Otázky
Křesťanství mě láká, ale mám v tom teď zmatek. Dá se nejdřív ozkoušet?
Bůh v Bibli říká sám o sobě "vyzkoušejte mě a nedám se vám snad poznat?" To je síla a nabídka, hozená rukavice. Jediné, co stojí za to vyzkoušet, je to, zdali je Bůh opravdový a živý. A pokud to zkusíte a něco zažijete, tak to už nepustíte. A jak to udělat? Pokuste se říci Bohu a Ježíši Kristu asi toto: "...Ježíši, jsi-li a existuješ-li, dej se mi prosím poznat. Udělej něco s mým životem, pomoz mi, prosím. Chci tě poznat. Amen."
Bohoslužba... má to nějaký smysl?
Pobožnost nebo bohoslužba, shromáždění a mše – to vše je název pro nedělní setkání křesťanů. Většinou probíhají v neděli nebo v sobotu. Jsou lidé, kteří nerozumí bohoslužbě a podstatě jejího obsahu. Nerozumí např. proto, že neznají Ježíše Krista osobně nebo nerozumí proto, že tam jde pouze o těžko čitelnou liturgii. Občas některé bohoslužby bývají nudnou a pro nevěřící nesrozumitelnou záležitostí. Ale v Bibli se o ničem takovém nemluví. Bohoslužba může být veselé shromáždění, kde se čte z Bible, kde hraje veselá hudební skupina, posluchači tam mohou tleskat, stát, plakat, modlit se nebo tiše sedět. Máme tam prožívat radost, že v "boží čas" budeme v nebi. Máme tam naslouchat, když Bůh chce mluvit. Máme si tam projevovat lásku a blízké vztahy. Hledejte takové církve, kde je bohoslužba radostným setkáním. Radují se tam, kde se lidé nepřetvařují a tam, kde rozumí tomu, proč tam jsou a tam, kde je Bible prioritou obsahu.
Na co je Bible a má vůbec nějaký smysl?
V první řadě chceme říci, že Bible je "návod na život" pro člověka. Člověk tento návod odhodil a teď se ptá, proč ze svých sil na mnoho věcí nestačí a mnoha věcem nerozumí... Když chceme lovit ryby nebo zvěř, musíme dělat složité kurzy, žádat o povolení a každý rok povolení obnovovat. Když chceme vstoupit do manželství a mít děti, tak po nás nikdo nic nechce. Co má větší vliv a následky – chytání ryb nebo manželství? Bible je návod pro život. Bible je aktuálnější než zítřejší noviny. Bible začíná tím, jak byl stvořen svět a končí tím, co teprve ještě bude, budoucností...!
Za druhé má Bible velice zajímavou vlastnost. Je to "živá" kniha. Pro někoho je to jenom obyčejná kniha příběhu a mrtvé náboženství. Pro věřícího je to dopis od Boha a skrze ni Bůh umí k lidem mluvit! Píše se tam o nás, o našich hříších, bolestech a životech, píše se tam o každém z nás... Bible není filozofický spisek plný morálních výšin. Bibli začneme lépe chápat, když známe osobně Boha a Ježíše a věříme v Něho nebo když Boha začínáme hledat, zkoušet. V opačném případě je Bible kniha, které se jen těžko rozumí.
Kde je původ zla?
Svět je plný nespravedlnosti, nenávisti, rozbrojů, násilí... Každý člověk někdy pociťuje prázdnotu, absenci štěstí a smyslu života, strach a utrpení... Tyto skutečnosti nejsou z Boha. Zlo určitě nemůže pocházet od Boha a Ježíše, kteří jsou absolutní Dobro.
Pramenem zla je lidský hřích – každé svobodné rozhodnutí člověka odmítající či nerespektující řád a lásku Tvůrce. Každý člověk se sám rozhoduje, zabije-li někoho, bude-li válčit, krást nebo lhát. Bůh nás násilím nezastavuje, nechává nám svobodnou vůli. To je Bůh! Nejsme jeho anonymní loutky na provázku, a to i když jsme jeho výtvor.
Bůh svou lásku a řád dává člověku poznat především ve svědomí, ale nechává mu svobodu – zda naslouchá a jak odpoví. Rozhodnutím ke zlu člověk narušuje harmonii stvoření a míjí svůj cíl – jednotu s Bohem.
