Znalecky a zkušeně se krajský prokurátor propracovává svým případem. Předvolává klíčové svědky a předkládá důkazy. Pečlivým průzkumem a křížovým výslechem zpochybňuje svědectví obhajoby. Posléze případ uzavírá dokonalým shrnutím a burcující výzvou soudní porotě. Vyhlášený rozsudek nikoho nepřekvapí. „Vinen“, oznamuje mluvčí poroty, a spravedlnosti bylo učiněno zadost.
Milí přátelé, dnes začínáme novou sérii kázání Spravedlivý Bůh. Než se dostaneme k tomuto tématu, dovolte mi položit vám několik otázek. Jak byste definovali spravedlnost?
Pokud chcete, můžete mi odpovědět buď teď a nebo po bohoslužbě.
Na úvod vám přečtu několik slavných citátů o tom, co je to spravedlnost…
Marina Ivanovna Cvetajevová 1892–1941
„Spravedlnost je vlak, který má, bohužel, vždycky zpoždění.“
Jean de La Bruyere 1645–1696
„Velký člověk je povznesen nad urážku, nespravedlnost, bolest i posměch, a byl by vlastně nezranitelný, kdyby netrpěl soucitem.“
Sun Tzu -544–-496
„Jedna spravedlnost je mocnější než tisíc zbraní.“
Mahátma Gándhí 1869–1948
„Všichni bychom měli nalézat štěstí ve spravedlnosti a pravdě, bez ohledu na utrpení a ztráty, s nimiž se na tomto světě můžeme setkat.“
Martin Luther King 1929–1968
„Nespravedlivost na jednom místě zeměkoule ohrožuje spravedlnost na celém světě.“
A co myslíte vy, je Bůh spravedlivý? Tato otázka je velmi závažná. Mnoho hledajících lidí kvůli negativní odpovědi na tuto otázku odmítá věřit v Boha. Je pak trochu paradoxní, že se Bůh, který je podle definice Soudce se ocitá na lavici obžalovaných. Tím, kdo ho soudí jsou lidé a ne naopak.
Každý rozumný člověk asi tuší, že samotná otázka je chyták a nebo paradox. Asi každý vnímavý člověk tuší, i kdyby o teologii nic nevěděl, že Bůh z principu musí být spravedlivý, pokud vůbec má existovat, jinak by nebyl Bohem. Děti rádi kladou otázku proč? Proč je důležité. Protože spravedlnost patří k hlavním nekomunikovatelnám atributům Božím. Bůh je Bohem právě tehdy, když je spravedlivý.
Přesto, otázka „kde je Bůh, když je tolik utrpení nebo kdyby Bůh existoval, nebylo by na světě tolik bezpráví…“ v různých obměnách je jednou z nejzásadnějších otázek apologetiky a jedním z nejčastějších výmluv i spekulativních důvodů, proč lidé odmítají věřit v Boha a povězme si to na rovinu, proč tolik věřících lidí svou víru nedrží celý život.
V následujících 4 setkáních se budeme touto otázkou zabývat pod zorným úhlem křesťanství a jmenovitě pod zorným úhlem epištoly Římanům.
Dnes je téma evangelium je Boží moc. Budeme společně studovat prvních 17 veršů 1. kapitoly. Příště bude kázat David Sedlacek na téma Boží spravedlnost na druhou kapitolu. Popříště bude kázat Petr Vlček na téma spravedlnost skrze víru – tedy jak získat tu Boží spravedlnost? Bude vykládat 3. kapitolu, verše 21-31. A na závěr budeme mluvit o důsledcích ospravedlnění podle 5. kapitoly, prvních 11 veršů.
Kdybyste hledali slovo spravedlnosti v Bibli, v které knize myslíte, že byste ho našli nejčastěji? Co ve Starém zákoně? (Izajáš, Žalmy, Přísloví, Deuteronomium, proroci) A co v Novém zákoně? (Římanům). Proto se podíváme právě na tuto epištolu, která o spravedlnosti mluví nejvíce a je to jedním z hlavních témat této epištoly.
