V uších mi zní to zvláštní slovo - smrt. Všechny naděje jsou pryč a jediné, co mi zůstalo, je právě tohle hrozné slovo. Konec. Než soudce promluvil naposledy, tak jsem byl plný zvláštního napětí. Byl jsem nervózní, potil jsem se, třásl se vzrušením. Pozorně jsem sledoval každé soudcovo gesto, aby by mi napovědělo, jaké asi bude rozhodnutí. Chtěl jsem vidět na jeho tváři záblesk naděje.
Když vyřkl svůj verdikt, zastavil se čas. Všechno zmizelo a já tam zůstal sám. Nic jsem nevnímal, jen jsem tupě zíral směrem k soudci a připadal jsem si jako socha, která jen stojí a nic necítí.
Z tohoto stavu mě vytrhli až vojáci, kteří mě pevně chytli a táhli mě pryč. Táhli mě ke dvěřím, ale já se stále otáčel soudci v naději, že ještě něco řekne. Neřekl nic. Jen se zvedl a odešel. Prošli jsme dveřmi a ve mně se začala probouzet touha po životě. Vždyť mě přeci nemohou popravit! Jsem ještě mladý! Ne!
Jenže vojáci šli stále a vláčeli mě s sebou. To snad ne?! Vždyť tahle chodba nevede ani tam, odkud přicházejí lidi zvenku, ani zpátky do vězení. Kam mě to vedou? Zapadly za námi další dveře a pomalu mi začalo docházet, že tohle je moje poslední cesta. Další dveře. Tmavá chodba a na konci těžká vrata. Vrata k samotné smrti...
Vojáci ztěžka vrata otevřeli a za nimi... a za nimi jsem to uviděl. Kříže. Ani nevím, kolik jich tam bylo. Když jsem ty hrozivé siluety křížů uviděl, podlomily se mi kolena a nemohl jsem udělat ani jeden krok. Cítil jsem jen sevření vojáků, kteří mě táhli dál. Moje tělo bylo bezvládné. Měl jsem strachy sevřené hrdlo. Špatně se mi dýchalo. Jen strach. Jediné,co jsem slyšel, byly údery kladiva a křik nějakého člověka. Hrozný zvuk. S každou ránou další zakřičení. Pak chvíli ticho a znovu. Když jsem obrátil oči směrem, odkud přicházel křik, viděl jsem, jak mu právě začali protloukat hřeby jeho nohy. Svíjel se bolestí, ale stejně mu to nepomohlo. Voják pokračoval ve své práci, dokud hřeb neprotloukl skrze nohu až do dřeva.
Ani jsem si nevšiml, že už mě vojáci netáhnou. Jen stojí, a také se dívají na toho muže. Přišel voják v nádherných šatech a něco jim pošeptal. Asi velitel. Vojáci mě pustili. Klečel jsem v písku a díval se na to hrozné divadlo. To už začali ten kříž zvedat i s mužem, který na něm byl přitlučený. Moc se jim to nedařilo. Kříž se všelijak nakláněl. Nakonec kříž zasadili do připravené díry, upevnili ho klíny, sundali z kříže provazy.... a pak...
Zmocnila se mě hrůza, protože jsem věděl, že jsem na řadě já. Styděl jsem se křičet, ale když jsem viděl, jak to bolelo mého předchůdce.... Nebudu lepší. I já budu křičet bolestí. Vojáci, kteří zvedali kříž, šli směrem ke mně. Celý jsem se třásl. Byla mi zima. Ještě pár kroků... ještě dva kroky.... Vojáci mě minuli a vůbec si mě nevšimli. Bál jsem se otočit dozadu. Bál jsem se, že tam už bude stát ten voják s kladivem a hřebíky.
To přeci není možné, že by tak dlouho čekali. Nevydržel jsem to napětí, a otočil jsem se. Nikdo tam nebyl. I brána byla zavřená. Ještě jsem byl napjatý. Co bude? Když se dlouho nedělo nic, začal jsem být klidnější.
Ten muž, kterého před chvílí přibili na kříž, stále ještě žil. Sípal a měl co dělat, aby se nezadusil. Jeho tělo bylo plné ran. Chudák - pomyslel jsem si. Ještě ho předtím mučili. Jak dlouho asi vydrží....?
Jak se asi jmenuje? Podíval jsem se na ceduli nad jeho hlavou nemohl jsem věřit tomu, co jsem uviděl. Moje jméno. Počkat... to je nějaký omyl. Vždyť takové jméno mám jenom já. Chvíli jsem přemýšlel, co mám dělat. Pak jsem si dodal odvahy a šel jsem k bráně.
Otevřel mi ten voják v nádherných šatech. Zvláštně se usmíval. Udělal rukou pohyb, kterým mě zval dovnitř. Teď už jsem tomu nerozumněl vůbec. Proč mě zve zpátky, když mě před chvíli přivedli na popravu?