Všechno zlo v dnešním světě i v životech jednotlivců je už nepřehlednou spletí následků. Následků hříšných lidských rozhodnutí všech dob – od prvních lidí až po nás. Zlo nemá na svědomí Bůh, ale člověk.
Dostane se k bohu a do nebe i nevěřící člověk, který se tady na zemi chová dobře, nikomu neublížil, je dobrý a hodný, nelže, je upřímný atd....?
Nemáme pocit, že bychom takové lidi znali a i Bible říká, že tací neexistují. Známe desítky lidí na vysoké morální úrovni, které obdivujeme, nedbaje na to, jsou-li či nejsou-li věřící.
Je to taková "pojišťovácká" otázka, která vychází z předpokladu (jsem dobrý, nikomu jsem neublížil, v boha věřím, ale nenuťte mi ho...) To je jako (do práce chodím a pracuji dobře, ale firma je hrozná, nesnáším ředitele a strategii), to je protiklad, nesoulad.
Takový člověk nezná Ježíše osobně a nemiluje ho.
Bible připouští variantu, že člověk, který NIKDY neslyšel evangelium o Ježíši, bude možná v nebi, ale týče se to např. "křováků" v pralese apod., nedá se s tím kalkulovat. Kdo slyšel poselství Ježíše o cestě do nebe a vědomě se rozhodl proti, tak se už vteřinu po smrti neobhájí...
Bible, list Římanům 2:13-15: "Nebo? u Boha nejsou spravedliví ti, kdo Zákon slyší, ale ospravedlněni budou ti, kdo jej plní. Když totiž pohané, kteří nemají Zákon, přirozeným způsobem činí to, co Zákon požaduje, pak jsou sami sobě Zákonem, ač Zákon nemají. Ukazují, že mají dílo Zákona napsané ve svých srdcích. Jejich svědomí bude svědčit spolu s myšlenkami, jež se navzájem obviňují nebo také obhajují."
Jedinou jistou cestou do nebe, kterou známe, je víra v Ježíše Krista a aktivní upřímná praktikující každodenní víra. Desítky a stovky jiných "zaručených" rad, postupů a cest, jsou jen pokusy obejít tu nejjednodušší cestu a vyhnout se tím přiznání, že existuje někdo, kdo nás stvořil.
Kdo se dostane do nebe?
Kdokoli, kdo svými ústy a potom později skutky vyzná, že "Ježíš je můj Pán a spasitel a miluji ho"! A také ti, kdo neměli možnost o něm nikdy slyšet, třeba indián z pralesa. Ale to se nás v Evropě netýká. Kdo toto v životě udělá, tak jeho jméno je rázem zapsáno v nebi v takové knize, která se nazývá "knihou života". Jména, která tam nejsou, v nebi nebudou. Život je tak krátký a smrt někdy tak nečekaně rychlá. Nečekejte. Kde se nacházíte? Není to o tom "já v něco nebo trochu věřím...", takové jméno není v té knize. Jsi tam zapsán, nebo ne?
Povíme vám jeden příběh. Známý kazatel v Chicagu kázal venku lidem o Bohu. Řekl jim: "jděte domů a příští neděli mi řeknete, jestli chcete Boha poznat, uvěřit a být v nebi...". Bylo tam několik set lidí. Ani ten kazatel ani někdo z posluchačů netušili, že za pár hodin na to postihne místo ničivé zemětřesení. Mezi mrtvými byly desítky lidí, co slyšeli kázání a dali si týden na rozmyšlenou. Za týden v neděli přišlo mnoho nevěřících lidí na bohoslužbu. Na kazatele volali: "Proč jsi jim dával týden na rozmyšlenou, kde jsou teď?" Od té doby ten kazatel vede lidi, aby se rozhodli hned. Smrt je nečekaná!
Co všechny ty války ve jménu křesťanství?
Za většinu válek a jiných válečných ukrutností páchaných ve jménu křesťanství jsou zodpovědní lidé, kteří buď vůbec nebyli opravdovými křesťany, nebo se v této věci neřídili Ježíšovým učením. Válečné konflikty bývaly často motivovány politickými a ekonomickými zájmy.
Války nemají s Bohem nic společného. Podle učení a jednání Ježíše Krista a Bible najdeme o násilí tyto výroky: "Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou" (Lukáš 6,29), "Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují" (Matouš 5,44) nebo "... miluj svého bližního jako sám sebe" (Matouš 19,19). Když se podíváme na takovéto výroky, těžko bychom Ježíše označili za bojechtivého vůdce.
