(referát pro pastorálku kazatelů v Hr.Králové, 23.-24.1.2001)
Mgr. Štefan Paluchník
Úvodem
Tímto referátem, který je spíš míněn jako příspěvek k danému tématu, bych nechtěl udílet nějaké nové a "zaručené recepty" na vytvoření misijního sboru. Nic takového. Sám jsem doposud hledající a toužící člověk po takovém sboru. V současné době se mnoho vyučuje o evangelizaci, učednictví, o různých modelech misijní práce, zdůrazňuje se vize, organizace, vyučování. Jistě toto všechno je správné, a přece ještě tyto skutečnosti nám automaticky nezaručí, že se naše sbory stanou "přes noc" misijními. Vytvoření misijního sboru stojí mnoho zápasu, slz, času. Je to vždycky jenom obrovská Boží milost, když se členové sboru začínají opravdu modlit za své sousedy a spolupracovníky, když začínají "činit pokání", když jsou naplněni mocí Kristovy lásky, která z nich činí oddané učedníky Pána Ježíše. Když pak dojde k probuzení (sám k němu vyhlížím!), pak jenom žasneme, že i tam, kde nebyly vypracovány žádné zvláštní metody a návody k evangelizační práci, ve stávajících strukturách církve a sborů se děje Boží proces záchrany. Nakonec bych si dovolil přece jenom uvést několik myšlenek (recepty?) na vytvoření misijního sboru. Zde jsou:
V tomto referátu se především zaměřím na některé podněty z mého studia koncem min.roku v Belfastu, a potom připojím některé myšlenky z literatury a seminářů, které mě k tomuto předmětu v poslední době oslovily.
1) Několik slov o Belfastu a UTC
Poněvadž za základ svého referátu čerpám z mého studijního pobytu v Belfastu v min.roce (tzv. sabbatical), dovolte mi nyní povědět několik slov o tomto městě a studiu tam. Když se vysloví slovo "Belfast", tak se obvykle v našich myslích vynoří novinové zprávy s palcovými titulky o mnohých nepokojích v tomto městě, o šarvátkách mezi katolíky a protestanty, dokonce o teroristických akcích. S uspokojením mohu zde povědět, že nic takového jsem v tomto městě nevnímal. Lidé zde žijí spokojeně, rádi se sdružují, chovají se k sobě přátelsky, k cizincům jsou velice ohleduplní. Toto jsem mohl mnohokrát pociťovat. Zvláště v části Belfastu, kde jsem žil, kde byla univerzita a mnoho středních škol, jsem potkával mladé lidi bezstarostné a veselé. Tím ovšem nechci povědět, že problém terorismu v Belfastu neexistuje (jednou jsem osobně viděl po "zuby" ozbrojenou policii, která střežila nemocnici), avšak zastánci násilných akcí jsou v naprosté menšině. Jsou to skupinky, které ovšem na sebe poutají pozornost sdělovacích prostředků. Naštěstí v poslední době začínají chápat, že tato cesta ke sjednocení Irska nevede k cíli. Výsledkem je nakonec fakt, že v posledních 4-5 letech se situace v Sev. Irsku, vč. Belfastu, podstatně uklidnila.
Ubytován jsem byl na UTC (Union Theological College) v Belfastu, kde probíhalo také studium. Tento seminář, který patří pod Presbyterian Church in Ireland, má statut vysoké školy a má velmi dobrou teologickou úroveň. Účastnil jsem se zde přednášek z církevních dějin (Early Church), Nového Zákona (Janovo evangelium, Pavlovy dopisy Korintským) a z praktické teologie (ekklesiologie, evangelizace a misie).
V rámci studia jsem měl pravidelné 1 hodinové konzultace s profesory z círk. dějin, NZ a praktické teologie o přečtené literatuře, převážně na téma misie a evangelizace. A právě proto se nyní soustředím na některé podněty, které jsem přijal z této četby.
2) O evangelizaci v knížkách D.Watsona a M.Greena
Nejprve několik slov o autorech.
