Vztah církve a Izraele

Jestliže začneme vážně přemýšlet o církvi, jejím původu, podstatě, poslání a vztahu ke světu, pak se nutně objeví též otázka jejího vztahu k Izraeli a Židům[1]. Při přípravě tohoto referátu jsem si uvědomil, že vztah křesťanů k Židům patří k nejcentrálnějším, nejkomplexnějším a nejsložitějším teologickým otázkám.  Její závažnost při hledání identity křesťanské církve vyjádřil jeden z nejvýznačnějších bohoslovců 20. století Karel Barth, když při pozvání sekretariátem římskokatolické církve zakončil svou přednášku o ekumenickém hnutí  slovy: „V posledu existuje pouze jedna pravá ekumenická otázka: náš vztah k židovskému národu.“ Chceme-li se zamýšlet nad vztahem křesťanů k Židům, je třeba si nejprve uvědomit, že nejde jen o odbornou akademickou otázku. Dvoutisícileté dějiny chování křesťanů ve vztahu k Židům totiž patří k nejsmutnějším kapitolám církevních dějin.

1.      Dějiny vztahu církve a Izraele

      Otázka vztahu církve a Izraele byla poprvé v širokém plénu živě diskutována na jeruzalémském sněmu a mezi křesťany ze Židů a křesťany z pohanů „došlo k velké rozepři“,[2] podobně jako již předtím ve sboru v Antiochii způsobila „různici a nemalou hádku“[3]. Podstatou sporu bylo, zda se člověk kvůli tomu, aby mohl patřit k vyvolenému Božímu lidu a být spasen, musí přijetím obřízky stát Židem a zachovávat Mojžíšův zákon. Jeruzalémský koncil dospěl pod vedením Ducha svatého k závažnému rozpoznání a rozhodnutí. Křesťanským sborům bylo skrze posly oznámeno, že pohané, kteří se obrátili k Bohu vírou v Krista, patří do společenství Božího vyvoleného lidu[4]  a  snažit se na ně vzkládat břemeno zachovávání Mojžíšova Zákona poté, co byli spaseni milostí Pána Ježíše a přijali Ducha svatého, by znamenalo pokoušení Boha (Sk 15,10 a 11). Boží lid poslední doby je nyní složen z těch, kteří věří v Mesiáše Ježíše a tím se naplňují Boží zaslíbení dané Izraeli (Sk 15,16-17).

      Židé jako národ však nepřijali za svého Mesiáše Ježíše z Nazareta a křesťany začali pronásledovat. První obětí se stal Štěpán, který pocházel z kruhu vedoucích představitelů helénistů v jeruzalémském sboru a jako jeden z prvních křesťanů rozpoznal, že věřící v Krista se nemusí účastnit chrámového kultu v Jeruzalémě a zachovávat Mojžíšův zákon. Z tohoto důvodu byl obžalován (Sk 6,13) a jako první křesťanský mučedník ukamenován. Židé v prvních třech stoletích, kdy na rozdíl od křesťanů požívali práva povoleného náboženství (religio licita), se snažili všemi prostředky zastavit šíření církve a umlčet jejich misionáře. V tomto konfliktu se neváhali obracet o pomoc i k římským úřadům. Svědčí o tom nejen vypravování knihy Skutků o působení apoštola Pavla, ale i svědectví z knihy Zjevení (2,9; 3,9) a z církevních dějin. Když se ve 4. století po Kristu stalo křesťanství státním náboženstvím, situace se obrátila a Židé byli vystaveni kruté perzekuci ze strany křesťanů. Po více než 1500 let byli Židé osočováni, pomlouváni, utlačováni, ponižováni, násilím nuceni ke křtu a vražděni. Dějiny pronásledování Židů v Evropě od starověku přes středověk až do novověku jsou hroznou obžalobou křesťanské církve. Smutným faktem je, že např. muslimové ve Španělsku se ve středověku chovali k Židům daleko lépe než křesťané. Od středověku považovala církev Židy za „vrahy Boha“, až papež Jan XXIII. toto obvinění zrušil. Také mnozí protestanti přijali pozici nadřazenosti nad Židy. Luther ve svém pozdějším věku v jednom pamfletu vybízí „jejich domy ničit, brát jim modlitebné knížky a talmud, jejich rabíny zabíjet, pokud své učení ještě dále šíří, a nakonec je vyhnat“. V dobách pogromů mohli Židé zachránit své životy a majetky pouze tím, že se zřekli svého židovství přijetím křtu.