Další věc, na kterou bychom neměli zapomínat, je, že války nejsou jen problémem křesťanství. Je to problém všech náboženství a všech ideologií. Ateistické vlády 20. století mají na svědomí více obětí než kterákoli rádoby křesťanská vláda či organizace v průběhu minulých dvou tisíciletí.
Bible – drby, nebo spolehlivé informace?
Jak můžeme dneska vědět, co se stalo před staletími? Není možné, že postava Ježíše Krista je prostě jen legendou, možná skrývající malé zrnko pravdy? Možná židovští náboženští fanatikové potřebovali Mesiáše – a vymysleli si ho. Nebo byl na začátku charismatický muž, jemuž jeho "mediální obraz" přerostl přes hlavu? Věci se daly do pohybu a vůdce se stal legendou. Co když Ježíšovi následovníci úmyslně zkreslili fakta?
Může člověk jen tak přijmout všechna ta zdánlivě neuvěřitelná tvrzení o Ježíši jako historický fakt? Nemůžeme podcenit to, jak velký vliv Ježíš měl, když tu byl. Davy se shromažďovaly, zprávy se šířily, lidé o něm nepřestávali mluvit. Ale šlo o víc než jen o slávu a palcové titulky v novinách – Ježíš měnil životy lidí, obohacoval vztahy, uzdravoval nemocné, staral se o chudé. K Ježíši se připojily tisíce lidí. Jinými slovy, život Ježíše Krista nebyl vymyšlen nikde v ústraní, bez očitých svědků.
Lidé o něm nepřestávali mluvit. To, co říkal a dělal, bylo tak revoluční, že si lidé vychutnávali každý detail – přetřásali to znovu a znovu. Noviny neexistovaly, knih bylo minimum a události se předávaly ústní tradicí. Vyprávění příběhu bylo jako dnešní televize – bylo nezbytné, bez něho by lidé ztratili přehled o své historii a tradicích. Pisatelé Bible byli buď očitými svědky, nebo získali informace z první ruky. A nebyli to žádní hlupáci. Byl mezi nimi státní zaměstnanec, obchodníci a lékař. Záznamy byly pořízeny příliš brzy na to, aby se událostí mezitím nafoukly v mýty. Odborníci se shodují v tom, že všechny čtyři Ježíšovy životopisy – evangelia – byly napsány během života lidí, kteří Ježíše znali osobně, poslední z nich 60 let po Ježíšovi smrti. K tomu se pisatelé velmi snažili, aby Ježíšova slova a skutky zaznamenali pravdivě. Byly pro ni příliš důležité, než aby je brali na lehkou váhu. Důkazy pro Ježíše a to, co říkal a dělal, jsou ohromné. Lidé normálně přijímají, že kníže Václav zemřel rukou svého bratra Boleslava a jeho lidí, když vcházel do kostela, přestože máme, co do počtu, jen zlomek důkazů, než kolik jich je ve prospěch Ježíšova života. Proč tedy, navzdory impozantním důkazům, lidé o evangeliích stále pochybují? Více najdete napo. na http://www.biblickearcheologickenoviny.cz/
Vedou všechna náboženství k Bohu?
S tímto názorem se ztotožňuje mnoho lidí. Jejich představa ovšem neodpovídá skutečnosti. Když dovolíme, aby každé náboženství hovořilo samo za sebe, zjistíme, že se od sebe jednotlivá světová náboženství výrazně liší svým pojetím Boha, pravdy, reality, základního problému člověka a jeho řešení. Tyto rozdíly jsou tak výrazné, že si různá náboženství v mnohém protiřečí. Bůh nemůže být zároveň osobní, jak tvrdí židé, křesťané a muslimové, a zároveň neosobní, jak prohlašují buddhisté nebo hinduisté. Všechna náboženství tedy nemohou být pravdivá. Je to logická nemožnost.