Víte, kdo napsal list neboli epištolu Římanům? Správně, vy jste hodně vzdělané publikum. Pavel napsal Římanům v 50. letech prvního století do hlavní metropole Římské říše, kde již existoval křesťanský sbor, složený z Židů i pohanů. Jak si to můžeme představit? V této době ještě nebyl Nový zákon. Lidé v tomto sboru pečlivě studovali Starý zákon a přemýšleli nad tématy jako je právě spravedlnost, obřízka a Boží vyvolení. To jsou důležitá témata Starého zákona. Apoštol Pavel se chystal přijít do Říma, aby křesťany v těchto tématech jako bývalý Žid vyučoval. Byl to odborník na tato témata, málokdo rozuměl židovství z křesťanské perspektivy právě jako Pavel. V tom je tato epištola pro nás velmi zajímavá.
Zároveň, kdybychom si měli vybrat jedinou knihu z Bible, která by obsahovala nejvíce věroučných bodů, o které opíráme svou křesťanskou víru v Boha, byla by to jistě epištola Římanům.
Někdy si lidé kladou otázku, co nás jako protestanty odlišuje od katolíků? Někdo by řekl nic. Věříme v Ježíše Krista. Šmitec. Pokud se ale otázkou zabýváme historicky a podrobněji, narazíme na odlišné pojetí svátostí, autority v církvi a kdybychom otázku zkoumali více pod povrch, zjistili bychom, že se musíme vrátit k reformaci, kde to všechno začalo.
Povězme si krátce a schematicky příběh, který odkrývá Lutherův zápas o víru a spravedlnost Boží.
Martin Luther byl zapřísáhlý katolík. Dělal vše pro to, aby uspokojil spravedlivého Boha. Měl jeden závažný problém. Nenáviděl Boha, kterého nemohl nikdy uspokojit. Nebyl nikdy dost dobrý. Jednou přišel ke zpovědi a když se začal vyznávat ze svých myšlenek, zpovědník mu pověděl: Martine, běž pryč, neotravuj mě s těma tvýma malýma hříškama, přijď až budeš mít něco většího. Přijď s vraždou nebo krádeží. Martin byl znechucený a frustrovaný a měl v srdci strach, že neuspokojí dokonalého, svatého a spravedlivého Boha. Ten nad všemi lidmi uzavírá smyčku hříchu a každý je před ním vinen. Martin Luther jako katolický kněz měl strach, že přijde do pekla.
Trochu zjednoduším a skočím v jeho životě. To, co znamenalo radikální obrat v jeho myšlení a co změnilo Lutherovo srdce byla právě epištola Římanům. Klíčový verš, který Luthera osvobodil od nenávisti ke spravedlivému Bohu byl verš 17: vždyť se v něm zjevuje spravedlnost Boží. spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře. Spravedlivý z víry bude živ.
Lutherovi zpočátku nedávalo toto slovo smysl. Vždycky si myslel, že člověk je spasený na základě vlastní spravedlnosti. A Boží úkol je člověka soudit a odsoudit. Tato věta mu nedávala smysl. Spravedlnost vírou?
Na univerzitě vykládal tyto verše a modlil se za jejich význam. Jedné noci probděné na modlitbách mu to celé docvaklo. Spravedlnost je přijímána vírou! My si nemáme spravedlnost zasluhovat, ale máme ji přijímat. Není to naše spravedlnost, protože na základě té bychom nikdy nebyli přijati. Ale je to Boží spravedlnost! Tu přijímáme vírou. Tedy Bůh nám ji zdarma nabízí a na nás je, abychom ji vírou přijali.
Toto pozorování otočilo celý směr Lutherova života. Netrvalo dlouho a začal bojovat proti odpustkům a nerad, ale nemohl jinak, že se stal klíčovou postavou světové reformace. Právě tato myšlenka – tzv. Ospravedlnění – získání Boží spravedlnosti vírou je klíčový důraz reformace a základ našeho protestantského pojetí křesťanství. Tím se rozešli historicky protestanté s katolíky. Samozřejmě bychom mohli mluvit o politických důvodech a probírat podrobně okolnosti rozkolu. A abych byl upřímný, ospravedlnění z víry byl jen nenápadný začátek v myšlení Luthera, v tomto bodě se ještě nerozešel s katolickou církví, ale byla to první vlaštovka, první bod obratu, na kterém celé učení postavil a od čeho se celá reformace odrazila.