      Děsivých rozměrů nabral nacistický antisemitismus v našem století. Norimberské zákony z 15. 9. 1935 definují podstatu hříchu jako zostuzení rasy či smíšení arijské krve s židovskou. Podle nacistického učení je Žid sám o sobě ve své podstatě zlý, a proto ani eventuální křest na tom nemůže nic změnit, protože zlo se v této rase inkarnovalo. Prostředkem katarze, očištění světa od Židů, je jedině jejich likvidace. Konečné řešení židovské otázky mělo dokonce přednost před všemi válečnými cíli. Proto transporty Židů do koncentračních táborů měly přednost před vojenskými přesuny. Během holocaustu (židovsky nazývaném šoa) zahynulo na 6 milionů Židů. Po promítání filmu „Holocaust“ v roce 1979 v USA a poté v Německu se začalo hovořit o „teologii po holocaustu“. O vztahu církve k Izraeli se v posledních letech živě diskutuje. Synod Porýnské církve v roce 1980  se svým stanoviskem „K obnovení vztahu mezi křesťany a Židy“[5] vyvolal rozsáhlou teologickou diskusi. Text vyznává „spoluzodpovědnost a vinu křesťanů na holocaustu“ (bod 2.1) a v souvislosti s pokračující existencí židovského národa a založením státu Izrael se hovoří o „znameních věrnosti Boží vůči svému lidu“ (bod 2.3). Eklesiologie staví na „trvalém vyvolení národa Izraelského“. Věcně to znamená, že Izrael zůstává také po Kristu něčím zvláštním, co církev zavazuje předstoupit před svět ve spojení s ním. „Věříme v trvalé vyvolení židovského národa jako Božího lidu a poznáváme, že církev skrze Ježíše Krista byla vzata do smlouvy Boží se svým lidem“ (rozhodnutí 4,4). V České republice vyšel v minulém roce v Křesťanské revui otevřený list prof. M. Balabána a dalších dvou autorů, který vyvolal ostrou polemiku na stránkách časopisu Českého bratra. Kořeny antisemitismu tkví prý v samotných novozákonních spisech a je odmítána křesťanská misie mezi Židy. Nově vyvolaná diskuse o vztahu mezi církví a Izraelem požaduje nové sebepochopení církve, aniž by byla zraněna integrita Izraele. Mluví se o dvojím Božím lidu a dvojí cestě ke spáse.

2.      Návrhy řešení vztahu mezi církví a Izraelem

      Nejrozšířenějším názorem na vztah mezi církví a Izraelem je postoj, který formulovala tzv. teologie smlouvy, jinak nazývaná též federální teologií (z latinského foedus - smlouva). V návaznosti na reformovanou ortodoxii byla rozvinuta v 17. století (Wollebius a Cocceius) a v 19. století na ni navazuje teologie dějin spásy, která vidí vztah mezi Izraelem a církví podle schématu zaslíbení a naplnění. Teologie smlouvy, kterou v nové době dále rozpracovali reformovaní teologové jako Charles Hodge a Louis Berkhof,  tvrdí, že motiv smlouvy je hermeneutickým (vykladačským) klíčem a organizačním principem celé Bible. Smlouvu uzavírá suverénní Bůh se svým stvořením. Klasická teologie smlouvy hovoří o dvou nebo třech smlouvách (smlouva skutků či rajská uzavřená s Adamem, smlouva vykoupení uzavřená prostřednictvím Mojžíše a smlouva milosti uzavřená v Kristu). Podle teologie smlouvy není na teologické rovině žádného podstatného rozdílu mezi církví a Izraelem. Zde uvádím některé typické citáty: „V nové epoše spásy je církev identická s tou, jež existovala ve staré epoše. Není to nová církev, ale jedna a táž, s Abrahamem uzavřená smlouva.“[6] „V době staré epochy spásy existovala církev právě tak jako v nové, a v podstatném byla v obou epochách stejná.“[7]

