Co je to a kdo je to - Církev bratrská?

Jsme komunitou lidí, kteří si na sebe zvykají. Až na výjimky tu nejsme dlouho. Tradiční členové církve však mají úplně stejné místo jako právě příchozí, kteří se ještě členy nestali a teprve nás pozorují. Generačně jsme poměrně vyváženi. Šedé hlavy se tu mísí s dětmi, radost máme z rodin.

Nemáme žádný kostel ani zvláštním způsobem vysvěcenou místnost. Od 29.12.2013 se scházíme k nedělním shromážděním v Klubu U Boudů v Kolovratech, Mírová 66. Před přesunem do blízkých Kolovrat jsme používali vypůjčené prostory v Konferenčním centru Oáza. Bylo to moc hezké místo a byli jsme tam rádi.

A naše další historie putování? Více než dva roky jsme byli v "Olivovně", tedy v Olivově dětské léčebně na konci Říčan, směrem na Kostelec nad Černými Lesy. Až do 31. 3. 2012 to byla naše adresa, na kterou jsme byli pyšní. Odvedli jsme tam hodně práce.

Do konce září roku 2009 jsme byli v domě na náměstí, který má svou svatou minulost. Dům patří židovské obci a dnes v jeho přízemí nájemci čile obchodují a nám pronajímali první patro. Už jsme se tam nevešli. Dnes je tam namísto nás naše spřátelená neziskovka Cesta integrace s občanskou poradnou.

Chcete-li nás zařazovat podle věrouky, jsme protestanté zřejmě dost konzervativního typu, Nicméně způsoby vyjádření a projevů se řídí jediným pravidlem: aby byly srozumitelné dnešnímu člověku a dovolily mu položit otázku. Odpověď pak nepředkládáme jako na stříbrném podnosu, ale hledáme ji spolu s tazatelem, protože ani my nejsme vševědoucí.

Nejsme povoláni dělat ze všech lidí evangelíky, proto jsme pokud možno uctiví ke katolíkům, židům, husitům, nevěrcům či jinověrcům. Pán Bůh nás neposlal říkat, kam kteří lidé po smrti půjdou a komandovat jejich víru. Máme poslání povzbuzovat každého ve víře ve všemohoucího Boha, který stvořil svět, řídí jej a řídit bude. Žijeme z jistoty, kterou nemáme v sobě, ale v Ježíši Kristu. Nemáme se čeho bát. Ani moderních bolševiků, kteří by nám chtěli komandovat, co se má a nemá.

Víme, co je to pokání. A chceme se ho držet, protože jen tam, kde se odpouštějí hříchy, roste radost a pokoj. I my jsme viníci a zcela nezaslouženě jsme dostali milost. Jeden vedle druhého tedy patříme k církvi, která byla je a bude.

 
Historie říčanského sboru Církve bratrské

Před rokem 1993 se starali o Říčanskou stanici dojíždějící kazatelé z Vinohrad, kteří pečovali o jednotlivé rodiny svých členů a pořádali s nimi malá shromáždění. Od roku 1993 dostal na starosti tuto stanici tehdy právě hotový absolvent teologického semináře, stavitel Daniel Hejzlar, který se sem obětavě stěhoval v květnu 1994 do podnájmu. Dokonce si bydlení nějakou dobu sám hradil. Později též čtyřikrát změnil místo přechodného bydliště v Říčanech. Od července 1994 začala pravidelná shromáždění na faře Církve Československé husitské v neděli odpoledne, od roku 1996 v neděli ráno.

Říčanská stanice s výraznou pomocí Vinohradského sboru zakoupila domek v Roklanské ulici v říjnu 1997, kde zprvu vytvořila jak shromažďovací prostory, tak byt pro kazatele s rodinou. První shromáždění byla v prosinci 1998. Od roku 2001 se věříci ke svým shromážděním scházeli na náměstí v prostorách patřících po restituci Židovské náboženské obci. Dům byl upravován říčanskými dobrovolnými hasiči, kterým patřil před rokem 1989.

Kazatelem v Říčanech byl Daniel Hejzlar do léta 2005, kdy byl ordinován a zamířil do jiné práce. Předal službu Danielu Kvasničkovi, který ve sboru působil až do listopadu roku 2014, kdy přesídlil do Litomyšle. Ve stanici působil také americký misionář Richard McKnight s rodinou a Richard Trča s rodinou. Oba pracují již jinde.

Od září 2009 do konce března 2012 se sbor scházel v Olivovně, tedy v Olivově dětské léčebně. S účinností od 1. ledna 2010 došlo k jeho osamostatnění. Sbor má dnes kolem 45 členů nepočítaje v to děti. Věnuje se mladým rodinám s dětmi a tím dynamicky roste. Od prosince roku 2013 se sbor schází v Klubu U Boudů v Praze Kolovratech, Mírová 66. Hodiny scházení se nezměnily, tj. neděle 9:30.

