je ten stanovený desátek. Proto přistoupil k evidenci svých skutečných výdajů na Boží království. A pak si na stejném papíře eviduje, co by na Boží království vydal, kdyby dával jenom desátek. A tak zjistil např., že za půl roku vydal na boží království skutečně o 12 tis. Kč více než by měl podle desátku. Proto počínaje měsícem červencem nezačal krátit svá vydání na Boží Království, ale zvýšil příspěvky na Boží království na 15 % příjmu. Protože však ani pak skutečné vydání na Boží království příliš nepokleslo, a přeplatek skutečných vydání klesal jen málo, udělal další opatření. Do doby než vymaže takto vzniklý přeplatek příspěvků na Boží království, zvýšil odvod do rubriky má dáti na Boží království na 20 % z příjmu. A tak počítá s tím 20% odvodem na straně příjmu prostředků pro Boží království až do doby, kdy se ty účetní položky „má dáti“ a „dal“ vyrovnají. Pak zase najede od nového roku na desátek v položce výdajů na Boží království. A tak se to opakuje vlastně rok co rok. Nevím, zda jste mi porozuměli.  Možná, že byste mohli namítnout, že v Písmu je uvedeno, že „Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví levice, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a Tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.“ Mat 6,3 Ano, ale on to podvojné účetnictví darů pro Boží království však nedělá proto, aby se chlubil kolik na Boží království daroval před druhými, ale proto, aby jako dobrý hospodář měl přehled o svých vydáních a při tom aby mohl darovat na Boží království více než desátek podle toho, jak jej Pán Bůh vede.

Boží království má své náklady. A já jsem velice vděčný za všechny, kteří na ně myslí. Kupodivu to jsou často ne ti, kteří vydělávají velké peníze, ale nejednou lidé s omezenými příjmy: důchodci, prostí lidé, kteří si nežijí nad poměry, ale dovedou i ze svých často nízkých příjmu ušetřit na Boží království. Bolí mě srdce, když vím o bratrovi, který pracuje v Německu a má vysoké příjmy, ze kterých se tam platí církevní daň, že nahlásí, že není členem žádné církve, aby ji nemusel platit. Pokud existují výjimky mezi bohatými a úspěšnými lidmi, díky Bohu zato.  Ale ti, kteří nedovedou obětovat na Boží království, své sobectví nejednou omlouvají tím, že to dělají proto, že šetří pro svou rodinu.  To je ovšem stejné sobectví, jako by svůj výdělek jenom projedli a propili sami.

To slovo o skoupém nebo také bohatém rozsévání platí nejenom o jednotlivcích, ale také o sborech. Nejednou jsem se nestačil divit, že jsou sbory, a dokonce velké sbory, které ani neuhradí cestovné těm, kteří jim jako hosté přijeli sloužit. Nehledě už na desítky hodin strávených přípravou kázání. Vždyť i o kazatelích platí, že je hoden dělník své mzdy /Luk 10, 7/. Bylo mi to líto zejména kvůli kazatelům důchodcům, kteří si nemohou přivydělat jako např. já díky své původní profesi. Takové sbory šetří na nepravém místě. Pak se možná členové diví, že takovému sbor ani Pán nežehná. Vždyť i tu platí: „kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet.“

Nejednou vidím, že si úspěšní lidé budují krásná rodinná sídla. Nevím sice, k čemu jim budou domy s deseti a více pokoji, když jim odejdou jejich dvě ratolesti z domova, tak se tam budou těžko hledat navzájem s manželkou. Kdysi ještě za socializmu si lidé často budovali dvougenerační velké domy. A když jejich děti dospěly, tak nezůstal v domě nikdo z nich. Jeden otec si proto stěžoval svému kazateli, že vybudoval svému synu byt ve svém domě a ten, že se po oženění odstěhoval a nechce doma bydlet. Chtěl, aby mu ten kazatel domluvil. A ten kazatel to odmítl a říkal, že by měl vlastně domluvit jeho otci, že nedbal na slova Písma, kde je napsáno: „Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ Ge 3,24. A ne dopředu počítat s tím, že syn to udělá jinak než je to Božím slově stanoveno.

Jaká motivace, milí bratří a setry, je legitimní, správná u křesťanů k tomu, aby byli úspěšní ve svém podnikání a aby vydělali více peněz. Nejednou vidím, že si někdo postaví krásný dům a pak pyšně řekne: Vyšel jsem z chudých poměrů, ale na tohle jsem si vydělal. Toho jsem dosáhl. Mám dům za 15, 20 milionů korun. Velmi mně ta slova připomínají toho perského krále Nabuchodonozora z Danielova proroctví, který se také pyšnil svým domem a svým městem. My tam čteme o něm, že král se procházel po královském paláci a takto k sobě mluvil: „Zda-li není veliký tento Babylón, který jsem svou mocí a sílou vybudoval jako královský dům ke slávě své důstojnosti? A co tam čteme? „Ještě to slovo bylo v ústech krále, když se snesl hlas z nebe: Tobě je to řečeno, králi Nabuchodonozore: Tvé království od tebe odešlo. Vyženou tě pryč od lidí a budeš bydlit s polní zvěří“ Dan 4, 27-29. Tak někdy smutně končí ti, kteří si stavějí domy „k slávě své důstojnosti“.