Dnes žijeme v jiné době, katolická církev se již dávno vrátila k Pavlovi, k Augustinovi a příklon k víře již udělala. Ale tato otázka, kterou si kladl Luther zůstává živá dodnes a je klíčovým bodem obratu v lidském životě…
Snažíš si zasloužit Boží přijetí? Myslíš, že se stáváš spravedlivý na základě dobrých skutků? Nebo se člověk stává spravedlivý jinak? Překvapivě pro nás, mnoho věřících lidí v církvi i mimo ni vnitřně inklinuje k tomu prvnímu. Když se podíváme do nejznámějšího podobenství o marnotratném synu, nebo jak to nazval Tim Keller – o martnotratném Bohu… ten starší syn je právě ten člověk, který se celý život snaží a pomocí dobrých skutků se snaží získat přijetí od otce.
Ten mladší uteče s otcovými penězi pryč a když se s bídou a prosíkem vrátí a Otec ho přijme… ten starší se naštve: to není fér! A to je právě postoj, který vidíme žel u mnoho věřících – poctivých, pracujících a morálních věřících.
Nepochopte mě špatně, já nekritizuji ani dobré skutky, ani posvěcení… křesťan má žít posvěcený život. Život ve víře v Krista se projevuje dobrými skutky a posvěceným charakterem. Ve středu probíráme na kurzu Desatero právě tuto dimenzi praktického křesťanského života. Ale zároveň vidíme, že každý z nás je hříšný a nemá na to žít dokonalým životem podle Božího zákona. Dobrá zpráva, evangelium je právě v tom, že nám tuto spravedlnost Pán Bůh sám od sebe již nabízí.
Tím jsme se již promysleli k jádru pudla. Co tedy Luther objevil? Jakou spravedlnost? Co je tou spravedlností podle apoštola Pavla? Co to ten Luther objevil?
Přečtěme si ještě jednou 16. a 17. verš:
Nestydím se za evangelium, je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří… předně pro Žida, ale také pro řeka…
Kdybychom se měli v pořadí důležitosti naučit dva verše z celé Bible, byl by to nejprve Jan 3,16. A pak bych s čistým svědomím učil a naučil se právě tyto dva verše. Když připravuji lidi na křest, zadávám k učení právě tyto verše:
17. verš:
Vždyť se v něm… Dovolte mi položit vám otázku? Co je to v něm? K čemu ukazuje to zájmeno něm? Přemýšlejme nad tím… vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře… stojí přece psáno: spravedlivý z víry bude živ.
V čem se zjevuje Boží spravedlnost? (pauza)
Překvapivé je, že tu Pavel nemluví o Kristu ve vztahu ke spravedlnosti. Jistě, v některých rukopisech je dopsáno v 16. verši evangelium Kristovo. Jistě, evangelium je dobrá zpráva o Ježíši Kristu. Tyto věci jsou spojené. Nepochybně.
Ale v čem Bůh ukazuje svou spravedlnost lidem? V evangeliu. Cože? Jakže? Co to má znamenat?
Přemýšlejme nad tím. To je klíčový bod celého mého kázání dnes.
Když pochopíme tuto myšlenku, můžeme jít domů. Když pochopíme tohle, máme naprostý základ křesťanské víry. Když uchopíme tuhle jednu věc ve víře, došlo nám, o čem to celé je…
Možná si říkáš, o čem to mluvíš? O čem to je? Dovolte mi to stáhnout na zem. Bůh po nás nežádá, abychom byli dokonalí. On je svatý. On po nás žádá abychom byli spravedliví! Ale teď jsme přece řekli, že to nejde!!! Tak jak to mám udělat s těmi všemi zlými myšlenkami a nespravedlností a hříchem, které každý den dělám či s tím, co bych měl a nedělám to? Jak můžu být spravedlivý před Bohem?
