Milosrdní

Text: “Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.” (Mt 5:7 CEP)

Milé sestry a milí bratři! I když všichni známe význam slov milosrdenství a slitování, neškodí si uvést pár biblických příkladů takového jednání. Většina z nás si asi představí milosrdného Samařana, jak sestoupí z osla, naloží na něj zraněného pocestného, ošetří mu rány a zaplatí za něj nocleh (L 10,35). Nebo si vybavíme Ježíše, který se neplánovaně zastaví na své cestě do Jeruzaléma a zavolá k sobě slepého, který ho prosí o pomoc (Mt 9,27). Boží milosrdenství je, když se Timoteus, který byl na smrt nemocen, uzdraví. (Fp 2,27). Milosrdný je Bůh, když odpouští hříšníkům, místo aby je potrestal a odsoudil (1 Pt 2,10). Milosrdný byl Onezifor, který se nestyděl navštívit apoštola Pavla ve vězení (2 Tm 1,18).

Když se budeme ptát po společném jmenovateli takového jednání, vyjde nám, že milosrdenství znamená, když člověk nebo Bůh udělají něco navíc. Milosrdenství je dobrodiní, na které nemáme nárok. Milosrdenství je nadstandard. Slitování nemůže být zakotveno v žádné smlouvě a nemůžeme si ho nárokovat. Ale přitom je to právě milosrdenství, co často rozhodne o našem životě a budoucnosti. Milosrdenství je, když uklouznete na chodníku, rozbijete si hlavu a neznámý kolemjedoucí řidič si vás posadí do auta a odveze domů. Milosrdenství je, když se žena nerozvede s mužem, který pije. Milosrdenství je, když si lékař nebo zdravotní sestra udělají čas na pacienta, kterého neznají a zeptají se ho, jestli nepotřebuje s něčím pomoci. Milosrdenství je, když úředník pomůže starému člověku vyplnit žádost o sociální příspěvek nebo bezmocnost.

Zajisté je možno říci, že mnohé z těchto věcí považujeme mezi slušnými lidmi za normální a žádoucí, ale to nic nemění na tom, že za mnoho věcí bychom měli být druhým lidem i Pánu Bohu vděční. Není dobré, když si člověk na to, že mu druzí pomáhají, zvykne. Je nemístné a namyšlené, když si někdo dělá na milosrdenství a lásku druhých lidí nárok. Kdo si nikdy nepřizná, že se nad ním někdo slitoval – ten nikdy nepřijme a neprožije, že se s ním a pro něho stal zázrak. Milosrdenství je něco nečekaného, darovaného a nádherného. Kdo si neuvědomuje, že jeho život stojí právě na takových milých a nečekaných překvapeních, je člověk v pravém slova smyslu povrchní a nebojme se říci i hloupý a omezený. Vždyť bez milosrdenství není života, protože už život sám je milost.

Ale lidé to neradi slyší. Potvrdí nám to, jak si vtipně všiml bratr Jiří Mrázek, dokonce naše mateřština. Páté blahoslavenství bychom totiž měli přeložit podobně jako všechny ostatní pomocí slovesa:  Blaze, těm, kdo se slitovávají, protože budou … (slitováni) Tady nastává problém, protože čeština nezná od slovesa slitovat se rod trpný. Nevím, jak je to v jiných jazycích, ale Češi si prostě neumí přiznat, že se nad nimi někdo slitoval. Leda že bychom řekli: Blaze těm, kdo se slitovávají, neboť budou politováni. Ale to je právě, to co nechceme a oč nestojíme. Přece mě nebude někdo litovat! Já se z toho přece vyhrabu sám. Tomu, kdo takto mluví a uvažuje, je marné něco vysvětlovat. Nejen, že nechce slyšet o člověku, který se nad ním slitoval. On nebude chtít slyšet ani o Pánu Bohu! Kdo netouží po milosti, netouží ani po Bohu. Takovému člověku je marné cokoli říkat.