      Při správném důrazu na spojení a jednotu mezi Starým a Novým zákonem je však důležité správně pochopit, jak rozumět jednotě Božího lidu Staré i Nové smlouvy a konceptu starozákonního zaslíbení a novozákonního naplnění. Jedná se o jednotu v kontinuitě i diskontinuitě. Dochází zde k navázání, ale také ke zlomu a změně. Zásadní změnou je to, že konečné Boží zjevení se děje v osobě a díle Ježíše Krista. Mimo něj není spasení. Celé Písmo odkazuje k němu a ve světle jeho slov a činů je třeba vykládat celý Starý zákon.

      Někteří však hájí tezi, že v Kristu dochází k naplnění všech pravých zaslíbení Izraele a Kristus je koncem pozemských zaslíbení Izraele. Církev nastoupila na místo Izraele, stala se dědicem Izraele a Izrael je vlastně vyděděn a ztrácí svá privilegia, jichž užíval v době Staré smlouvy. V této souvislosti se zvláště cituje text: „Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce“ (Mt 21,43). Teologicky je Izrael diskvalifikován a profanisován. Tento názor označujeme jako teologii substituce (náhrady, záměny), kdy na místo Izraele nastupuje církev. Variantou tohoto stanoviska je rozlišování mezi Izraelem a Židy. Nositelem zaslíbení a vyvoleným národem je  pouze starozákonní Izrael. Pobiblické „židovstvo Tóry“ představuje něco jiného. Tím jsou Židé odděleni od zaslíbení svých Otců, protože již nepatří k Izraeli.

      Mnozí křesťanští teologové také zastávají stanovisko náboženské lhostejnosti, kdy kladou židovstvo a pohanstvo do jedné roviny a obojí je jim lhostejné. Tento postoj hájil Friedrich Schleiermacher. V 12 § své knihy „Glaubenslehre“ píše: „Křesťanství stojí sice ve zvláštní dějinné souvislosti se židovstvem; ale co se týká jeho dějinného bytí a jeho směřování, chová se k židovstvu i pohanstvu stejně. „Jeho vyvolení ve vztahu ke spasení nic neznamená. Dále existuje stanovisko nutného kontrastu. Křesťanství vzniklo ze základního rozporu k židovstvu: SZ zastupuje  Boží zákon a jeho požadavky a NZ Boží evangelium a Boží lásku.  Podle Rudolfa Bultmanna jsou dějiny staré smlouvy „dějinami ztroskotání“ izraelského národa na Bohu a jeho zákonu.

      Diametrální odlišnost mezi zákonem a milostí i mezi Izraelem a církví spatřují  dispenzacionalisté. Perspektivu dispenzacionální teologie systematicky rozpracoval v 19. století J. N. Darby a ve 20. století A. C. Gaebelein, C. I. Scofield, L. S. Chafer, J. Walvoord a C. Ryrie. Dispenzacionalisté hovoří většinou o sedmi dispenzacích, časových periodách, v nichž Bůh specifickým způsobem jednal s lidským pokolením. Podle The Scofield Reference Bible se hovoří o dispenzaci nevinnosti (Adam a Eva před pádem), svědomí (po pádu), lidské vlády (po potopě), zaslíbení (Abraham), zákona (Mojžíš), milosti (Kristus) a království (milénium). Každá dispenzace má své vlastní principy. Žádné ze starozákonních zaslíbení nelze vztahovat na církev. Vše je v kontrastu. Dispenzacionalisté učí, že v době hebrejské Bible církev neexistovala, nýbrž má svůj počátek o letnicích. Církev sestává z těch, kdo věří v Ježíše Krista a po Velikonocích byli pokřtěni Duchem svatým, a bude zde až do vytržení. Před obdobím církve a po něm jedná Bůh v prvé linii s Izraelem a skrze něj. V miléniu se naplní všechna zaslíbení daná Izraeli, jež se týkají této země. V Božím záměru existuje dvojí Boží lid. Na tuto myšlenku dvojího Božího lidu navazují i někteří současní teologové (Helmut Gollwitzer, Rolf Rendtorff a další). Kde se hovoří o dvojím Božím lidu, mluví se často též o dvojí cestě ke spáse a je odmítána křesťanská misie mezi Židy.