8. února 2015 byl členským shromážděním zvolen novým kazatelem a správcem sboru bratr Karel Fáber, sloužící předtím ve sboru CB Vsetín-Horní Jasenka. Karel Fáber byl do služby instalován 30. srpna 2015.

Církev bratrská byla u zrodu Místní akční skupiny a jejích aktivit na Říčansku. Také měsíčník pro obyvatele kraje za Prahou - Zápraží - by bez věřících této církve nezačal vycházet.

Děkujeme městu Říčany že našemu sboru poskytuje granty a dotace na investice, provoz nebo na různé akce. Konkrétně v roce 2015 jsme obdrželi grant ve výši 58.800,- Kč na úpravy sborového domu v Roklanské ulici v Říčanech, který nám umožnil rozšířit naše sborové aktivity. Ve stejném roce jsme také obdrželi grant na uspořádání letního cyklo tábora pro děti. V roce 2016 jsme obdrželi dotaci na provoz našeho sboru ve výši 20.080- Kč, kterou jsme použili na nákup hudebního nástroje pro pěvecký sbor Pro radost a pronájem tělocvičny pro fotbalový kroužek dětí. Také v roce 2017 podporovalo naše aktivity město Říčany a to formou dotace na provoz naší církve ve výši 21.400,- Kč. Díky této dotaci jsme mohli o prázdninách uspořádat cyklistický výlet pro děti a částečně pokrýt nákup hudebního vybavení.

 
Historie celé Církve bratrské

Církev bratrská vznikala z několika pramenů. Nejstarším byl pramen zpod Orlických hor. Bylo to chalupářské probuzení mudrlantů, kteří nevydrželi v řádných církvích na Náchodsku. Nemohli se snést se státem uznanou úřadující zbožností, s farářským autoritativním rozhodováním a dokonce i udáváním bratří a sester na okresním hejtmanství za konání domácích pobožností.

Zbožnost luterská a reformovaná (kalvínská) byla státem povolena od roku 1781 Nicméně zbytky českobratrských potomků nemohly mít svoji konfesi, svoji církev. Neexistovala skutečná svoboda. Proč se vzájemně nedohodli? Na jedné straně to byla bída paličatosti chalupníků (ta přinesla svoje zlé ovoce později) a bída pomazané státem ochraňované zbožnosti. Na druhé straně to bylo logické a rozumné. Společnost je vždy rozvrstvena podle různých hledisek a nemá smysl vnucovat uniformní jednotu. Mohli si bratři ušetřit hodně pelyňku a zloby. Bylo to zbytečné až politické a sektářské stranictví. Proč to nepřiznat?!

Jeden z chalupníků, Jan Balcar, tkadlec, dlouho hledal a snad i upřímně se snažil zachovat vnější jednotu. Nakonec se v roce 1866 odhodlal k nástupu za cestujícího prodavače Biblí placeného Skotskou biblickou společností. Jeho život i věrouka byly pod vlivem Svobodné reformované církve ve Vratislavi, založené misionářem Edwardem ze Skotska. Další svobodný sbor byl ve Zhořelci. Přišel v mocnářství i nový mezicírkevní zákon, který v roce 1868 dovolil výstupy ze státem registrovaných církví a povolil existenci svobodných církví.

A tak se sestry a bratři odhodlali k založení nové církve. Jan Balcar byl v roce 1870 ordinován a stal se prvním kazatelem svého sboru. Vznikla Svobodná církev česká (bysterská), která používala Westminsterský katechnismus, který je výplodem skotského probuzení z poloviny 17. století. Tady je pramen anglosaské orientace a téměř kalvínské zbožnosti Církve bratrské.

Druhý pramen, který je velice důležitý, a kdyby nebyl, kdoví, jak dlouho by svobodná česká církev existovala, je z Ameriky. Boston Mission Board poslal v roce 1872 své pracovníky. Do Čech přišli misionáři Jindřich H. Schauffler, Albert W. Clark, Edwin A. Adams, později i John S. Porter. Misionáři začali spoluprací se stávajícími evangelickými církvemi, ale později museli přiznat, že přinesli více a vše završilo založení Svobodné církve reformované v roce 1880.

Boston Mission Board má své archivy ve svobodném sboru Park Street Church, který svou podobou potvrzuje vliv, který v sobě misionáři nemohl zapřít. Nicméně postavila se za začátky svobodného myšlení i Evangelická aliance, která u rakousko-uherského císaře v Budapešti svou delegací orodovala v roce 1879 za větší svobody pro křesťany v Čechách. Výnos c. a k. ministerstva z prosince 1879 povolil činnost svobodných křesťanů a tak se 3. června roku 1880 zakládá v Praze Svobodná-reformovaná církev.