David Watson je významný anglický evangelista 20.stol. (ve svých 50 letech zemřel na rakovinu), je také autorem mnoha knih o misii a evangelizaci. Jeho kniha "Věřím v evangelizaci" (I Believe in Evangelism, nakl. Hodder & Stoughton, London 1984), z níž budeme čerpat, je psána podle hodnocení BAPTIST TIMES "svěže, živě a radostně ... solidní myšlení a praktické aplikace". V knize je skutečně uvedena řada živých ilustrací, zvlášť z bohaté činnosti autorovy jako evangelisty. Michael Green byl mnoho let rektorem St Aldate´s, v Oxfordu, předtím působil jako profesor pro evangelizaci na Regent College, ve Vancouveru. V současnosti pracuje jako poradce arcibiskupa pro otázky evangelizace, v oblasti, která je součástí tzv. Springboard initiative ve V.Británii. Je autorem řady knih o církvi a evangelizaci. Podněty, které chci od M. Greena předložit, byly čerpány z knih: "Evangelizace prostřednictvím místního sboru" (Evangelism through the Local Church, nakl. Hodder & Stoughton, London 1993) a částečně z knihy "Evangelizace v rané církvi" (Evangelism in the Early Church, nakl. Highland, in G.Britain, 1984).
2.1 Analýza dění, myšlení, náboženských směrů a různých trendů v současnosti
D.Watson ve své knize předkládá pronikavé postřehy, které vyvolávají závažné otázky. Například upozorňuje na to, že každou hodinu umírá hladem 4-5000 lidí a z jiných příčin dokonce 6000 lidí. V tutéž dobu se rodí více než 14.000 dětí. To ukazuje na populační explozi. Přibývá v průměru 8.000 lidí každou hodinu nebo 200.000 lidí každým dnem, většina však v oblastech, kde je malá či žádná znalost o Kristu. /1/ Tato alarmující skutečnost musí probudit církev k tomu, aby znovu promýšlela svůj úkol a poslání, které tu na světě má, aby hledala nové formy evangelizace a misie. Rovněž se musí poctivě vypořádat se současným světem náboženského pluralismu. A právě do této "multi-pluralitní náboženské společnosti" musí být přineseno evangelium. "Evangelizace v pluralistickém světě? Ale ovšem! Musíme být však vysvobozeni od uzavřenosti našich přání. Pluralismus nám dovoluje zvěstovat (proklamovat) nezředěné evangelium na veřejných ulicích či v supermarketech, máme totéž právo jako jiná náboženství. Nechť pravda zvítězí, nechť je vyhoštěna tichá zbabělost! Jestliže jsme objevili Ježíše pro sebe, potom nemůže být jiná alternativa, než ho doporučit jiným. Svobodně jste přijali: svobodně dejte!" /2/
2.2 Co je Evangelium?
Nejprve se krátce zastavme u biblických termínů. Jedná se o tato řecká slova: euangelion (dobrá zpráva, radostné poselství) - později "ustálený výraz (terminus technicus) pro zvěst o blízkosti, ano příchodu království Božího v Ježíši Kristu" (J.B.Souček).
euangelidzesthai (povědět dobrou zprávu, zvěstovat evangelium, evangelizovat),
kéryssein (hlásat, proklamovat), odtud kérygma - zvěst, proklamace.
K těmto výrazům připojme velmi důležitý termín, a to martyrein (vydat svědectví, dosvědčit, vytrpět mučednickou smrt, odtud martyr = svědek, mučedník. M.Green v knize "Evangelizace prostřednictvím místního sboru" k novozákonnímu termínu martyrein a jeho významu ve vztahu k předešlým biblickým pojmům ještě dodává toto: keryssein - znamená "proklamovat", (kérygma - zvěst, proklamace), evangelidzesthai - "povědět dobrou zprávu", martyrein - "nést svědectví", a shrnuje takto: "Evangelium je dobrá zpráva. Je to proklamace. Je to svědectví." /3/ Z téže knihy od M.Greena dodejme některé postřehy. Origenes: "Ježíš byl autobasileia, Království v osobě (Kristově)". Pro hlásání "Dobré zprávy" užívá Pavel i Lukáš pojem keryssein. Svědectví Jana Křtitele zahrnuje pojmy euangelidzesthai a keryssein. Michael Green činí závěr, že Ježíš proklamuje i nese svědectví evangelia.