Ale úplně beznadějné to není. Pyšného člověka je třeba nechat tak říkajíc dozrát. Každý z nás totiž dřív nebo později pozná, že bez Boží milosti a lidské pomoci by tady už dávno nebyl. A protože Boží pomoc má velmi často lidskou tvář a lidská pomoc je velmi často odpovědí na milost Boží, nedá se u většiny zázraků oddělit část Boží a část lidská. To zásadní a klíčové je, přiznat si, že se stalo něco, nač jsem neměl právo ani nárok. Něco nad všechno lidské pomyšlení a očekávání.

Páté blahoslavenství má však jednu zvláštnost. Je první, které je aktivní a tím pádem i mírně zásluhové. Čtyři předchozí blahoslavenství k tomu sice také směřovala, ale nebylo to tak zřetelné a okaté. Když je člověk chudý, plačící a hladový – je to zřejmý handicap a když se ho Bůh zastane, není to za odměnu, ale náprava toho, čeho se mu nedostává.

Ale páté blahoslavenství vypadá trochu jako výměnný obchod. Milý člověče, když budeš milosrdný, Pán Bůh ti to započítá a bude se k tobě chovat tak, jako ses ty choval ke svým bližním. A tak to skutečně najdeme v rabínských spisech na přelomu letopočtu. Milosrdenství k bližnímu bylo v Ježíšově době považováno za nadstandardní projev víry. Bylo to něco, co zákon přímo nevyžadoval, ale Pán Bůh si zapisoval. Milosrdenství byla úloha z pilnosti. Péčí o chudé, pravidelnými modlitbami a půstem si člověk mohl připsat kladné body u lidí i u Pána Boha. Od slova milosrdenství bylo odvozeno slovo pro almužnu a mnozí se tehdy předbíhali, aby všem ukázali, jak jsou slitovní a zbožní. Podobně jako mnozí dnešní dárci a sponzoři.

Už proroci totiž připomínali, že milosrdenství je důležitější než chrámové oběti. A Ježíš se na toto prorokovo slovo (Oz 6,6) dokonce třikrát výslovně odvolává. Když mu farizeové vytýkali, že jeho učedníci porušili den odpočinku tím, že mnuli klasy obilí, Ježíš je brání příkladem psance Davida, který v nouzi se svými muži snědl posvátné chleby, i když je směli jíst pouze kněží. Tím chtěl říci: Já vím, že je sobota a nemělo by se pracovat, ale mějte slitování s hladovými (Mt 12,7).

Milosrdenství znamená, že v jistých chvílích musí zákon ustoupit. Když Ježíš slyšel, jak zákonici vyměřují lidem desátky z máty a kopru a přitom odsuzují člověka, který zhřešil, rozlobil se a řekl: Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete! (Mt 23,23) A když mu vytýkali, že stoluje s hříšníky, řekl jim “Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: `Milosrdenství chci, a ne oběť´. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.”Mt 9,13. Všechno tedy nasvědčuje tomu, že si člověk svým milosrdenstvím, tedy tím, co udělá pro druhé navíc, může zasloužit a přivolat na sebe Boží i lidskou přízeň. Bylo by to nakonec spravedlivé a každý z nás s něčím podobným asi v duchu počítá. Vždyť to čteme v knize Přísloví: Kdo pohrdá svým bližním, hřeší, ale blaze tomu, kdo se slitovává. Milosrdenství a věrnost bude provázet ty, kdo chystají dobro. Př 14, 21

A přece nám evangelium říká něco jiného. Je to změna zdánlivě kosmetická, a přece zásadní. Nejlépe to vystihl evangelista Lukáš, který zaznamenal Ježíšova slova: Buďte milosrdní, jak je milosrdný váš Otec. (Lk 6,36) Jde totiž o pořadí! Na počátku všeho je milosrdenství Boží a lidské slitování může být pouze jeho vděčnou ozvěnou. Boží milosrdenství není odměna, která nám bude poskytnuta za naši dobrotu. Boží milosrdenství je to první, co si uvědomíme, když pomyslíme na svůj život. Boží slitování a odpuštění je vstupní brána, kterou vcházíme do chrámu života a všechno ostatní je jen naše chvála a vděčnost.