Protože se vlastní obnovné snahy v luterských a reformovaných sborech nedařily, protože neuspěla výzva reformovaných farářů vyhlášená v Čáslavi v roce 1877, aby měla práce misionářů určitou samostatnost a mohla žít v reformované církvi, nemohlo dojít k ničemu jinému, než ke zmíněnému založení nové církve. A zase z toho bylo mnoho zbytečného pelyňku. Stále, až dodnes platí: Kdo není s námi – je proti nám. Jako kdyby Pán Ježíš s laskavostí neřekl učedníkům opak: Kdo není proti vám, je pro vás. (Lukáš 9,50; Marek 9,40)

Ke dvěma hlavním pramenům se přidaly další, Balcarova práce v České Skalici se připojila formálně v roce 1888 ke Svobodné-reformované. Americký vliv byl rozhodující, málo naplat, je to pravda. Na mnoha místech to byly i americké dolary, které pomohly držet práci platem kazatelů i příspěvkem na stavbu modliteben, takže nová církev rostla pěkně. Samozřejmě měla svoje vnitřní problémy, jak jinak... Spojily se různé tradice a vlivy. Dostali se ke slovu lecjací lidé. Izolace od reformované církve tomu přispěla, nebylo jiného názvu pro svobodné, než sektáři.

Svobodná-reformovaná církev už 18.-19. září 1918, tedy před převratem, chtěla napomoci sjednocení všech probuzeneckých skupin, a vytvořit tak Jednotu českobratrskou, spojení navazující přímo na tradici Jednoty bratrské. Mělo to být ještě širší spojení tradic přímo navazujících na dědictví Jednoty – tedy včetně určitého řádu, nezávislosti na státu a dalších rysů. Ještě širší, než dala svobodná reformovaná v roce 1880. Návrh ovšem neuspěl. Po převratu a ustavení Československé republiky 17.12. 1918 se spojily luterské a reformované evangelické sbory a čekaly, že se přidají ostatní – tedy i Svobodná-reformovaná církev.

Ta se k Českobratrské církvi evangelické nepřidala, stejně jako jiné menší skupiny baptistů, metodistů, Ochranovské Jednoty bratrské a dalších. Nemohly, jejich rysy byly natolik odlišné, že to nešlo. Proto se 29.5. 1919 Svobodná církve reformovaná sama přejmenovala na Jednotu českobratrskou a převzala tak toto dědictví sama. Z pohledu bratří a sester to jinak nešlo, ale na druhé straně zase znova a znova vidíme, jak Češi těžko spojují své síly. Pravdou je, že nejsme zdaleka jediní, kteří drží dědictví Jednoty bratrské.

Protože se po vydání nových církevních zákonů v roce 1949 přidávala k Jednotě českobratrské další společenství dobrovolně (Slovensko – sbory Modrého Kríže, lutersky vychovaní křesťané z Levic) i nedobrovolně (na Těšínsku po roce 1949 trochu nedobrovolně na nátlak státu) přijala Jednota českobratrská v roce 1967 jiné jméno – Církev bratrská, se kterým žije až dosud a hledá vytrvale svou tvář.

Dnešek Církve bratrské
Církev bratrská má v České republice 76 sborů. Kromě sborů se shromáždění konají i v menších tzv. stanicích. Každá stanice je přidružena pod svůj mateřský sbor. Sbory jsou seskupeny do 10 seniorátů. Každý seniorát má svého seniora - to je jeden z kazatelů, kteří seniorát formálně vedou zatím bez dalších povinností a pravomocí.
Církvi bratrské roste každoročně počet plnoprávných členů církve. Například dle statistiky jednotlivých sborů za rok 2015 o 136 členů a dosahovala k 1.1.2016 celkového počtu 7 483. Celkový počet všech členů a dětí ve všech sborech CB stoupl ke stejnému datu na hodnotu 10 605. V posledním sčítání lidu v roce 2001 se přitom k Církvi bratrské hlásilo 9931 osob.

Pokud by byl stejně korektní i počet lidí hlásících se k této denominaci v roce 1991, který činil 2795 věřících, je Církev bratrská společenstvím, které zaznamenalo v minulém desetiletí největší procentuální růst. Ale to tak není úplně přesně, protože otázky sčítacích archů v roce 1991 byly zmatečné a mnoho našich členů a přátel se hlásilo k obecně nekatolickému vyznání. Církev bratrská jim tehdy nebyla nabídnuta.

Věroučně je Církev bratrská společenstvím, které sdružuje více tradic – od letniční až po reformovanou. Církev bratrská se místy živě účastní veřejného života, místy žije uzavřeně. Církev bratrská pěstuje slušné sousedské vztahy s jinými křesťany. Není jediná a není ani nejlepší. Staří Čeští bratři chápali denominace jako Jednoty, tak je to i v teologickém chápání dnešních křesťanů Církve bratrské.