3.      Některé biblické texty týkající se vztahu církve a Izraele

      Paul  S. Minear[8] správně zdůrazňuje, že označení pro církev v NZ staví církev do kontextu Božího jednání s Izraelem. Setkáváme se s těmito názvy: Izrael, vyvolené pokolení, svatý lid,  pravá obřízka, synové Abrahamovi, dům Davidův, království, zbytek a vyvolení. Počátky Božího lidu nezačínají Velikonocemi, ale Abrahamem a smlouvou na Sínaji. To je východiskem pro teologii mnoha učenců, kteří stojí v židovsko-křesťanském dialogu. „Vyznání, že církev uctívá Pána Izraele, je základní pro její celou teologii.“[9]

      Významný text, který nám pomáhá pochopit vztah církve a Izraele, nacházíme v Ga 3,6-29. Zvláště jsou v této souvislosti citovány verše 28 a 29: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.“ Apoštol Pavel zde i v celém Listu Galatským zřetelně ukazuje, že do společenství vyvoleného Božího lidu patří i pohané, a to vírou v Krista a spojením s ním ve křtu, ne skrze obřízku a zachovávání Zákona. Pohané se tak stávají duchovními potomky a dědici Abrahamova požehnání a v Kristu již není rozdílu mezi židem a pohanem. Pouze díky Kristovu dílu si církev může nárokovat, že je Božím lidem, součástí „Izraele Božího“ (6,16). Podobně v Ř 4,1-25 se zdůrazňuje, že pravými potomky Abrahamovými jsou ti, kteří uvěřili v Krista, a Abraham se stává otcem a příkladem ospravedlnění z víry nejen pro židy, ale i pohany: „Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu - nejen těm, kdo stavějí na zákoně, ale i těm, kdo následují Abrahama vírou. On je otcem nás všech, jak je psáno: 'ustanovil jsem tě za otce mnohých národů'“ (Ř 4,16 a 17).

      Epištola Efezským ukazuje, jak byla Kristovou smrtí umožněna jednota Židů a pohanů v jeden Boží lid: „Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval mír, mír vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem. Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině“ (Ef 2,13-19).

      Nejjasnějším novozákonním místem, které ukazuje na ztotožnění křesťanského společenství s Božím vyvoleným lidem, je oddíl v 1 Pt 2,9-10: „Vy však jste 'rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu', abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste 'vůbec nebyli lid', nyní však jste lid Boží; pro vás 'nebylo slitování', ale nyní jste došli slitování.“

      Všechna tato místa, podobně jako Skutky, ukazují, že existuje jen jeden Boží lid, složený z věřících v Krista, ať Židů či pohanů ( laoj Sk 3,22-23; 15,13-18; 18, 10).

