Vzal jsem na sebe úkol povědět něco ke sborovému verši na tento rok. Je to desátý verš z přečteného oddílu:
Proto se, bratří, tím více snažte upevňovat své povolání a vyvolení. Budete-li to činit, nikdy neklopýtnete. 2P 1, 10
A jako správný pedagog bych měl povědět, jak toto upevňování dělat.
Měl bych povědět, co to znamená upevňovat své povolání a vyvolení.
A musím říct, že je to snadné. – Nemyslím tím, že je snadné to splnit. Ale snadné je, dozvědět se, jak toto upevňování dělat – apoštol to totiž o několik veršů dřív podrobně vypisuje.
Jak máme upevňovat své povolání a vyvolení čteme ve verších 5.-7.
2P 1, 10 (3-10)
3 Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy.
4 Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě, do níž svět žene jeho zvrácená touha.
5 Proto také vynaložte všecku snahu na to, abyste ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání,
6 k poznání zdrženlivost, ke zdrženlivosti trpělivost, k trpělivosti zbožnost,
7 ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku.
8 Máte-li tyto vlastnosti a rozhojňují-li se ve vás, nezůstanete v poznání našeho Pána Ježíše Krista nečinní a bez ovoce.
9 Komu však scházejí, je slepý, krátkozraký a zapomněl na to, že byl očištěn od svých starých hříchů.
10 Proto se, bratří, tím více snažte upevňovat své povolání a vyvolení. Budete-li to činit, nikdy neklopýtnete.
Povězme si k nim tedy několik poznámek:
Upevňovat povolání a vyvolení znamená, že k naší víře musíme ještě něco přidávat. Musíme pěstovat svůj křesťanský život.
Ne, že bychom si těmito věcmi zajistili spasení – spaseni jsme pouhou vírou (sola fide), tím, že se spolehneme na oběť Ježíšovu – ale svůj duchovní život musíme budovat – jak jednotlivci, tak i jako církev.
A apoštol to říká velice tvrdě: Kdo dále svůj duchovní život nebuduje je slepý, krátkozraký a zapomněl na to, že byl očištěn od svých starých hříchů (v.9)
Povězme si tedy, jak máme svůj křesťanský život budovat a uvědomme si, že na to máme vynaložit veškerou svou snahu, jak říká apoštol ve v.5.
A nemohu si odpustit poznámku, že apoštol tu pro toto budování, přidávání, používá řecký výraz: ἐπιχορηγήσατε epichorégesate – a toto slovo je odvozeno od chorégos (sbormistr).
Jako nestačí pro koncertní vystoupení se jenom naučit melodii, ale je potřeba skladbu zaranžovat, určit tempo, dynamiku, harmonii atd. atd., tak i my musíme naši víru, která je základem, na kterém vše stojí, dále rozvíjet.
První, co mám k víře přidat je Areté – ἀρετή, – ctnost, excelence, kvalita.
Nemohu zůstat na tom, že mi byly odpuštěny hříchy – ale musím budovat kvalitní křesťanský život – První výzva je tedy principiální výzva k přidání areté, kvality.
Tento výraz se používal např. i o kvalitní půdě, nebo i o morálních kvalitách člověka
K tomu, jak jsme spasení ubožáci, se musíme snažit přidávat excelenci, kvalitu života. Musíme se snažit toho bídného hříšníka – kterým jistě jsme – kultivovat.
Slavný skotský vykladač Nového zákona, William Barclay, nazývá tyto verše: žebřík ctností.
A podle apoštola Petra, jako první přidaná konkrétní kvalita musí být přidaná gnósis – γνῶσις – poznání.
Již zesnulý prof. Heller při jisté příležitosti komentoval: My, jako křesťané nemáme právo na blbost! – A já si myslím, že to platí i o cestě víry. (My si prostě nemůžeme dovolit být neznalí.)
Máme povinnost znát Bibli a zabývat se jí. Musíme přemýšlet o Božích věcech a poznávat je víc a víc. Musíme se učit víc a víc o Bohu a růst ve víře.
Prohlížíte si někdy staré fotky svých dětí? Jak byly maličké, bezmocné a jak rostly a rostly a byly čím dál větší a schopnější a silnější ….
Jak se naučily nejprve chodit, pak mluvit, kreslit a třeba i hrát na housle, pak maturita, promoce ….
Co kdyby někdo nafotil album našeho duchovního života?
Taky by bylo vidět, jak roste a sílí? Nebo by to bylo stále stejné nedonošeňátko, o kterém není jasné, zda se dožije příštího dne?