Zbudovat si nádherný dům pro svou rodinu  –zbudovat si dům k slávě své důstojnosti jako Nabuchodonozor- to je malý cíl. Jaký malicherný životní cíl mají mnozí před sebou. Dělám někdy stavební dozor pro některé stavebníky a často se s tím setkávám. Zbudují komplex domů, ve kterém nakonec bydlí sami dva.  Není to zbytečná investice? Líbí se mi naopak to, co říká apoštol Pavel: „Kdo kradl, ať už nekrade, ale přiloží ruce k pořádné práci /proč?/, aby se měl o co rozdělit s potřebnými.“ Ef 4, 28 To je ta správná motivace pro rozhojnění svého majetku. Abych mohl pomoci potřebným, nuzným, kteří si sami nemohou pomoci. Abych mohl podpořit církev, diakonii, lidí, kteří se dostali často ne svým vlastním zaviněním do tíživé situace a potřebují pomoc jiných. Stát se nemůže postarat o všechny.

Víte, v dnešní době došlo k veliké diferenciaci v sociálních poměrech společnosti.  Za socializmu jsme všichni brali zhruba stejně s výjimkou několika tisíců lidí, se kterými jsme se ani neměli příležitost setkat. Dnes narůstají sociální rozdíly mezi jednotlivci a ta dělící čára jde často napříč rodinami. Znám jednu rodinu v Praze, kde syn je velikým manažérem německé exportní firmy přes tiskařské stroje pro celou východní Evropu. Postavil si v Praze dům za mnoho milionů korun. Jeho bratr je teologem, dokonce udělal doktorát teologie na universitě v Americe. Vrátil se do ČR a nastoupil jako kazatel do tvořícího se sboru KS v Č. Budějovicích. Tato církev nemá státní podporu a tak malý sboreček mu může poskytnout jen částečný plat, který mu stačí tak podnájem a něco málo na rohlíky a vodu. A ještě hůře je na tom jeho sestra, která bydlí v Praze, byla provdána a má 4 děti. Opustil ji však manžel, který jí na děti platí nepořádně a nepravidelně. Myslíte, že jí podporuje její úspěšný bratr? Kdepak, ten ji ani nenavštíví, přestože je aktivním členem církve. Spíše se asi za ni stydí, že je rozvedená a že oba, ona i jejich další bratr, jsou taková nemehla, která se o sebe nedovedou pořádně postarat. A právě pomoc potřebným – podle apoštola Pavla, to by měla být hlavní cíl, hlavní motor pro naši motivaci, abychom více vydělali.

Mohl bych, samozřejmě uvést také řadu pozitivních příkladů. Zmínil jsem se o bratrovi, který po svém nástupu do zaměstnání se rozhodl odevzdávat na Boží dílo desátek. Jeho rodina se přátelila s dalšími dvěma rodinami ve sboru. Společně jezdili spolu i na dovolenou. Děti se mezi sebou spřátelily a tak spolu trávili každoročně značnou část dovolené. Během doby, zejména však po revoluci, došlo i mezi nimi k velké sociální diferenciaci. Zatím co on a jeho druhý přítel udělali docela kariéru, jeho jeden přítel je v současné době ředitelem jedné velké dopravní a spediční firmy v Ostravě, druhý zůstal pozadu. Pracuje poctivě jako truhlář, který postupně vystřídal více firem. Obvykle spolu jezdili dvakrát ročně na dovolenou, často i do ciziny. Myslíte, že si to může nyní jejich kamarád se svou rodinou dovolit? Samozřejmě, že nemůže, ale od toho jsou zde jeho kamarádi. Jeden z nich jemu a jeho rodině vždycky uhradí cestu a ten druhý zase pobyt na místě. Takže se nic nezměnilo. Jako vždycky před tím tráví svou dovolenou společně:  V poslední době část dovolené tráví na krásně zrekonstruovaném statku v jižních Čechách, druhou část u moře, letos v Chorvatsku v překrásné konstruktivistické vile na pobřeží, která patří k nejkrásnějším objektům Chorvatska. Však tam týdenní pronájem té vily stal okolo 170 tisíc korun. Myslíte, že by si to mohl dovolit ten truhlář s nějakým podprůměrným platem bez toho, aby ty náklady za jeho rodinu uhradili jejich přátelé? Asi ne, ale oni vydělávají nejen pro svou rodinu, ale také proto, aby mohli pomoci potřebným.

Závěr:

Mluvili jsme dnes o Pánu Bohu jako velikém a štědrém Dárci. Dárci s velkým D. Jehož největším darem je Boží syn PJK, který byl vydán pro naší záchranu. Měli bychom mu zato být nejen vděční, ale u něho se také učit dávat. V tom jej následovat. Nebýt jenom příjemci jeho darů, ale také dárci. Neboť je psáno: „Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.“ Investovat do Božího království je ta nejlepší životní investice. Zjistil jsem, že mnozí křesťané také investují do akcií nebo různých podílových fondů. Nic proti tomu. V loňském roce však mnozí z nich zaznamenali veliké ztráty. Přišli o statisíce, ba i o miliony. Takový pokles nastal na burzách v důsledku hospodářské krize. S některými jsem o tom hovořil. Nesli své ztráty docela statečně. Nikdo z nich neskočil z mostu ani pod vlak. Ale zároveň jsem si pomyslel, škoda, že ta prostředky alespoň částečně neinvestovali do Božího království. Kdyby se obrátili na toho nejlepšího, Bohem autorizovaného finančního poradce, Pána Ježíše, ten by jim poradil takto: „Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou.“ Mat 6, 19

Amen

 kazatel Jaroslav Orawski
Třanovice SCEAV 26. 9. 2009
Slavnost díkuvzdání