      Nejobsáhlejším biblickým oddílem o vztahu církve a Izraele jsou kapitoly Ř 9-11, kde apoštol Pavel pojednává o Božím spasitelném plánu a místu Izraele v něm.V úvodu oddílu (9,1-5) Pavel vyjadřuje svou bolest nad tím, že izraelský lid jako celek nepřijal Krista, a současně uznává, že jeho privilegia zůstávají v platnosti: „Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus“ (9,4-5). Apoštol dále ukazuje, že Boží slovo neselhalo, protože fyzický původ neurčuje statut jednotlivce v dějinách spásy. „Ne že by slovo Boží selhalo. Vždyť ne všichni, kteří jsou z Izraele, jsou Izrael, ani nejsou všichni dětmi Abrahamovými jen proto, že jsou jeho potomci, nýbrž 'z Izáka bude povoláno tvé potomstvo', to jest: dětmi Božími nejsou tělesné děti, nýbrž za potomky se považují děti zaslíbené“ (Ř 9,6-8). Ne fyzický původ, ale zaslíbení je důvodem požehnání. Bůh, který již ve Starém zákoně vyvoloval  podle svého milosrdenství (Jákoba a ne Ezaua), není nespravedlivý, když ve své božské suverenitě určil, že církev složená z židů i pohanů věřících v Krista bude v současnosti nositelkou Božích zaslíbení a milovaným Božím lidem. V další části svých výkladů Pavel zdůvodňuje, proč mnozí Izraelci nepřijali Krista (9,30-10,21). Mylně se domnívají, že mohou dosáhnout ospravedlnění ze skutků zákona, a odmítají přijmout evangelium a poznat Krista jako „konec-cíl“[10] zákona. V 11. kapitole apoštol líčí přítomnost a budoucnost Izraele. Na otázku, zda Bůh v přítomnosti zavrhl Izrael, odpovídá velmi ostrým a důrazným: „Naprosto ne! Vždyť i já jsem Izraelec, z potomstva Abrahamova, z pokolení Benjamínova. Bůh nezavrhl svůj lid, který si předem vyhlédl“ (11,1-2). Podobně jako za proroka Eliáše si Bůh zachoval zbytek svých věrných, a to v podobě Židů, kteří přijali Krista. Současné zatvrzení části Izraele je Bohem danou příležitostí ke spasení pohanů. Aby si pohané uvědomili, že jejich duchovní kořeny jsou spojeny s Izraelem, přirovnává Boží plán spasení k olivovému stromu (verše 11,17-24). Nevěřící Židé představují ratolesti patřící ušlechtilé olivě a pohané větve plané olivy, které byly naroubovány na ušlechtilý kmen. To zřetelně ukazuje, že není spasení mimo Izrael a pohané nemají nejmenších důvodů k chloubě či aroganci vůči Židům. „Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy, nevynášej se nad ty větve! Začneš-li se vynášet, vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe! Řekneš snad: Ty větve byly vylomeny, abych já byl naroubován. Dobře. Byly vylomeny pro svou nevěru, ty však stojíš vírou. Nepovyšuj se, ale boj se! Jestliže Bůh neušetřil přirozených větví, tím spíše neušetří tebe! Považ dobrotu i přísnost Boží: přísnost k těm, kteří odpadli, avšak dobrotu Boží k tobě, budeš-li se jeho dobroty držet. Jinak i ty budeš vyťat, oni však, nesetrvají-li v nevěře, budou naroubováni, neboť Bůh má moc naroubovat je znovu“ (11,17-23). Apoštol pak odkrývá tajemství Božího spasitelného plánu: „Část Izraele propadla zatvrzení, avšak jen do té doby, pokud nevejde plný počet pohanů. Pak bude spasen všechen Izrael…“ (11,25-26). Zda budoucí spasení Izraele je čistě eschatologické („co jiného bude znamenat jejich přijetí než vzkříšení mrtvých“ v 15) nebo začíná již nyní („nesetrvají-li v nevěře“ v 23), není zcela jasné. Jisté však je, že „Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelná“ (v 29). To platí i o vztahu k Izraeli. Proto Pavel spojuje v jednu souvislost Božího spasitelného plánu přítomné zatvrzení části Izraele, zahrnutí pohanů a konečné spasení celého Izraele. Bůh nezavrhl svůj lid, ani ho nevydědil.  Pro přítomné zatvrzení části Izraele platí: „Pokud jde o evangelium, stali se Božími nepřáteli, ale vám to přineslo prospěch; pokud jde o vyvolení, zůstávají Bohu milí pro své otce (11,28). Oddíl o vztahu Izraele a církve končí apoštol pokorným chvalozpěvem: „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti  vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty!“ Ani my nemůžeme zakončit přemýšlení o vztahu církve a Izraele jinak.