A dovolte ještě jednu poznámku:
Zralý křesťan má povinnost i znát herese a nebezpečí. Nemáme právo být nevědomí v tom, co hrozí pravé a čisté víře.
Poznání je vlastně to první, co musíme získat. Musíme se snažit. Číst, poznávat.
K poznání pak máme přidat sebeovládání: To, na co přijdu, co poznám, co se naučím, to musím také aplikovat do svého života. Musím se podle poznaného chovat.
Nevím, zda někdo víte, které části Prahy se říká „na Hagiboru“. Je to u nového židovského hřbitova, u zastávky metra Želivského, mezi Vinohrady, Žizkovem a Strašnicemi.
Této oblasti se tak říká proto, že tam před válkou bylo židovské sportovní centrum, nazvané Hagibor. To znamená: Hrdina, Silák, Udatný rek.
A my se jistě obdivujeme nejrůznější hrdiny, siláky, lidi, co podávají neuvěřitelné výkony.
Když připravuji kázání, tak velice často chodím meditovat na hřbitov na Slezskou Ostravu – a tam je památník, na kterém je nápis: Hrdinové neumírají.
A my se musíme ptát, kdo je tedy skutečný hrdina.
Ptá se tak i Talmud (sbírka rabínské moudrosti) tím slovem, podle kterého bylo nazváno to židovské sportovní centrum. Kdo je gibór? (Hrdina, Silák, Udatný rek)
A odpovídá si velice správně: Ten, kdo je schopen ovládnout svoji přirozenost.
Největším hrdinstvím je, když se nám podaří to, co poznáváme z Božího slova, opravdu aplikovat do našeho života. Navzdory našim špatným sklonům, pokušením a svodům.
Jako další kvalita je jmenována hypomoné – vytrvalost.
Konstantinopolský arcibiskup Jan, ze 4.století, který byl tak pověstným kazatelem, že dostal později přízvisko Zlatoústý, nazýval hypomoné (vytrvalost) královnou ctností.
Musím upozornit, že se toto slovo někdy překládá nepřesně jako trpělivost. To je zavádějící: Nejde o trpělivost, jako když trpělivý člověk čeká v čekárně.
Jde o vytrvalost vytrvalce, který běží vytrvale dál a dál, i když to bolí a byl by nejraději už v šatně.
Ale nejde jen o závod. Jde o vytrvalost v tréninku, ve snaze, v životě, ve všem.
A nemohu v tomto kontextu nevzpomenout svého trenéra, který často opakoval:
„Hlavní je vydržať!“
Nic v životě nelze uspěchat – od sportu, přes hudbu až po učení jazyků je hlavní vydržet a nepřestat.
A totéž platí i o cestě víry a duchovním životě:
Ať se děje co se děje – musím jít za svým.
Slavný římský filosof a řečník 1.st.př.n.l. Markus Cicero definoval patietia – latinský ekvivalent hypomoné – jako: Dobrovolné a každodenní trpění (snášení), tvrdých a obtížných věcí, kvůli cti a užitečnosti.
My si to můžeme přeložit do křesťanského kontextu jako vytrvalost pro Boží království.
I tady jde o to vydržať.
A abych ujasnil, jak to navazuje na předchozí, na ovládání svého těla a špatné přirozenosti, tak to srovnám s jinou oblastí:
Na rozdíl od jiných oblastí. Např. když se mi podaří napsat nějakou hezkou písničku, tak není důležité, že se mi jich potom třeba 10 nepovede.
Ale v křesťanském životě to tak nelze praktikovat.
Není možné udělat třeba dvě tři zářná rozhodnutí – a pak si zase žít jak se mi zachce.
V sebeovládání a ve snaze o kvalitní život bychom měli (pokud možno) vydržet stále a stále.
Další stupeň kvalitního křesťanského života se nazývá:
Myslím, že to je jedna z největších bolestí současné církve – a to snad především církví evangelických.
To, co v dnešní době velice chybí je „posvátná úcta“.
Jsme moc nad věcí a vše formální a tradiční považujeme za špatné.
Četl jsem nedávno rozhovor s belgickým spisovatelem Instandaelem. Ten prosazuje, že v moderní evropské společnosti musíme mít právo kdykoliv kohokoliv urazit. A hájí tam divadelní hru, ve které provádějí s Ježíšovým křížem nejrůznější věci, od toho, že na něm jezdí jako na koni až po další….
I když nejsme jako muslimové, tak bychom hlavně sami za sebe měli mít úctu k Bohu a všemu s tím spojenému.
Může to mít nejrůznější projevy:
Např. to, že nebudu používat Boží jména jako citoslovce nebo zaklení.