Dobrý příklad toho, jak je to s Božím milosrdenstvím, nám dává apoštol Pavel.  V prvním listu Timoteovi píše: “Děkuji našemu Pánu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, že mě uznal za spolehlivého a určil ke své službě, ačkoli jsem byl předtím rouhač, pronásledovatel a násilník. A přece jsem došel slitování, protože jsem ve své nevěře nevěděl, co dělám.” (1Tim 1:12-13, CEP)

Pavel je přímo názorným příkladem člověka, který dozrál. Jako mladík se domníval, že má na Boží odměnu nárok. Vzorně dodržoval zákon, jeho rodový původ byl bez poskvrny, všechny náboženské předpisy plnil – a přece se s Bohem tragicky míjel a ničil jeho dílo spásy. Ale vzkříšený Ježíš se nad ním slitoval a řekl mu: Saule, Saule, proč mne pronásleduješ? A v tu chvíli Pavel ke svému zděšení poznal svůj tragický omyl a ztratil zrak. Ale na Boží pokyn ho v Damašku navštívil učedník Ananiáš a přijal ho mezi Ježíšovy učedníky. A teprve v tu chvíli si Pavel si uvědomil, že celý jeho život je jen a jen milost Boží (Sk 9).

O to víc pak dovedl být k druhým lidem laskavý a chápající a tak prakticky naplňoval páté blahoslavenství. Každý kdo prožije Boží odpuštění a pomoc, bude mít daleko větší pochopení a soucit s těmi, kteří se nevejdou do škatulek zákona.

Jeden příklad za všechny. Když Pavla žádali o jasné slovo, zda se mohou lidé před Kristovým druhým příchodem ještě ženit a vdávat ( přičemž většinový názor byl, že už to nemá smysl), odpověděl jim, že je sice lepší zůstat svobodný a sám proto do manželství nevstoupil, ale když se někdo ožení nebo vdá, není to hřích. Pavel dokázal být tolerantní. Protože sám došel milosrdenství a odpuštění, dovedl promíjet chyby druhým a nebazíroval na jediném správném názoru. A víte, čím tuto toleranci zdůvodnil? Korintským tehdy napsal: Nemám sice v té věci jasného slova Páně, ale protože jsem poznal, co je Boží slitování, můžete mi důvěřovat (1 K 7,25).

A to je ono. Kdo sám nikdy nepotřeboval Boží slitování, měl by mlčet, když se v církvi posuzuje a rozhoduje, komu odpustit a koho odsoudit. Smyslem Božího zákona není jeho plnění za každou cenu, protože v řadě případů to ani není možné. Nemůžete držet šábes a přitom neodvázat vola od žlabu. Nemůžete nekrást, když umíráte hlady. Nemůžete nelhat, když chtějí ublížit nevinnému.

Je ještě něco víc než zákon a to je milosrdenství. Výjimka, která potvrzuje pravidlo. Odpuštění přece neříká, že zlo je dobré, ale někdy je třeba lidské chyby prostě unést a nesoudit. Ale tomu rozumí jen ti, kteří poznali milosrdenství, slitování a odpuštění na vlastní kůži.

Myslím, že všichni potřebujeme dozrát. Zmoudřet. Přiznat si, na čem stojí náš život. Pochopit, co znamená Boží slovo: milosrdenství chci a ne oběti. Slitování a pochopení je nad všechny skutky zákona. Evangelium je podaná ruka a ne přibouchnuté dveře.

Když jednou k Ježíšovi přivedli ženu, kterou byla nevěrná a chtěli jí soudit, Ježíš jim řekl: Kdo z vás je bez viny, ať první hodí kamenem. A oni se počínaje těmi nejstaršími začali potichu vytrácet. A když s tou nešťastnou ženou Ježíš zůstal sám, řekl ji: Jdi v pokoji. Ani já tě nesoudím, a už nehřeš. (Jan 8,1-11).

Když člověk prožije slitování, najde daleko snáz sílu nehřešit, ale také se slitovat nad těmi, kteří chybují.

Pane, co jsme my lidé? Ranní pára, která se rozplyne s úsvitem. Prach ze země, který promluvil. A přece ses nad námi slitoval a obrátil náš zrak vzhůru až k nebesům. A slíbil jsi nám, že náš život nikdy neskončí a tvé milosrdenství se obnovuje každého rána (Pl 3,22). A my tomu věříme a to nám dává sílu žít, milovat, odpouštět a zpívat. Amen.