 

4.      Antisemitismus v Písmu, misie mezi Židy, vznik státu Izrael, mesiánští Židé

 

      Antisemitismus je poměrně nedávno vzniklé slovo označující nechuť, nedůvěru a nenávist k Židům. Americká katolická teoložka Rosemary R. Ruether, která se některými svými spisy uvedla jako feministka, uveřejnila v roce 1974 knihu pod titulem Faith and Fratricide (Víra a bratrovražda) s podtitulem „Teologické kořeny antisemitismu“. Kniha obsahuje základní tezi, že křesťanství nejen okrajově, ne pouze v určitých dějinných projevech, ale samou svou podstatou a ve svém středu je antijudaistické a antisemitistické. „Antisemitismus je levá ruka christologie.“[11]  Christologie je vlastně vina bratrovraždou. Ti, kdo neuznávali Ježíše jako Mesiáše a Syna Božího, byli označeni za nepřátele. Podobně i u nás prof. M. Balabán obviňuje novozákonní spisy z antisemitismu.

      Pravdou je, že křesťanský antisemitismus získával své argumenty z falešného výkladu některých novozákonních míst. K jeho vzniku přispělo to, že Židé odmítli Kristovo mesiášství a bylo jim kladeno za vinu jeho ukřižování. Z antisemitských postojů jsou obviňováni zvláště evangelisté Matouš a Jan. Jako korunní texty antisemitismu se uvádějí tyto citáty: „Krev jeho na nás a naše děti!“ (Mt 27,25) a „Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není“ (Jan 8,44). Tyto texty se však týkají současníků Pána Ježíše a nelze je vztahovat na všechny generace Židů všeobecně.

      V Novém zákoně zaznívají nejostřejší výtky proti Židům v Matoušově a Janově evangeliu, které sepsali Židé, a podle řady vykladačů jsou právě v nich obsaženy mnohé židovské důrazy. Ježíšovy výroky nemáme chápat jako antisemitistické, ale jako navazující na tradici starozákonních proroků. Také v prorocké zvěsti nacházíme ostré výpady proti Izraeli, když je označen za „lid tvrdé šíje“ (Iz 48,4), s nímž má Bůh ustavičnou rozepři (Oz 4,1). Do stejné linie se staví poselství Jana Křtitele, který označuje farizeje a saduceje přicházející ke křtu jako „plemeno zmijí“ (Mt 3,7 a par. Lk 3,7). O Židech i pohanech platí: „Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“ (Ř 3,23). Je hrozným nepochopením smyslu Bible, kdyby se křesťan stal antisemitou, tj. člověkem, který zásadně pohrdá Židy.  D. Bonhoeffer správně vyhlásil již v roce 1933: „Když církev nehovoří za Židy, zrazuje sebe sama… Kdo nekřičí pro Židy, nemůže ani gregoriánsky zpívat.“

      Misie mezi Židy je zvláště po traumatu holocaustu mnohými křesťany považována za nepatřičnou. Také ti, kdo zastávají názor o dvojím Božím lidu a o dvojí cestě ke spasení, odmítají misii mezi Židy. Někteří dále tvrdí, že misii mezi Židy mohou konat pouze Židé. I dnes však o evangeliu platí: „Je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka“ (Ř 1,16). „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni“ (Sk 4,12). Protože nárok spasení skrze kříž a vzkříšení Ježíše Krista je univerzální, zůstává pověření křesťanů, aby konali misii též mezi Židy. Jak mají křesťané Židům po zvěrstvech 2. světové války evangelium zvěstovat, je již jiná otázka. Je k tomu zapotřebí velké citlivosti, pokory a ducha pokání, protože mnozí Židé považují křesťanskou misii mezi nimi za „pokračování konečného řešení jinými prostředky“. Křest byl pro Židy po staletí vstupenkou do světa jiné kultury. Kdo je pokřtěn, přestává být podle zákona státu Izrael Židem. Zpráva „Reaching Jewish People“[12] z konzultace Lausannského výboru z června 1980 konané v Pattaya zdůrazňuje, že také Židé jsou zahrnuti do misie celého světa. Židovská identita však nemá být zrušena, ale naopak posílena.