Někteří lidé by tento výrok zpochybňovali a tvrdili, že je netolerantní představovat si, že jen jedno náboženství má pravdu. Křesťanství si nenárokuje výlučnost samo pro sebe jako pro náboženství či věroučný systém, ale jen pro osobu Ježíše Krista. Tvrdí pouze to, že Ježíš Kristus je jediným skutečným Spasitelem. Na jakém základě mohou křesťané něco takového prohlašovat? Hlavně na základě Ježíšových vlastních slov. Ježíš sám se označoval za toho jediného, kdo může člověka zachránit. "Já jsem ta cesta, pravda i život", řekl. "Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." (Jan 14,6) Tvrdí-li někdo o sobě takové věci, můžeme na to reagovat třemi způsoby. Můžeme mu uvěřit, můžeme prohlásit, že mu nevěříme, nebo si říct, že zatím nevíme. Existuje mnoho dobrých důvodů, proč věřit, že Ježíšova tvrzení jsou pravdivá. Tento názor potvrzují například důkazy týkající se spolehlivosti Bible, naplněných proroctví, Ježíšova učení, jeho charakteru a zázraku, které vykonal, a důkazní materiál v podobě svědectví lidí z různých dob, jejichž životy proměnil Ježíš. Křesťané tedy vědí, že zachránit či spasit nemůže člověka křesťanství ani jiné náboženství, ale jedině Ježíš sám. A současně věří tomu, že Bible samotná je tím nejjasnějším a nejdůvěryhodnějším podáním Ježíšova života i učení, jaké existuje.
Opravdu se můj život může změnit?
Jednoduchá odpověď na tuto otázku by zněla, že člověk nemůže změnit sám sebe ani svůj život. Můžeme sice změnit svůj vzhled nebo silou vůle dosáhnout změny svého uvažování a jednání, ale ta nejhlubší součást naší bytosti, totiž samotná naše duše, všem lidským snahám o změnu odolává. Pouze Bůh ji může změnit, protože on sám ji stvořil a jediný on přesahuje lidskou existenci. Mnozí lidé žijí s představou, že jsou v zásadě dobří a morální lidé, že Bůh je s jejich životem spokojen a příslušně je odmění. Další zase věří tomu, že získají v Božích očích přízeň, když se přísnou kázní donutí k plnění určitých náboženských úkonů. A ještě jiní se domnívají, že k Bohu lze dojít prostřednictvím poznání. Čím více toho člověk ví, tím výše ho Bůh hodnotí. Ovšem z křesťanského hlediska se všechny tyto snahy míjejí cílem.
Křesťané věří, že snaha žít morálním životem, síla vůle ani intelektuální poznání nestačí k tomu, aby člověk v tom nejzásadnějším smyslu změnil svůj život. Ať jsme totiž sebemorálnější, sebesilnější či sebemoudřejší, jsme na tom z duchovního hlediska zoufale a nic z toho, co bychom mohli udělat, nám nepomůže. I kdybychom se sebevíc snažili, zdaleka nedosahujeme měřítek dokonalosti, podle nichž hodnotí náš charakter Bůh. Jak říká prorok Izajáš, všechna naše spravedlnost je jako poskvrněný šat (Izajáš 64,5). V křesťanství nejde o to, že bychom se my měli snažit přiblížit Božím měřítkům, ale o to, že Bůh sestupuje k nám, vytahuje nás z bahna, do kterého jsme zabředli, a staví nás na pevnou půdu. Tuto změnu umožňuje Ježíš Kristus, který je Bůh v lidském těle. V našem přirozeném stavu nás špatné věci, kterých jsme se dopustili, oddělují od Boha, protože Bůh je naprosto dokonalý, a každého, kdo po morální stránce dokonalý není, by pouhá jeho přítomnost zničila. Ježíš však pro nás vytvořil cestu, která nám umožňuje vrátit se k Bohu, a to tím, že vzal na sebe trest za provinění, kterých jsme se dopustili my. Zemřel za nás na kříži, abychom my mohli získat svobodu. Díky tomu, co pro nás vykonal, můžeme začít žít v láskyplném vztahu s Bohem, jak to Bůh původně zamýšlel. Ježíšova smrt nejenže vyřešila problém věčného důsledku našich provinění, ale současně otevřela i cestu k tomu, aby se Boží moc mohla projevovat v našem každodenním životě. To znamená, že ať zápasíme s jakýmkoli charakterovým problémem, můžeme Boha poprosit, aby nám v této věci pomohl. Bůh může proměnit kteroukoli oblast našeho života. Když uznáme, že jsme se dopustili chyb, přijmeme Boží odpuštění, které nám nabízí prostřednictvím Ježíše Krista, a svěříme mu vedení svého života.