M.Green v knize "Evangelizace v rané církvi" píše o důležitosti apologie, tj. obhajování křesťanské víry, jež se dálo od počátku vzniku prvotní církve. To je zachyceno v knize Skutků (ap.Pavel), avšak také jsou známi významní křesťanští apologetové z přelomu 2. a 3.století. Autor výše zmíněné knihy uvádí pozoruhodnou poznámku, že Římské impérium vytvořilo velmi dobré podmínky pro rozšíření křesťanství, poněvadž řečtina se stala významným nástrojem ke zvěstování evangelia, později latina. Doklad pro to nacházíme např. ve Skutcích 21,37, kde se ptá Klaudius Lysias apoštola Pavla: "Umíš řecky?" Také apologetové psali v řečtině (Tertulián, Tatian, Klement Římský a Origenes). M.Green vyslovuje zajímavou myšlenku, že kdyby se Ježíš narodil před padesáti lety, křesťanství by nemělo takové podmínky k rozmachu. Také židovství prvého století, jehož forma nebyla jednolitá, připravilo tím cestu pro šíření křesťanství. Vraťme se nyní k nesení dobré zprávy lidem - k evangeliu. Jak bychom mohli definovat evangelizaci dnes? Na to profesor Green odpovídá: "Jsou tři definice pro evangelizaci, které se mi jeví jako velmi prospěšné. První definice se nachází ve slově "přetékání". Jestliže je někdo naplněný radostí, že má Pána Ježíše, pak tato radost z člověka "přetéká" jako voda z vany, jež je naplněna až po samý okraj. Podobně i evangelizace nesmí postrádat tuto důležitou vlastnost - spontanuitu! V jednom angl. překladu NZ je slovem "přetékání" mj. přeloženo řecké slovo pleroforia, jež vyjadřuje plnou důvěru či jistotu křesťana. Pavel připomíná situaci ve sboru v Tesalonice, když píše: "Nebo evangelium naše k vám nezáleželo toliko v slovu, ale i v moci, i v Duchu svatém, a v jistotě mnohé /ř.pleroforia/ (1Tes 1,5).
Druhá definice se nachází ve větě, která je přisuzována C.H.Spurgenovi, známému anglickému kazateli a evangelistovi 19. století. Evangelizace je, jako "když jeden žebrák říká druhému žebrákovi, kde je možné dostat chleba". V této větě se nachází něco, co je velmi důležité. Připomíná nám totiž, že radostnou zprávu nemůžeme přinášet druhým lidem, pokud jsme sami osobně nepřišli "okusit a poznat, jak dobrý je Hospodin" (Ž 34,8). Rozdíl mezi dvěma žebráky je pouze v tom, že jeden byl nasycen a nyní ví, kde je možné vždycky dostat jídlo.
Patrně nejobsáhlejší definici o evangelizaci, jež je obecně přijímána, vyslovil anglický arcibiskup William Temple, a zní takto: "Evangelizovat znamená zpřítomňovat Ježíše Krista v moci Ducha svatého tak, že lidé přichází, aby složili svou důvěru v Boha skrze něho (to je Pána Ježíše), aby ho přijali jako svého Spasitele, a aby jemu sloužili jako svému Králi v obecenství církve." /5/
Jaké jsou motivy pro evangelizaci? Tím nejdůležitějším motivem je láska, zjevená na Golgotském kříži. Evangelista D.Watson tu zmiňuje křesťanského herce Nigela Goodwina, který jednou hovořil k zástupu kněží a vyjádřil to takto: "Milujete lidi, poněvadž je chcete vidět obrácené, anebo chcete vidět obrácené, poněvadž je milujete? " /6/
2.3 Evangelizace prostřednictvím místního sboru (vč.praktických pokynů)
Třetí část knihy od M.Greena má stejný název, jako je název celé knihy:"Evangelizace prostřednictvím místního sboru". Církev, sbor, je takové společenství, které vidí svou existenci v šíření evangelia Ježíše Krista. V této části je také hovořeno o významu kázání, které si klade za cíl zasáhnout lidská srdce evangeliem. Jaké jsou předpoklady takového kázání, aby bylo skutečně efektivní, o tom pojednává volně přeložená stať pod názvem "Co je to efektivní kázání?".