      Vznik státu Izrael v roce 1948 vítali mnozí křesťané s nadšením jako naplnění starozákonních slibů o znovuzřízení izraelského národa. Argumentuje se tím, že Ježíš neodmítl otázku: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ (Sk 1,6). Jiní umisťují naplnění „pozemských“ zaslíbení daných Izraeli do období tisíciletého království (Zj 20,1-6), kde však nenacházíme výslovnou zmínku o Izraeli. Řada křesťanů nepovažuje vytvoření státu Izrael za přímé naplnění biblických zaslíbení. V Novém zákoně nenajdeme výslovné potvrzení starozákonních zaslíbení daných starozákonnímu nacionálnímu Izraeli, které by se týkalo znovuzískání zaslíbené země v Palestině. Ježíš a apoštolé tato zaslíbení daná Izraeli nechápou doslovně, ale interpretují je ve smyslu s Kristem přicházejícího království, tj. dávají jim duchovní smysl. Náš výklad by měl souhlasit s výkladem Ježíše a apoštolů. To však nevylučuje, že Bůh může působit i v pozdějších historických událostech dějin židovského národa. Tomuto působení bychom však neměli přikládat spásně-dějinný význam. I křesťané se však právem mohou těšit z toho, že Bůh Izrael „vnějšně zachoval a ještě není na konci s židovským národem“. Nový vztah k zemi je potvrzen jako „znamení Boží věrnosti“.[13]

      Mesiánskými Židy jsou označováni ti z Židů, kteří přijali Ježíše Krista jako Mesiáše, ale ponechávají si vědomě svou židovskou identitu. Tento pojem vznikl teprve v 70. letech tohoto století. Dříve se hovořilo o židovských křesťanech. Odhaduje se, že dnes existuje cca 50-100 000 mesiášských Židů asi ve 100 sborech v USA, 3 000-4 000 v Izraeli a asi stejný počet ve Velké Británii.  Další žijí v Rusku, Jižní Africe, Holandsku a jiných zemích. Ve své životní praxi i vyznání se v mnohém liší. V Izraeli se silně identifikují s židovským národem a státem Izrael. Velký důraz kladou na pokračující povolání Izraele, na otázky Zákona a na evangelizaci mezi Židy. Většinou se shromažďují ve svobodných sborech evangelikálního ražení. Starozákonní zaslíbení platí podle nich v duchovním smyslu církvi Ježíše Krista a v doslovném smyslu židovskému národu. Znovuobsazení země vidí jako naplnění starozákonních prorockých zaslíbení a jako znamení poslední doby. Odvolávají se přitom na Lukáše 21,24: „Padnou ostřím meče, budou jako zajatci odvedeni mezi všecky národy, po Jeruzalému budou šlapat pohané, dokud se jejich čas neskončí.“

      Mnohé problémy mesiánských Židů vyplývají z toho, že se cítí součástí dvou společenství: židovského národa a církve. V posledních 20 letech kladou stále větší důraz na svou příslušnost k národu izraelskému. Věří tomu, že Izrael byl jako národ zachován proto, že hraje a ještě bude hrát důležitou roli v Božím spasitelném plánu. Postoj k židovské tradici se různí. Většina mesiánských Židů však přejímá podstatné elementy tradice, protože v nich nevidí Zákon, který by byl cestou ke spasení, ale znamení příslušnosti k vyvolenému izraelskému národu.  Světí sobotu jako den odpočinku, zachovávají židovské svátky, ale dávají jim nový smysl: ve velký den smíření neprosí za vlastní odpuštění, ale přimlouvají se za svůj národ. Při svátku pascha si připomínají Ježíše a jeho oběť jako Božího beránka. Téměř všichni zachovávají obřízku jako znamení příslušnosti k židovskému národu. K mimobiblické židovské tradici se chovají podobně jako sekularizovaní Židé v Izraeli. Většinou ji neznají a zaujímají k ní kritický postoj. Především odmítají představu, že Tóra a zákony představují cestu k Bohu.

