• Robert a Aneta

    Sobotní březnový večer 2019, klubovna sborového domu Církve bratrské v Českém Těšíně.  V polstrovaných sedačkách spolu s vězeňským kaplanem sedí před zraky třiceti mladých lidí čtyři bývalí vězni. Po jejich vyprávění o tom, jak se ve vězení rozhodli pro Krista, vstává Aneta, hezká romská žena, Robertova manželka. Líčí, jak poté, co uvěřil, nemohla jeho změnu přijmout. Vadilo jí to nejen při návštěvách ve věznici, ale i po jeho propuštění, když už měla tátu jejich dvou společných dětí po třech letech konečně zase doma. Chtěla ho mít takového, jaký byl dřív.

    Robert patřil v českém Těšíně do okruhu známého podnikatele Radovana Krejčíře. Hrál úspěšně fotbal. Vyrůstal ve formální romské katolické rodině, ale rychlé zbohatnutí během kupónové privatizace při kšeftování s knížkami ho při vedlo k dalším obchodům s cigaretami, lihovinami, drogami a on se stále nemohl milionů nasytit. Netušil, že jejich organizované bandě je na stopě kriminální policie a že v autě, kde si domlouvali trestnou činnost, mají nainstalované odposlouchávací zařízení. Ve dvě ráno mu vtrhla do bytu URNA a vzápětí ležel na zemi s pistolí u spánku.  Všechny pozavírali. Sedět šel už podruhé.

    V Ostravě-Heřmanicích tehdy vykonával dlouhý trest jeho bratranec Jeník, také jedna z mých ..oveček”. Když Robertovi od něho přišlo do vazby psaní, aby přijal Pána Ježíše, pomyslel si o něm, že se zbláznil. Když jsem ale začal docházet za Robertem na vazbu, ledy začaly tát. Sazba za organizovaný zločin byla 5 až 12let.

    Když Bůh vyslyšel jeho modlitbu a Robert vyvázl s nejnižším trestem, byl radostí bez sebe. Plně se vydal Bohu.

    Následovalo jeho přemístění k nám do Heřmanic, kde kromě Jeníka seděl i jeho vlastni bratr, narkoman. Prošel zde bolestivou zkouškou, když mu venku zemřel jeden z dalších sourozenců. Po vypršení poloviny trestu požádal o podmínečné propuštění a o přemístění do jiné moravské věznice, kde soudci pouštěli nejvíce. Výsledkem byl pravý opak. Eskortovali ho do Nového Sedla, na opačný konec republiky, kam bylo pro rodinu obtížné dojíždět na návštěvy. Byl tam i nesrovnatelně tvrdší režim a hlavně se tam vězni na .,půlky” chytali nejméně.

    Robert přese všechno dál Bohu důvěřoval. Den před soudem rozdal své osobní věci spolubydlícím, kteří mu ale nedávali nejmenší šanci. Když se i vězni s lehkými paragrafy vraceli s nepořízenou, byla v něm malá dušička. Stal se však zázrak. Ani státní zástupce proti osvobozujícímu verdikt u soudkyně nic nenamítal. Když se Robert vracel s dozorcem přes vězeňský dvůr, natlačení vězni v zamřížovaných oknech jen nevěřícně hleděli, jak kráčí s prstem vztyčeným k Bohu.

    Robert svou šanci nezahodil.  Našel si práci a začal splácet dluhy. Přičlenil se ke sboru AC v českém Těšíně a prosil Anetu, aby se šla do shromáždění podívat s ním. I když to odmítala, nevzdal se. Aneta si zprvu při pohledu na zdvižené ruce myslela, že se ocitla v nějaké sektě. Nakonec ji přemohl jejich srdečný zájmem a laskavost a souhlasila, aby se za ni modlili. Prožila Boží dotek a po čase se i ona vydala Kris­ tu. S Robertem měli stejné příjmení už za svobodna, proto jsem se domníval, že jsou manželé. V církvi pak byli i oddá ni. Aneta zakusila sama vyslyšení modlitby, když Boha prosila za svoji matku s diagnózou rakoviny a lékař jí pak sdělil, že je zdravá. Robert pomáhá širší rodině, z níž se už někteří také stali členy církve, jiní z příbuzných žel pobývají i v naší věznici. Věnuje se na sídlišti romským dětem. Podporu je také budování korejského misijního společenství ve Frýdku-Místku. Je radostný, ale zůstává přitom pokorný a vytrvalý. A Bůh Robertovi a Anetě viditelně žehná.

    JAN KOČNAR, vězeňský kaplan

Comments are closed.