Michael Green přesvědčivě ukazuje, že nejúčinnější metodou evangelizace je vždy evangelizace od člověka k člověku, tj. osobní. K tomu lze připojit praktickou poznámku z pera D.Watsona, který jednoznačně potvrzuje, že evangelium musí být spjato s osobou toho, kdo ji přináší. Evangelista se zároveň stává svědkem evangelia. Z dalších názvů již zmíněné knihy od M.Greena si dobře můžeme představit, oč v nich jde. Např.: "Více způsobů evangelizace", "O misiích", "Bůh Evangelista". Tuto třetí část knihy autor uzavírá přesvědčením, že evangelizace prostřednictvím místního sboru je tou nejlepší základnou pro zasažení lidí dobrou zprávou, poněvadž zasaženým lidem můžeme pak ve sboru prokázat praktickou lásku. Čtvrtá část Greenovy knihy obsahuje "Praktické pokyny" (Practical Appendices). Je zde mj. uvedeno mnoho dobrých podnětů pro praktickou evangelizační a misijní práci, např. vytváření tzv. "Objevitelských skupin" (Discovery Groups), určené pro nové křesťany, aby ve zvláštních skupinkách osobně objevovali pravdy Písem. Také tu najdeme dobré návody pro vedení misie a vyučování misijního týmu. Neschází upozornění na nové možnosti při zvěstování evangelia prostřednictvím dramatu a pohybu (Drama and Movement in Evangelism).
2.4 Co je to efektivní kázání?
V tomto bodě bych dal slovo opět M.Greenovi, z jehož knihy "Evangelizace prostřednictvím místního sboru" bych volně citoval z kapitoly pod názvem: "Jaké jsou cestičky k efektivnímu kázání?"
1) Musím věřit v kázání. Musím vědět, že je to Boží cesta, aby lidé činili pokání a uvěřili.
2) Musím důvěřovat Božímu slovu. Všechna velká kázání v minulosti až doposud byla kázání biblická.
3) V centru svého pohledu musím mít Ježíše. Musím často mluvit o něm a objasňovat, kdo je a co učinil.
4) Musím stavět mosty. Mosty mezi tím, co vidím jasně a tím, co posluchači vidí zamlženě. Mosty mezi obrazy světa a kulturními rozdíly. Mosty mezi světem Nového Zákona a světem současným. Jsme povoláni ke tvoření mostů, pevně zakotveni v Božím zjevení, v Kristu.
5) Musím být určitý, zranitelný a odvážný. Určitý v obsahu, cíli, myšlení, řeči. Určitý v modlitbě a očekávání. Musím očekávat, že kázání něco učiní. Ale zároveň musím být zranitelný. Musím kázat jako chudý a klesající hříšník k chudým a klesajícím hříšníkům. Avšak musím být také odvážný. Odvážný v kázání něco přikázat. Odvážně apelovat na lidskou vůli. Odvážný v činění neočekávaného. Odvážný při hovoření evangelia přímo k srdcím posluchačů. Odvážný v připravenosti činit to, co očekáváme, že by činil Duch svatý. Kázání není úkolem pro zbabělce. /7/
3) Charakter církve
V tomto odstavci, který je vybrán z knihy "Křesťanská theologie" (Christian Theologie) od M.J.Ericksona, si ukážeme, jaké základní vlastnosti a předpoklady musí mít současná církev k naplnění svědeckého úkolu podle Mt 28,19n.
Do této oblasti patří i její postoje, tj. z jakých pohnutek to či ono koná. Jestliže církev nese Kristovo jméno, měla by mu být také podobná. Pro efektivní působení církve v současném, rychle se měnícím světě, jsou dvě základní charakteristiky: Ochota sloužit a schopnost měnit se.
3.1 Ochota sloužit
Ježíš přišel, ne aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil. (Mt 20,28).A v epištole Filipenským 2,7-8 čteme, že se Kristus stal služebníkem, věrným až na smrt. Podobně církev má vykazovat tuto bezvýhradnou ochotu sloužit, a nikoliv oslavovat sebe sama. Velikost, bohatství, prosperita není smyslem existence církve!