      Kritický postoj zaujímají i k etablovaným církvím. Část z nich vidí svůj vzor v novozákonním prvotním jeruzalémském sboru složeném většinou ze Židů, jiná část je otevřenější jak k židovským, tak křesťanským tradicím. Většinou se praktikuje křest dospělých. S biblickými pojmy k popsání Boha jako Otce, Syna a Ducha svatého souhlasí. V christologii akceptují Ježíše jako Syna Božího, pravého člověka a pravého Boha, ale mají tendenci zdůrazňovat především jeho mesiášství.

      Křesťané ze Židů měli v době rané církve svobodu k uchování židovského dědictví a plným právem se jí mohou těšit i dnes mesiánští Židé. Právě tak mají však svobodu připojit se k pohansko-křesťanské konfesi a i tam nadále zachovávat či nezachovávat své židovské dědictví. „Tu svobodu nám vydobyl Kristus“ (Ga 5,1). Důležité je, aby židovští i nežidovští křesťané zachovávali společenství a dosvědčovali tak, že zeď nepřátelství byla zničena (Ef 2,14).

Doporučená literatura

Daniel J. Harrington, S. J., God’s People in Christ, (New Testament Perspektives on the Church and Judaism), Fortress Press, Philadelphia, 1980

Pinchas Lapide, Franz Mussner, Ulrich Wilckens, Was Juden und Christen voneinander denken, Verlag Herder Freiburg, 1978

Pinchas Lapide, Jürgen Moltmann, Israel und Kirche: ein gemeinsamer Weg? Kaiser Verlag München, 1980

Helmut Gollwitzer, Rolf Rendtorff, Nathan P. Levinson, Thema: Juden-Christen-Israel, Radius Verlag Stuttgart, 1978

Jahrbuch für evangelikale Theologie, 1989. Sborník obsahuje tyto články: W. Riggans, Církev a Izrael; Helgo Lidner, Izrael, židovstvo a křesťanství ve vzájemném vztahu v moderní systematické teologii; Johann Bouman, Šoa (holocaust) – katarze bezbožného pohanství.

Otto Betz, Spásně-dějinná role Izraele u Pavla, článek uveřejněn v časopise Theologische Beiträge, 1978, str. 1-21

Andreas Hornung, Messianische Juden zwischen Kirche und Volk Israel, Brunnen Verlag Giessen, 1995

 

Pro kazatelskou konferenci dne 7. 10. 1998 na Valašsku

vypracoval Karel Taschner

 

[1] Žid je původně označením občana Judského království a tohoto pojmu se užívá teprve v poexilní době. V dnešní době pojmem „žid“ (psáno s malým písmenem) označujeme příslušníka židovské víry. Protože v tomto referátu  je často důležitá též  etnická příslušnost ke starému Izraeli, užíváme pojem „Žid“ s velkým písmenem a pojmy „Izrael“ a „Židé“ jsou prakticky synonymní. 

[2] Sk 15,7

[3] Kralický překlad Sk 15,2 - genome,nhj de. sta,sewj kai. zhth,sewj ouvk ovli,ghj

[4] ex eqnwn laoj Sk15,14

[5] Uveřejněno v časopise Evangelische Theologie 40 (1980), str. 260-176 a v Kirche und Israel 1, 1986, str. 71-73

[6] Ch. Hodge, Systematic Theology, 1968, 3. díl, str. 549

[7] Louis Berkhof, Systematic Theology, 2. vydání 1941, str. 541

[8] The Imiges of the Church in the NT, 1960  str. 70-82

[9] Paul M. van Buren, A Theology of the Jewish-Christian Reality, Část 1, 1980, str. 32-33

[10] te,loj ga.r no,mou Cristo.j Ř 10,4 „Kristus je konec zákona“. Řecké slovo te,loj

znamená konec i cíl.

[11] R. R. Ruether, Nächstenliebe und Brudermord, München 1978, str. 14

[12] Uveřejněno v Idea-Dokumentation 36/1980

[13] Oba citáty jsou uvedeny v Pattraya zprávě