Ten člověk mi snad četl myšlenky. Začal povídat něco o tom, že to není omyl. Ten kříž byl opravdu můj. Ale už je obsazený. Někdo jiný se na něj nechal přibít místo mě. A jestli chci, tak mohu rovnou odejít domů. Všechno je v pořádku.
Ten voják ještě něco povídal, ale já už jsem se vracel zpátky ke kříži. Za chvíli už jsem zase slyšel jen toho muže na kříži. Těžce dýchal. Jeho tělo se občas zachvělo bolestí.
Stál jsem před ním a v hlavě mi znělo: Proč? Proč právě na můj kříž?
Stál jsem před svým křížem a stále přemýšlel, proč právě na můj kříž se ten člověk nechal ukřižovat. Žádnou odpověď jsem nenacházel.
Když jsem přemýšlel o tom, proč jsem měl být popraven, pochopil jsem, že soudce rozhodnul správně. Vždyť tolik jsem toho v životě provedl zlého. Ten kříž mi patří....
Nevím, kolik času uběhlo. Díval jsem na toho člověka, jak postupně ztrácel sílu. Už jen visel na přitlučených rukách, a snažil se dýchat. Pak přestal dýchat úplně.
Začal jsem plakat. Tím, kdo měl teď vydechnout naposledy, jsem měl být já, a ne on. Jenže já tu teď sedím jako v divadle a dívám se na něj, jak zemřel na mém kříži.
Bylo mi špatně a začal jsem zvracet. Bylo mi špatně ze mě samotného. Proč jsem nepřemluvil vojáky, aby ho sundali? Vždyť jsem tam měl zemřít já, a ne on. Proč jsem se díval a nechal ho umírat místo sebe?... Připadal jsem si jako vrah.
Otočil jsem se a utíkal k bráně. Vojáci mě pustili a vyvedli mě ven, na ulici.
Celou tu noc jsem jen chodil po ulicích a nechtělo se mi domů. Co jim povím? Budu jim snad vyprávět, že nějaký člověk chtěl zemřít místo mě a já ho v tom nechal? Co si o mě pomyslí? Vždyť všichni ví, proč jsem byl ve vězení a před soudem. A když se dozví ještě tohle, tak mě už nikdy nepřijmou mezi sebe. LJsem lidská stvůra. Nic víc.
Z mých myšlenek mě vytrhl až jeden člověk z naší čtvrti. Byl velice překvapený, že mě vidí. Bylo vidět, že se mě bojí. Asi měl strach, že jsem utekl z vězení.
Ujistil jsem ho, že mě propustili. Podal jsem mu i nějaký papír, co mi dali vojáci s sebou. Soused se uklidnil a začal se ptát, proč mě propustili. Začal jsem mu vyprávět celý ten příběh. Koukal na mě. Moc mi nevěřil. Nic neříkal. Bylo vidět, že o něčem přemýšlí.
Nakonec mi řekl: "popravit měli tebe a ne jeho. Kvůli tobě někdo přišel o svého milovaného".

Ta slova byla jako studená sprcha. Co když jednou potkám rodiče toho muže? Co když měl ženu a děti? Co jim budu vyprávět?
Měl jsem touhu vrátit všechno zpátky. Raději být popraven, než se dívat na to, jak za mě umírá někdo jiný. Určitě někomu chybí. Určitě kvůli němu někdo pláče.
Běžel jsem zpátky k budově soudu. Nikdo tam ještě nebyl. Jen voják. Dlouho jsem čekal. Po svítání začali přicházet první lidé. Některé tváře mi byly povědomé. Nakonec přišel i soudce, který mě včera poslal na popravu.
Když jsem ho uviděl, hned jsem k němu běžel a prosil jsem ho, aby mě nechal popravit. Soudce jen mlčel a díval se na mě. Neřekl ani slovo, otočil se a odešel do budovy.
Sednul jsem si na schody a plakal. Vyrušila mě teprve ruka toho vojáka v krásných šatech. Poslouchal mě a také mlčel. Když se otočil k odchodu, pověděl jen jedinou větu:
„Ten člověk, který se nechal přitlouct na Váš kříž, byl soudcův syn.“
Tupě jsem zíral k budově. Teď už jsem opravdu ničemu nerozuměl. Šel jsem za soudcem a prosil ho, abych mu mohl jeho ztrátu nahradit. Chtěl jsem, aby mě nechal popravit. On ale řekl, že nemůže. Zákon je zákon. Za mou vinu už byl trest vykonán. Právu bylo učiněno zadost. Nemůžu se nechat potrestat za něco, co už je podle práva vyřízenou záležitostí.



Přesně o tom jsou Velikonoce. Ježíš Kristus - jediný syn samotného Boha vzal na sebe Tvou vinu. Zemřel místo Tebe...
"V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy." (Bible - 1.list Janův 4:10)