Historie Stacionáře

Od roku 1990 je součástí SBORU CÍRKVE BRATRSKÉ V PRAZE 3 - Žižkově denní

Stacionář pro děti s kombinovaným postižením.

Základním cílem stacionáře je poskytnutí denní odborné péče dětem, mladým lidem a dospělým s autistickým spektrem postižení,
s mentálním, smyslovým nebo kombinovaným postižením.
Ve spolupráci s rodinou vedeme klienta naší služby k co největší samostatnosti.
Usilujeme o vytvoření podnětného prostředí v malém kolektivu a rozvoj schopností klienta v rámci individuální práce.

Prvním impulsem k založení denního stacionáře bylo těžce postižené dítě rodiny,
která patřila ke členům Sboru Církve bratrské v Praze 3.

Mgr. Noemi Komrsková, zakladatelka a první ředitelka stacionáře

na toto období vzpomíná takto:

Malý, i když velký zázrak.

Umíte si představit stále veselé, skoro neplakavé a nespavé dítě, které si rychle umí vymáchat ručičky
v akváriu, otevře ledničku, vezme si z ní vajíčka, hodí je do vany, pak tam za nimi spadne, nebo shodí televizi a vlastně stále takto rotuje. Mimo to se rádo mazlí, ale to vždy jen na chvíli, než jde dál.
Takovéto dítě nám Pán Bůh do sboru na Žižkově poslal a ani rodiče, ani my sami jsme plně nechápali proč.
Něco ale přece jen začínáme chápat a víme, že zbytek pochopíme až na věčnosti, která se nám díky Kačence
a později i našemu milému Pavlíkovi stává dražší, konkrétnější a žádoucí.

Tenkrát jsme pochopili, že taková rodina potřebuje pomoc. Začal vznikat stacionář na Žižkově.
V té době se přistěhovala do Prahy Galina Hřídelová. Ta s naší rodinou opatrovala postižené děti, které u nás bývaly ještě v Českých Budějovicích na návštěvě a spolu se Zdenou Tytlovou-Janouškovou s námi začaly jezdit na tábory pro rodiny s postiženými dětmi, které jsme v rámci Diakonie Církve bratrské začali tajně svolávat.

Na Žižkově jsme viděli, že dětí se specifickými potřebami je více, a tak jsme nemohli nevidět, že jejich blízkým bývá těžko, a že jim ani ze strany odborníků není nabídnuta vždy dostačující pomoc, neexistovaly potřebné pomůcky. Z vlastní zkušenosti jsme znali péči tehdejších ústavů a bylo pro nás nemyslitelné nechat děti svých bratří a sester vyrůstat bez lásky a bez svědectví, bez blízkosti rodiny a sboru.

Tři roky trvalo, než jsme byli zařazeni do sítě zařízení Ministerstva práce a sociálních věcí. Ale Pán Bůh nám žehnal a učil nás. Mnohé děti jsme si museli sami i diagnostikovat, věrně nás navštěvoval Andrew Burrows
z Velké Británie a vozil potřebné pomůcky, hračky, odborníky i literaturu. Byl nám stálým mnohaletým konzultantem.

Některé autisty se nám podařilo rozmluvit a nacházet k nim cestu, podařilo se nám dítě označené jako těžce mentálně postižené za rok připravit na školu tak, že bylo vyšetřeno jako nadprůměrné.
Podařilo se nám zvěstovat a po krůčcích sytit dětskou duši tak, že jsme nakonec ranní pobožnost s dětmi měli 20 minut se spontánním klidem při modlitbě. Pokoj Boží býval s námi. Zažili jsme mnohá vítězství i situace porážek a úzkosti.

Ale máme stále radost a jsme obohaceni, že jsme směli s těmito maličkými být a že ta práce může dobře pokračovat dál.

Kdo má odvahu překročit svou přirozenou bariéru a strach z neznámého a seznámit se, přinést kousek své lásky,
ten nebude litovat, protože si jí více odnese.

Na počátky, a vlastně celých prvních deset let práce stacionáře vzpomíná

druhá ředitelka stacionáře Galina Hřídelová:

Deset let práce ve stacionáři poznamená člověka na duchu, duši i těle.

