• Amigo

    Coby začínající vězeňský kaplan jsem se seznámil s Amigem. Mezi ním a spoluvězněm Luďkem Povolným (Fittim), tehdy už věřícím, vzniklo silné přátelské pouto. Zatímco Luděk po svém propuštění zůstal Bohu věrný, Amigo sice drogy brát přestal, Krista však nepřijal tak, jak si zasluhuje. Nějakou dobu jezdil do sboru AC Havířov, ale po čase se Luďkovi přestal hlásit. Já na něj zapomněl téměř docela. Předloni od něho přišel dopis. Psal, že marně žádá o přemístění z Čech do Ostravy- abych mu pomohl kvůli jeho staré mamince. Pro jízdu pod vlivem alkoholu a “mařenku” (maření soudního rozhodnutí, tedy nepřebírání soudních obsílek) skončil ve vězení už počtvrté, na rok a půl. Odpověděl jsem, že u Boha je možné všechno, ale ode mě ať to nečeká. Nicméně zázrak se stal a vysokého potetovaného extroverta jsem po osmnácti letech v heřmanické věznici opět spatřil.  Zestárl (SS), ale poznal jsem ho bezpečně.

    Jméno  Vladimír – po Leninovi – mu dal jeho otec, stranický funkcionář v obci. Syn mu ztrpčoval postavení výtržnostmi, které z něj otec marně vytloukal. Brzy začal kouřit, pít, jako školák se jednou po flámu dokonce málem udusil zvratky. Záhy se vydal vlastní cestou. V Opavě patřil k prvním výrobcům pervitinu.  Zásoboval jím své známé ve všech patrech společnosti, včetně umělců a soudců. Stal se pověstným rváčem, a tak na sebe kriminál nedal dlouho čekat. Zatímco jeho rodiče si byli celý život věrní a bratr žil spořádaně, za Amigem zůstala tři rozpadlá manželství, množství milenek a dcera toxikomanka. Se 3,6 promile alkoholu v krvi na cestě z Opavy do Ostravy napálil protijedoucí auto. Jeho řidička vyvázla jen zázrakem s odřeninami. V kómatu prožil blízkost pekla: na nemocniční posteli ho hlídali dozorci v kabátech SS s velkými černými psy. Skončil na invalidním vozíku. Chodit začal až po roční rehabilitaci, v rukou i nohou má stále šrouby. Vyvázl jen s podmínečným trestem.  Později si jako šikovný řemeslník našel práci v Německu. Přes týden nepil, ale o víkendech proléval  hrdlem vydělaná eura nepočítaně.

    K Amigovi se v Heřmanicích znovu přihlásil Fitti, který dostal i se svou ženou Janou povolení k mimořádným návštěvám. Podporovali Amiga i finančně, aby mohl telefonovat staré mamince a dceři. Zakoušel tak přemáhající projevy nezištné křesťanské lásky. Začal jsem s ním číst Bibli. Rostl ve víře krůček po krůčku. Nebyl dalek od toho, znovu se servat s vězni, jejichž manýry nesnášel.

    Padla na něj bída jeho života v celé syrovosti. Prosil Boha, aby jej také dokázal mít rád. Omluvil se svému bratru. Exmanželce poslal dopis s prosbou za odpuštění. Měl jasno v tom, že se musí oddělit od alkoholu, od svých dřívějších známých a začlenit se do křesťanské komunity.

    Druhý den po svém propuštění mě Amigo společně s manželi Povolnými navštívil. Po měsíci jsem se s ním a dalšími bývalými ovečkami znovu setkal v CB Třinec-Sosna a navštívil jsem je v chráněném bydlení Šance podaná ruka. Amigo se tam zapojuje do duchovního programu a pracuje jako zaměstnanec střediska.  V Luďkovi a Janě má přátele, kteří mu zůstávají nablízku. Jsem přesvědčen, že jeho rozhodnutí vytrvat s Kristem je tentokrát nezvratné.

    JAN KOČNAR, vězeňský kaplan

Comments are closed.