Co s našimi chybami z minulosti?
Neexistuje totiž způsob, jak napravit všechny chyby, jichž jsme se dopustili, protože sotva napravíme jednu, stačíme udělat další. Dělat chyby je pro lidi stejně přirozené jako dýchat. Je to nedílná součást jejich povahy. My sami nemůžeme špatné věci, jichž jsme se dopustili, napravit. Může to udělat jedině Bůh. Co tedy můžeme se svou situací udělat? Bude asi nejjednodušší vysvětlit to pomocí ilustrace. Pro každý zločin existuje v trestním zákoníku určitý druh trestu a jeho výše závisí na povaze provinění. Bible vysvětluje, že také ve vesmíru platí určité morální zákony, které vyplývají z Božího dokonalého charakteru. A každé narušení tohoto zákona s sebou nese trest. Jenže v tomto systému je výše trestu vždy stejná a je jím oddělení od Boha. Důvodem je skutečnost, že Bůh je dokonalý a nikdo, kdo po morální stránce dokonalý není, nemůže existovat v jeho přítomnosti. Tato situace se může zdát beznadějná, ale Bůh našel způsob, jak ji vyřešit. Představte si, že byste spáchali závažný zločin a teď byste na lavici obžalovaných čekali na rozsudek soudu. Soudce by na vás vážně pohlédl a vynesl by rozsudek: trest smrti. A jak byste tam tak stáli a třásli se strachem, soudce by svlékl svůj talár, vstal by ze svého stolce a sestoupil by k vám. Nechápali byste, co to znamená a on by k vašemu nesmírnému překvapení sňal vaše pouta a řekl, že můžete jít. Byli byste zmateni a nevěřili byste vlastním uším. "Ale jak to?" vykoktali byste. "Protože tě mám rád," vysvětlil by soudce. "Vezmu tvůj trest na sebe." Objal by vás a nechal by se odvést. Tato ilustrace ukazuje, co pro nás Bůh udělal. Porušili jsme zákon a zasloužíme si trest. Protože nás však Bůh, který je současně i zákonodárcem, miluje, rozhodl se, že náš dluh vůči zákonu zaplatí on sám. Udělal to tak, že přišel na zem v osobě Ježíše Krista a vzal na sebe trest, který bychom měli právem nést my. Jedině sám zákonodárce měl právo něco takového udělat, protože právě jemu musíme splatit svůj dluh. Se všemi našimi morálními dluhy a chybami – ať už se jedná o ty minulé, současné nebo budoucí – se Bůh vypořádal ve chvíli, kdy byl za ně popraven Ježíš.
Jak můžu najít vnitřní klid?
Někdy to vypadá, jakoby se všechno v životě spiklo proti tomu, abychom mohli mít klid. Štěká pes, děti křičí, uvízneme v dopravní zácpě, pohádáme se s partnerem. Je možné, aby si člověk uprostřed všech těchto zmatků zachoval vnitřní klid? Odpověď spočívá částečně v tom, jak si tento klid představujeme. Mnozí lidé si totiž pod klidem představují nepřítomnost problému. Říkají si, že až se vyřeší problémy, které je teď trápí, budou mít klid. Když se ale objeví další problém, klid je ten tam a nevrátí se, dokud se problém nevyřeší. Takže tato představa klidu sice pro začátek rozhodně není špatná, ale je to klid velice křehký, protože je zcela závislý na okolnostech. Existuje však ještě jiná definice klidu, která člověku dovoluje povznést se nad okolnostmi a zachovat si vnitřní mír, i když kolem zuří bouře. Je to určité vědomí jistoty, že ať se děje cokoli, nakonec to dobře dopadne, protože je tu někdo, kdo je dokonale spolehlivý a kdo má všechno pod kontrolou. Takový druh klidu nezávisí na okolnostech. Jak může člověk tento klid získat? Tím, že bude důvěřovat tomu jedinému, který přesahuje všechny zkoušky a zápasy: Ježíši Kristu. V Bibli je řečeno, že Ježíš nabízí vnitřní klid každému, kdo ho bude následovat: "Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout." (Matouš 11,28) Ježíš neslibuje, že život s ním bude snadný. Dokonce říká, že člověka, který ho bude následovat, čeká spousta různých zkoušek. Tyto starosti nás ale nemusí dohnat k zoufalství, protože si můžeme být jisti, že na ně nejsme sami a že nezápasíme nadarmo. Svou důvěru můžeme Ježíši dát najevo tím, že ho poprosíme, aby nám pomohl vyřešit problémy, které nás trápí. Pokud v současné době zápasíte s nějakým problémem, můžete o něm Ježíši říct, poprosit ho, aby vám pomohl a dal vám potřebnou sílu a moudrost. Bůh nemusí nutně změnit okolnosti, ale může vám dát vnitřní klid a spokojenost.