Poškrábaný obličej a ruce se zahojí, namožené rameno a záda spraví na rehabilitaci, srdeční arytmii srovnají léky.
Do paměti jsem uložila mnoho a mnoho básniček a písniček, které jsem za pochodu recitovala a zpívala
a uváděla tak do života část muzikoterapie. (Ovšem přistihla jsem se opakovaně při tom, že si v duchu recituji a pochoduji v rytmu básně i když jdu sama!!!)

Těžké šrámy způsobily odchody některých dětí - buď ze stacionáře nebo na věčnost, rozvrat rodiny, se kterou jsem v kontaktu více než 14 let, těžké hledání dalšího domova pro dorůstající děti, které už nemohly být
ve stacionáři ani doma.

Přesto to bylo dobrých 10 let, kdy jsem získala výjimečné přátele, zvláštní zkušenosti a poznání, že tomu stejně moc nerozumím, ale i tak je dobré si vzájemně pomáhat a nebýt sám se svými problémy.

Dnešní tvář stacionáře:

Jestli byly prvním impulsem pro vznik denního stacionáře zdravotně postižené děti žižkovského sboru,
pak dnes stacionář slouží výhradně okolní veřejnosti.

Provoz v roce 2009:

Službu jsme poskytovali denně od pondělí do pátku, od 8:00 do 18:00 hodin.
Naše práce se ani v letošním roce nelišila od let minulých.

Spočívala v rutinním opakování aktivit hlavně v oblasti hygienických návyků, oblékání a stolování. Snažili jsme se povzbuzovat naše klienty především v rozvoji sociálního chování (jízda v MHD, nakupování, pošta apod.), ale i vědomostí a motorických dovedností.
Postupovali jsme podle metodiky Portage projektu. Půlročně (popř. ročně) byla vypracována dílčí hodnotící zpráva, která jasně ukázala zda došlo ke zlepšení v daných oblastech a případně byl stanoven nový individuální plán (u každého z klientů, kteří navštěvují speciální školu byl tento plán sestavován s přihlédnutím k školním osnovám). Výsledky byly konzultovány s rodiči klienta nebo přímo s klientem samotným. S výsledky roční zprávy byl se souhlasem rodičů informován písemnou nebo ústní formou pediatr, dětský neurolog, dětský psychiatr a logoped.

Během roku navštěvovalo stacionář 13 klientů. Pracovní tým tvoří 5 zaměstnanců (pracovník v sociálních službách, sociální pracovník, speciální pedagog). Docházeli k nám praktikanti ze škol se sociálním zaměřením, spolupracujeme s 3. lékařskou fakultou UK v Praze a podílíme se na teoretickém i praktickém vyučování VŠ studentů.

Uspořádali jsme již sedmý ročník Benefičního hudebního a divadelního festivalu, který proběhl v sobotu
14. března od 14h do 20h.
Z dalších akcí - např.: návštěva Matějské pouti, setkání bývalých pracovníků a dětí spolu s rodiči,
účast na 14. ročníku charitativního koncertu Chceme žít s vámi v pražské O2 aréně, výstava obrázků našich dětí,
vánoční besídka spolu se studenty z gymnázia E. Krásnohorské pod patronací Norman spol. s. r.o. a Ing. Noskové.

Školním dětem jsme zajišťovali doprovody a další programy, které navazovaly na školní výuku. Např.: zpěv, návštěva knihovny, ZOO apod.
Během školního roku jsme podnikali výlety a vycházky po celé Praze, o letních prázdninách se někteří zúčastnili týdenního pobytu pro rodiny se speciálními potřebami ve Střelských Hošticích.

Od roku 1990 se ve stacionáři o 44 dětí staralo: 20 pracovníků,
6 mužů na civilní službě a pomáhalo téměř 100 praktikantů.

Jak šel život ve stacionáři:

ROK 1990-1991
ROK 1991-1992
ROK 1992-1993
ROK 1993-1994
ROK 1994-1995
ROK 1995-1996
ROK 1996-1997
ROK 1997-1998
ROK 1998-1999
ROK 1999-2000
ROK 2000-2001
ROK 2001-2002
ROK 2002-2003
ROK 2003-2004
ROK 2004-2005
ROK 2005-2006
ROK 2006-2007
ROK 2007-2008
ROK 2008-2009
ROK 2009-2010