Mnoho křesťanů vnímá napětí mezi psychologií a teologií. Jednou z otázek, které toto napětí udržují, je otázka hříchu. Jaký je vlastně pohled psychologie na hřích?
     Pokud bychom hledali jednotu v pohledu psychologie jako vědecké disciplíny na hřích, nebudeme mít snadnou práci. Přestože pohledy většiny osobností, které formovaly psychologii, jsou většinou negativní, mezi psychology existují i názory opačné. Freud považoval hřích za negativní neurotizující kategorii superega. Albert Ellis, dnes kriticky vnímaný psycholog s nepokrytě ateistickým přesvědčením, tvrdil, že ''koncept hříchu je zodpovědný za nemoci a morální hodnoty jsou důsledkem iracionálního uvažování.'' Na druhé straně Mowrer vyjádřil přesvědčení, že vina a hřích, které se ukrývají za psychopatologií, by neměly být ignorovány. Je zřejmé, že se obzvláště dnes při posunu k postmodernismu nedá jednoznačně formulovat jednotný pohled psychologie na hřích. Je však pravdou, že historicky psychologie měla tendenci hřích ignorovat nebo ho vnímat zjednodušeně negativně.
     Otázkou zůstává, zda psychologie může být pro křesťany v něčem přínosem v porozumění hříchu. Protože psychologie se snaží o vědecký popis skutečnosti, uvědomuje si, že věci nejsou takové, jaké by měly být. Kategorie, která tuto disharmonii označuje, je pojem dysfunkce. Často tam, kde bychom my jako křesťané uvažovali o hříchu, psychologie vidí nemoc nebo dysfunkci. Jaký je tedy vztah hříchu a dysfunkce?
     Již jsem uvedl, že psychologie má tendenci zavřít oči před hlubšími příčinami lidských problémů. Protože psychologie je postavena na medicínském modelu funkce člověka, pokouší se problém popsat a obnovit původní stav zdraví. Jinými slovy, místo dysfunkce se pokouší pomoci k obnovení funkčnosti. Hřích do tohoto modelu příliš nezapadá, protože hřích znamená základní, systémovou dysfunkci člověka. Takové uvažování přesahuje meze psychologie jako vědecké disciplíny a přesahuje do oblasti filosofie a teologie.
     Psychologové mají tendenci z pragmatických důvodů považovat hřích automaticky za dysfunkci. Často, jakmile pacient vysloví slovo hřích, může to být okamžitě označeno jako ''škodlivé, abnormální náboženské představy.'' Je to trochu nešťastné zjednodušení, protože mnoho psychologů není schopno jemnějšího rozlišení mezi symptomem nemoci a normálním, i když pro ně novým, náboženským vyjadřováním.
     Křesťané na druhé straně mohou mít často tendenci zjednodušit vztah mezi dysfunkcí a hříchem také. Symptom může být nesprávně ztotožněn přímo s hříchem. Pokud někdo prožívá stavy úzkosti nebo depresivní stavy, někteří křesťané mohou považovat takový stav za hřích. Vycházejí z toho, že křesťan se má stále radovat a být šťastný, a pokud se neraduje, je to hřích. Někteří věřící lidé nepovažují symptom, úzkost nebo depresi přímo za hřích, ale jsou přesvědčeni, že kdesi za těmito stavy je ukrytý hřích. Musí existovat nějaká přímá příčina, jeden identifikovatelný hřích, který je zodpovědný za problémy. Pokud tento hřích je odhalen, problém se vyřeší.
     Problém, dysfunkce, může být také nepřímým důsledkem hříchu. Není to jeden snadno odhalitelný hřích, ale mnoho hříchů, které se nakonec projeví psychickými problémy. Hříšný způsob života nebo nějaký ukrytý poklesek se vždycky projeví, i kdyby to bylo za delší čas, a souvislost mezi hříchem a problémem není přímá. Další pohled vidí věci ještě méně jasně. Problém je důsledkem hříšnosti. Žijeme ve světě poznamenaném hříchem. Může to být hřích člověka, který trpí těžkostmi, ale může to být také hřích druhých a jejich nezodpovědnost nebo necitlivý způsob jednání s nemocným.
     Psychodynamická psychologie tvrdí, že mnoho příčin je hluboko ukrytých pod povrchem toho, co vidíme. Souvislost mezi tím, co pozorujeme a co je ukryté, není přímá a jednoznačná. Přestože tato teorie není křesťanská, vychází z pozorování světa, o kterém Bible hovoří. Nemusíme ji brát jako celou pravdu, ale může nám pomoci docenit to, že věci jsou někdy komplikované a utrpení není jednoduše vysvětlitelné. Přestože v některých případech může existovat přímá souvislost mezi hříchem a dysfunkcí, často hledání takové přímé souvislosti může více ublížit než pomoci.

Diskusní fórum k článku :