Ježíš nesloužil proto, aby z toho měl nějaký prospěch, ale aby lidem nezištně pomohl. Podobně také církev dnes má nezištně sloužit, bez okázalosti a nároku na odměnu. Ochota sloužit znamená také to, že církev nechce ovládat společnost pro svůj vlastní účel. Církev nemá používat politickou sílu k naplnění duchovních cílů. Bohatství, moc, zápas o vnější uplatnění byly vždy velkým pokušením pro církev.
3.2 Schopnost měnit se - adaptabilita
Třebaže evangelium zůstává stále platnou a neměnnou dobrou zprávou, způsoby jeho zvěstování se musí přizpůsobovat prudce měnícímu se světu. Z toho vyplývá, že i církev musí mít schopnost a odvahu ke změnám. Musí se např. vyrovnat s kulturními a geografickými rozdíly v současném světě.
Ježíš Kristus, Syn Boží, svým narozením přijal na sebe lidské tělo se všemi důsledky. Ačkoliv se stal člověkem a byl jako jeden z nás, zachoval svěřené Boží poselství. Podobně jako Kristus se stal člověkem, tak i církev - "Tělo Kristovo" - zachovává Bohem svěřené poselství. Evangelium zůstává neměnné, avšak metody zvěstování musí odpovídat na skutečné potřeby současného světa. Je to Kristova láska, která motivuje křesťany k aktivnímu hledání vždy nových způsobů k oslovení evangeliem všech lidí bez rozdílu. /8/
1) D.Watson, I Believe in Evangelism, s.11
2) M.Green, Evangelism through the Local Church, s.78
3) M.Green, Evangelism in the Early Church, s.48
4) M.Green, Evangelism in the Early Ch., s.27
5) M.Green, The Evangelism through the Local Church, s.8-9
6) D.Watson, I Believe in Evang., s.92
7) M.Green, Evangelism through the Loc. Ch., s.231-232
8) M.J.Erickson, Christian Thelogie, s.67-68
4) Misijní sbor - sen a realita
(Osobní zkušenosti a postřehy)
Každý z nás kazatelů má své sny, touhy, vize, které se v jeho službě buď naplní zcela, či částečně, anebo vůbec nenaplní. Týká se to také záležitosti evangelizace a budování misijního sboru. Přiznám se, že mě tyto věci od počátku mé služby až doposavad pooměrně dost zaměstnávaly. Přiznám se také, že jsem se otázkami misie a evangelizace často i trápil, modlil se za to, prohrával, a zase znovu povstával s novým odhodláním. Proto bych tu rád zmínil několik postřehů.
Předně si myslím, že největší vliv na to, jestli se sbor evangelizací a misií zaměstnává, leží na kazateli, pastýři sboru. Neznamená to nutně, že by kazatel sám musil být evangelistou, ale musí mít u evangelizace a misie srdce. A toto členové sboru velmi rychle poznají. Osobní příklad tu nemůže nahradit žádné sebelepší vyučování o tomto předmětu! V tomto směru jsem mnoho získal od bratří kazatelů Vlada Fajfra a Antonína Voříška, kteří jako důchodci působili v rozsáhlém ústeckém sboru (Ústí n.L., Děčín). Spolupráce s nimi byla pro mne jako začínajícího kazatele skutečně velmi dobrou zkušeností a inspirující právě na poli evangelizace. Zvláště pak v době, kdy přišel tlak od státní bezpečnosti, sbor duchovně i misijně posílil. (Dokonce jsme ve sboru prožívali určité duchovní rozvlažení.) Jak také nevzpomenout na společné modlitby s uvedenými bratry před každým jednáním celosborového staršovstva (1-2 hodiny před jeho začátkem)! Každý kazatel by měl nějakým způsobem působit misijně, "trénovat se" v tom, přestože je zahlcen přípravami, pastorací, hospodářskou činností či stavební aktivitou na sboru.... Osobně mám zkušenost, že když jsem vydával osobní svědectví o Kristu (např. při cestování vlakem, autobusem na bibl. hodinu či nedělní shromáždění do vzdálenější stanice) daleko "lépe" a horlivěji jsem pak sloužil ve shromáždění. (Vzpomínám si např. na cestu z Teplic do Chomutova v neděli brzo ráno, vydání svědectví partě lyžařů v poloprázdném vagoně, aj.). Při každém střídání sboru může kazatel výrazně ovlivnit misijní směřování sboru.
