• Vyslyšení proseb v modlitbách

    Když jsem byl odveden na vojnu, začala mě zaměstnávat otázka, jaké to bude, až budu na vojně a já se nebudu moci dostat do shromáždění. Přiznám se, že jsem si to nedokázal představit. Tenkrát ke mně nejvíce promlouvala slova z Žalmů 27 a 42.

    „O jedno jsem prosil Hospodina a jen o to budu usilovat: abych v domě Hospodinově směl bydlet po všechny dny, co živ budu, abych patřil na Hospodinovu vlídnost a zpytoval jeho vůli v chrámu. On mě ve zlý den schová ve svém stánku, ukryje mě v skrýši svého stanu, na skálu mě zvedne.“ Žalm 27,4-5

    „Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří?“ Žalm 42,2-3 (EP)

    „Jakož jelen řve, dychtě po tekutých vodách, tak duše má řve k tobě, ó Bože. Žízní duše má Boha, Boha živého, a říká: Skoro-liž půjdu, a ukáži se před obličejem Božím?“ Žalm 42,2-3 (KP)

    Od chození do shromáždění mě do té doby nemohlo odradit nic. Ani to, když jsem chodil na střední školu a tušil jsem budoucí důsledky mého chození do kostela. Ale na vojně? Tam se přece nebudu moci sám rozhodovat o tom, zda budu či nebudu moci jít do shromáždění! A tak celou dobu před nástupem na vojnu jsem prosil Pána Boha, aby mi umožnil to, abych i během vojenské služby mohl chodit do shromáždění.

    Skutečná vojna pro nás začala tím, že nás ostříhali a oblékli do stejnokroje modré barvy. Byl jsem totiž mezi posledními, kteří ještě nosili modrou uniformu. Jeden z vojáků sbíral naše svlečené civilní šaty a některé osobní věci, aby je pak poslali v papírových pytlích našim rodičům. Při tom přišla řada i na mojí dost objemnou Bibli.

    „Co s tím? To tady nebudete potřebovat! Pošleme to domů, ne?“ Já kýval hlavou, že ne, že si ji chci nechat.

    A on zas: „Pošleme to domů, ne?“ A já zase, že ne. Po krátkém váhání mi Bibli nakonec nechal.

    Po přijímači, který trval jeden měsíc v Praze ve Kbelích mě odveleli jako spojaře na vojenské letiště v Hradci Králové. Asi po dvou nebo třech týdnech jsem se ocitl na posádkové stanici. Tam jsem byl ubytován ještě s dalšími dvěma vojáky. Jednou z mých povinností kromě práce na vojenské poště bylo, že jsem se sám musel starat o své stravování. Musel jsem to zvládnout za celých 12,60 Kčs na den. Měl jsem ale stále u sebe vycházkovou knížku a to mě opravňovalo k tomu být na vycházce v okruhu posádky každý den do večerky, tedy do 22:00 hodin.

    A to znamenalo, že jsem mohl chodit pravidelně do shromáždění v neděli, i ve středu, do mládeže a zúčastňovat se všech sborových aktivit ve sboru Církve bratrské v Hradci Králové. Měl jsem výsady, o jakých se mnohým ani nezdálo. Můj „spolubojovník“ Petr Slepánek z Křesťanského sboru se dostal na vycházku jednou za 14 dní či 3 týdny!

    Takové možnosti chodit do shromáždění jako na vojně jsem neměl ani v civilu, kde jsem pracoval v nepřetržitém provozu na směny.

    Po roce vojny můj zaměstnavatel využil nabízenou možnost a požádal vojenský útvar o mé propuštění do civilu, abych mohl nastoupit do zaměstnání a budovat tak socialistickou budoucnost. Jak to dopadlo s budováním socialismu, dnes už dobře víme.

    A já kromě toho moc dobře vím, jak to vypadá a dopadá, když se Pán Bůh zasadí o své děti, které na Něho spoléhají a jak vyslýchá jejich upřímné volání.

    Vojtech Asszonyi Béla

Comments are closed.