Martina Drdová: Žiju s autistou

Maminka Lukáše, který dlouhé roky navštěvoval náš stacionář, sepsala vyprávění o cestě, po níž spolu s Lukášem jdou. A vězte, že je to cesta obdivuhodné lásky, odvahy, životní síly a v neposlední řadě i velkého nadhledu a smyslu pro humor.

A protože od vydání knihy uběhla už pěkná řádka let (kniha vyšla v roce 2009), ptáme se znovu a znovu její autorky, zda nenastal čas, aby ve svém vyprávění pokračovala v druhém dílu. Ale Martina, paní Drdová, o tom stále nechce ani slyšet – k velké škodě nás všech kolem. Asi na ni budeme muset ještě více přitlačit… 😉

Proto nám nezbývá než nabízet stále „jen“ knihu první „Žiju s autistou“, kterou si můžete objednat na e-mailu: drdovamartina@seznam.cz

» Zde malá ukázka z knihy:

„Nedělní únorový podvečer roku 1996. Je to chlapeček! Na otázku porodní asistentky potvrzuji jméno Lukáš. Jsem necelý rok vdaná a na prvorozené děťátko jsme se spolu s manželem moc těšili. Konečně můžeme o sobě mluvit jako o rodině. Z porodnice odjíždíme do domku mých rodičů. Vzhledem k tomu, že čekáme na přidělení bytu od města, bude teď naše dočasné bydliště u nich. V ložnici je už připravena dřevěná postýlka a na polštáři s medvídkovským povlečením se krčí malinký plyšáček. Vedle manželské postele, skříně a stolu, na kterém byla modrá vanička a přebalovací pultík bude teď naše království. Samozřejmě, že jsme mohli využívat celý dům, ale ten pokoj byl náš. Naše první společné bydlení. Lukáš byl od narození velmi hodný, skoro až vůbec neplakající miminko.

Dnes už si nevzpomenu, ale myslím si, že takové to povídání mezi maminkami, že jejich ratolest proplakala celou noc, mne snad ani nepotkala. Moc dlouho jsem nekojila, takže poté, co jsme přešli na umělou stravu, začal Lukáš růst a nabývat takříkajíc jako z vody. Všichni jsme byli na Lukáška pyšní a radovali se z každého dne s ním. Čas plynul a nikdo z nás netušil, že ta zásadní věc na nás všechny teprve čeká.
Po půl roce Lukáš pomalu začal sedět, ale na lezení po čtyřech se absolutně nechystal. A protože to bylo naše baculaté miminko, nějak jsme to neřešili. Před prvními Vánoci jsme pořídili chodítko, aby s námi mohl být kdekoliv po bytě a aby měl takzvaně rozhled kolem sebe.
Už tenkrát ho velmi zajímaly zvukové hračky, rád je poslouchal a donekonečna si je prohlížel. Měl vždycky vykulené oči a občas se i hlasitě usmíval. Pravdou je, že když dostal autíčko, neposunoval si ho tak jako to dělají děti v jeho věku, ale točil si kolečky a držel si autíčko před obličejem. Dnes už vím, že tehdy začaly jeho bizardní pohyby a i z fotek, které si prohlížím, je občas vidět ta odlišnost. Rok se s rokem sešel a Lukáš oslavil první narozeniny. Ještě neměl zatím snahu se ani postavit s oporou, a proto jsme pomalu docházeli k názoru, že vinou bude chodítko a že Lukášek je zkrátka líný.

Ani v poradně se to lékaři moc nelíbilo, a tak nám do diagnózy v očkovacím průkazu dopsal – opožděný vývoj. Po úvahách všech z okolí, že to Lukáš dožene, jsme situaci nehrotili. Chodili jsme na procházky, jezdili po výletech, navštěvovali jsme příbuzné a známé a konečně po roce a půl od narození Lukáše jsme dostali i přidělený byt, takže jsme si mohli naplno užívat rodinný život se vším všudy. V létě se Lukášek konečně odhodlal a začal s prvními krůčky, i když s oporou. Jeho opatrnost už tenkrát byla dost veliká, a proto žádné velké pády nepřišly. Vše to na pohled vypadalo tak, že dokud si nebyl jistý, že chůzi zvládne, k ničemu se neodvážil.
A tak to bylo i v otázce samostatného stolování, ale to bych předbíhala, protože tak daleko jsme zatím nebyli. V roce a půl byl úplně na plenách, pokud byl svlečený, vyprazdňoval se nekontrolovaně a pouze párkrát, při rychlé reakci kohokoliv, se mu podařilo překvapit nočníček. Pokud jsem ho pravidelně na nočník vysazovala, dokázal na něm vydržet sedět, ale myslím, že funkci nočníku dlouho nepochopil.
S mluvením slovíček jsme na tom byli dost špatně. Občas řekl ‚máma, táta, bába‘, ale spíše to bylo takové to mumlání a napodobování zvuků ‚grrr, paa‘. Pokud chtěl na sebe upozornit, nebo chtěl něco, na co např. nedosáhl, jídlo, pití, začal pobrekávat a my jsme odhadovali a zkoušeli všemi způsoby zjistit, co žádá. Moc neukazoval, ale většinou se na věc buď díval anebo chtěl právě to, co třeba držel někdo kolem. Do jisté míry měl ve všem pravidelnost, takže se problém většinou rychle vyřešil. Občas si i dnes říkám, že možná tenkrát byla chyba, že s úplnou samozřejmostí dostal rychle vše, na co si vzpomněl. Dodnes ne vždy vydrží na něco čekat a kolikrát, i v jeho momentálním věku, to bývá dost zásadní problém.

Před druhými Vánoci, v necelých dvou letech, kdy už byl Lukášovo opožděný vývoj rapidní jak po fyzické, tak i po mentální stránce, nám byla navržena hospitalizace v nemocnici, kde po určitých vyšetření zjistí v čem je problém.“

(Se žádostí o odvolání souhlasu s fotomedializací nebo o odstranění konkrétní fotografie/fotografií se neváhejte obrátit na náš e-mail: stacionar@volny.cz nebo poštovní adresu: Pobočka Diakonie Církve bratrské v Praze 3, Hartigova 151/24, 130 00 Praha 3.)