Jak můžeme najít smysl života?
Zkuste si představit, že stavíte dům. Zjednáte si stavitele, ale ten ani jedinkrát nenahlédne do plánu, které nakreslil váš architekt a staví, jak ho zrovna napadne. Takové počínání je samozřejmě nemoudré, protože stavební firma by měla vědět, kde mají být položeny základy, kde mají stát zdi a podobně. Stavět podle plánu je jediný způsob, jak zařídit, aby dům odpovídal tvůrčímu záměru a vypadal tak, jak si přejete. A totéž se dá říct o životě. Těžko můžeme očekávat úspěšný výsledek, když se budeme pokoušet stavět si svůj život bez nahlížení do dokonalých plánů onoho velkého architekta života, který nás stvořil s určitým záměrem. Navíc člověk získává životem v souladu s tímto plánem mnohem víc, než si dovedl představit. Skutečné naplnění a trvalý smysl života je možné nalézt jedině v Bohu. Když poprosíme Ježíše Krista, Božího Syna, aby se stal naším Spasitelem a Pánem, tím nejdůležitějším v našem životě, začneme poznávat právě ten záměr, se kterým nás Bůh stvořil. K poznání Božího záměru nemůžeme dojít jinak než prostřednictvím Ježíše Krista. Nepomůže nám v tom žádné náboženství, filozofie ani nikdo z lidí. Ježíš totiž řekl: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." A když navážeme s Ježíšem osobní vztah, bude i o nás platit to, co říká Bible v listu Římanům 8,28: "Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí." Bible nám odkrývá smysl života, neboť se tam píše: o tom, že nežijeme jen průměrných 80 let, o tom, že nejsme z opice, o tom, co bude po smrti, o tom, že sám ze svých sil nestačím na celý život, a o mnohém jiném. Smysl života má mít logiku. A ten v Bibli je. Zkuste ho tam hledat. Možná nejdříve najdete "sami sebe" a potom smysl života, ale to je ono.
Ale proč bych se měl rozhodnout pro Toho Ježíše? Jako věřící nic nesmíte, jste smutní...
Proč se rozhodnout? Za prvé proto, abyste po smrti byli v nebi, chcete-li. Za druhé, aby se už nyní s Ježíšem změnil váš život k lepšímu, abyste našli pokoj, radost, sílu a smysl života. Také proto, že skrze Ježíše je otevřená cesta vrátit se jako duše k Bohu, k tomu, kdo to tu stvořil. Více jsme na toto téma psali v jiných odpovědích, hledejte. A teď druhá část otázky: Ano, existují církve, kde se lidé tváří jako chudáci, žebráci, jsou smutní, mají sklopené hlavy, v kostele mají zimu jako v morně, oblékají se jako před sto lety, nechodí do hospody a poznáte už z dálky, že jaksi nekorespondují se společností. Ale pozor! To je nepochopení Bible a Ježíšova učení. Bible mluví o radosti, pokoji, veselosti a zpívání, přátelských vztazích, společných večeřích, o nesení problému druhých, o lásce a pomoci. Bohoslužba podle Bible a Ježíše má vypadat jako oslava a párty. Je mnoho "moderních" církví, kde se v neděli jásá, zpívá, hrají tam moderní kapely různých stylů, kde lidé po kázání pijí kafe a užívají si pohodu v moderním a příjemném prostředí sborových budov. Existuje křesťanské techno, rock, metal, jazz, motorkáři a jiní nadšenci pro Ježíše. Normální křesťan neopovrhuje alkoholem, ale opovrhuje opilstvím. Normální křesťan nemá nic proti ženské kráse, ale preferuje jednu ženu a manželství oproti prostituci. Ježíš a Bible je ryze o praktickém životě. Neřiďte se předsudky, vyhledejte takovou normální církev ve svém okolí a udělejte si svůj obrázek.