Právě v době tzv. námluv či "první lásky" má kazatel dost velkou šanci něco ve sboru změnit. K tomu chci ještě dodat, že i kazatel se ve své službě vyvíjí, takže ty nejlepší osvědčené prostředky (např. v oblasti misie a evangelizace) může okamžitě uvádět na novém sboru do praxe. To je také jedna z "výhod" střídání místa působení na sboru. (Proto se nebojme měnit sbory!...)
Jaká je role kazatele dnes? Moje generace je patrně na tom nejhůř. Zažila komunismus, práci na sborech v totalitě, nyní v nově nabyté svobodě se všemi průvodními jevy (vznik nových letničních a charismatických sborů, které nám "konkurují", ale také nástup sekt a falešných duchovních proudů). Poněvadž již patřím k těm "starším" kazatelům v aktivní službě, mohl bych být v pokušení rozdávat návody a "rozumy", ale spíš opak je pravdou. Zdá se mi, že čím jsem starší, tím méně sborové a misijní práci rozumím... Není také jednoduché s vervou se otevírat novým misijním projektům a vizím, které na nás někdy mladí křesťané vysypou z rukávu... Jsem však přesvědčen, že role kazatele dnes je role integrující. Toto jsem více pochopil i v současném královéhradeckém sboru, v jehož blízkosti působí např. letničně-charismatický sbor KS - Sion. Jsem vděčný tomu, že nejenže naše mládež do tohoto živého společenství křesťanů od nás neodešla, ale naopak - někteří z KS (po jistých nedorozuměních v tamním společenství) našli svůj domov právě v našem sboru. Nechtějme si však myslit, že sbory CB nejlépe evangelizují a misionaří. Vždyť mnohé věci z kruhů charismatických křesťanů mohou být pro nás vskutku přínosem, např. radostná chvála Pánu Bohu při bohoslužbě, misijní horlivost při získávání pro Krista, práce ve skupinkách, aj. Osobně se držím apoštolova slova, které čteme ve Fp 1,18: "Ale co na tom! Jen když se jakýmkoliv způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat." Nutnost integrace různých misijních aktivit bych doložil z prostředí našeho sboru. V současnosti působí na půdě našeho sboru naddenominační misijní sdružení KPK - Kristus pro každého. (Jedná se o letákovou misii s cílem dodat nabídku evangelia a duchovní literatury do každé domácnosti v ČR.) Poněvadž v KPK pracuje několik členů našeho sboru, má tato činnost svůj dopad i na sborovou práci. (Často členové KPK se nejaktivněji podílí i na sborových evangelizačních projektech, např. v posl.době - "Nový život 2000".) Asi před 3 léty se v Hradci Králové vytvořilo hnutí SPK - Studenti pro Krista. Jsem vděčný za to, že mezi tímto studentským hnutím a naším sborem je otevřený vztah, čehož důsledkem je skutečnost, že již několik nových členů sboru se rekretuje právě z tohoto hnutí (vč.vedoucích).
Do třetice bych uvedl stavbu - rekonstrukci našeho sborového domu, která trvala 8 let. Přes určité potíže se podařilo (díky Boží milosti!) realizovat takový koncept přestavby, který by umožňoval co největší misijní otevřenost sboru vůči všem občanům tohoto města (myslím tím např. bezbariérový přístup). Je také zajímavé, že již v průběhu stavby (kdy takřka nebyl čas na misii) začali přicházet noví lidé a účast při shromážděních se v nově rekonstruovaném sále zvýšila až o 1/3 lidí! Nyní stojíme před důležitým úkolem - od fyzického stavění přejít k duchovnímu budování misijního sboru, který by naplňoval slova Velkého poslání (Mt 28,19-20) v tomto městě. K tomuto cíli bych chtěl, s Boží milostí, vyhlížet.
5) 3 OBRAZY:
5.1 Cesta člověka k Bohu skrze Ježíše Krista
5.2 Klasický model církve
5.3 Model misijního sboru