Eusébeia také znamená, že nehážu Biblí, že mám úctu i k bohoslužebnému prostoru a podobně.
Patří k tomu i např. to, že se snažím na bohoslužby přijít včas – tím totiž vyjadřuji svůj postoj k Božím věcem.
Když někdo říká, že prostě neumí přijít včas, nebo že není formalista a že na tom přece nezáleží, tak je to jen hloupá póza:
V našem sboru byl jeden bratr, který přicházel zásadně až při druhé písni a ve vytahaném svetru.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem jednou jel do Domu kultury na promoce, kde jsme zpívali. A protože jsme měli ještě zkoušku, tak jsem jel hodinu před začátkem.
A na zastávce jsem se setkal s tímto bratrem v drahém neposkvrněném obleku a ten mi sdělil, že jeho dcera bude promovat, tak jede raději o trochu dřív….
Po úctě k Bohu a Božím věcem přichází:
A zajímavé je, jak usilování o kvalitní duchovní život vede do společenství.
Možná se to někomu nelíbí, ale prvně a především máme mít dobrý poměr ke spoluvěřícím, k bratřím a sestrám.
Apoštol jasně říká v epištole Galatským (Gal 6,10):
A tak dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.
Biblické je, aby si křesťané vzájemně pomáhali a tuto pomoc nadřazovali pomoci jiné.
Stejně tak jako si myslím, že trpícím muslimům mají pomáhat především muslimové, tak si myslím, že my máme zodpovědnost především za všechny křesťany, kteří jsou v problémech a pronásledování, ať je to kdekoliv na světě.
A pro písmáka není překvapením, že tento žebřík ctností přichází na vrchol k lásce – agapé.
Různí bibličtí svědkové se různí v důrazech a vyjádření duchovních věcí – ale je zajímavé, jak jsou jednotní v důrazu na tuto lásku agapé.
Četli jsme např. slavnou 13. kapitolu prvního listu do Korintu – Chválu svaté lásky.
A apoštol Jan se nerozpakuje to postavit kategoricky 1J 4,8: Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.
I zmrtvýchvstalý Ježíš se ptá Petra, nejdůležitějšího z učedníků: Miluješ mě?
Když se ptají Ježíše na největší přikázání, tak také mluví o lásce. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál.
A když je to tak důležitý pojem, tak bychom si měli taky ujasnit, co přesně tato agapé – láska znamená.
Je to mimochodem i jazykově velice zajímavý termín:
Typický a téměř výhradně používaný v judaismu a křesťanství.
Bylo zvykem citovat pouhé tři výskyty tohoto slova mimo oblast judaismu a křesťanství.
A nedávno se zjistilo, že ve dvou z těchto tří případů je v tom rukopise vlastně jiné slovo a že i ten třetí výskyt je pochybný.
Je to tedy takové židovsko-křesťanské vlastnictví.
A možná vás zklamu, když vám prozradím, že se u něj nejedná ani tak moc o city.
Dlouho jsem přemýšlel, jak nejlépe vyjádřit, o co v tomto tak důležitém termínu jde.
A nakonec jsem došel k závěru, že nejpřesnější je definice, že je to:
Vědomý bezpodmínečně kladný vztah.
Není to už vztah k blízkým, ani jenom k bratřím a sestrám. Je to vztah, který musím mít ke všem lidem.
Je to vědomé rozhodnutí, a proto ho mám a mohu mít i k nepřátelům.
Jak to formuloval prof. Pokorný: Agapé je to, že tomu druhému přeju jen dobré.
Agapé je vrchol, kdy přeju vědomě dobro všem – blízkým, vzdáleným, milým, nemilým, věřícím, nevěřícím, hodným, zlým – prostě komukoliv.
Agapé je totiž ta láska, kterou má k nám Bůh, přestože jsme tak špatní, hrozní a ubozí – prostě takoví, jací jsme.
Tímto způsobem by tedy měl tento sbor upevňovat v nastávajícím roce své povolání a vyvolení.
A jak říká apoštol v osmém verši: Pokud sbor bude mít tyto vlastnosti a budou se v něm rozhojňovat, pak nezůstane v poznání našeho Pána Ježíše Krista nečinný a bez ovoce.
(1P 1,8)
AMEN
Doc. ThDr. Tomaš Novotný
(naše nedělní kázání zvukem i obrazem).
"Pokud s námi fyzicky být nemůžete, buďte s námi alespoň On-line 
. "
Více na www.cb.cz/ostrava/zive .
Novinky Církve bratrské Novinky z Trojky17. 12. 2023 – Dětská vánoční slavnost