V tom je právě to. Nemůžeme. Z vlastní síly nemůžeme být před Bohem spravedliví.
Často si o sobě myslíme, že jsme spravedliví. Tomu se říká hřích. Má své jméno: samo-spravedlnost. Ano, relativně vzato můžeme být v lidských očích spravedlivější než někdo jiný. Když jeden řidič překročí rychlost o 13 km v hodině a druhý o 30, kdo z nich více hřeší? Kdo dostane větší pokutu? Když první řidič projede na červenou a druhý, který projede na červenou k tomu porazí a zmrzačí dítě? Kdo je větší hříšník? Asi nám nedělá problém odsoudit toho, kdo zmrzačil dítě. A bylo by to správné! Ale před Bohem jsou hříšní všichni. Z hlediska podstaty není rozdíl. Z etického pohledu a z hlediska důsledků ano. Ale ty důsledky ukazují k jedinému: první i druhý jsou vinni, nespravedliví před Bohem. A tohle Luther moc dobře věděl. Ti chytřejší a vnímavější z nás to vědí moc dobře taky.
Proto nám Ježíš říká v evangeliu a Pavel to pro jistotu opakuje: buďte opatrní přátelé, Bůh je soudce, On bude soudit. Nesuďte, abyste nebyli souzeni, protože jakým soudem soudíte vy, takovým soudem budete souzeni. Je to varování před samospravedlností.
Co s tím má co dělat evangelium? Evangelium je Boží moc ke spasení. Díky víře v evangelium můžeme dosáhnout spravedlnosti před Bohem. Díky tomu, že uznáme, nejen na oko, ale se všemi důsledky v srdci i hlasitě v modlitbě, i tomu přitakáme životem víry, že na spravedlnost Boží nemáme. Že nejen potřebujeme trochu pomoct. To je další problém. Ano, jen málokterý hříšník by byl tak nestoudný, že by řekl, že vše zvládne sám. Jsou i takoví lidé. Sekulární humanisté. Někteří z nich jsou fakt morální lidé a mají vysoké standardy i ve srovnání s křesťanstvím. Nebo křesťanští ateisté mají vysoký morální standard a tak by si to mohli myslet. Ale málokterý soudný člověk by si skutečně myslel, že nepotřebuje pomoc. Ale my nepotřebujeme jen trochu pomoct k dokonalosti. My jsme až po hlavu zaseklí v hříchu a nemůžeme si pomoci. Sami z té bažiny, ve které se topíme nevybředneme. Bůh není náš pomocník ke spravedlnosti. Ale ukazuje nám skrze svůj zákon, jak moc jsme hříšní. Má nás to trknout pořádně tak, že uznáme – ano, jsem hříšný a to pořádně. Moje hříšky jen ukazují, že na to nemám. A ukazují ke kardinálnímu hříchu – k pýše – že si občas opravdu myslím, že na to mám. Jak se zpívá v té písni – já na to mám… ale když si poskočím či vyskočím v bažině, propadnu se ještě níž…
Tak co s tím?
Je to evangelium, které zjevuje Boží spravedlnost. Je to víra, kterou přijímáme Kristovu spravedlnost do srdce člověka. Spravedlivý z víry bude živ.
Dovolte mi vás urazit: Je jedno, jak si myslíš, že jsi spravedlivý či morální člověk. Dokud nepřijmeš, že jsi hříšník, nemůžeš být spasen. Proto Ježíš říká: uzdravit nepotřebují zdraví, ale nemocní. spasení nepotřebují spravedliví, ale hříšníci. Ježíš je lékař a může nás vyléčit jen tehdy, když vidíme svou nemoc. Dokud neuznáme, že máme problém, nemůže nám Bůh pomoci. A to je všemohoucí.
Dokud nevidíme, že jsme slepí, nemůže nám být navrácen zrak. Dokud neuvěříme tomu, že jsme nemocní, nemůže nás uzdravit. Dokud neuvěříme tomu, že nejsme před Bohem spravedliví, nemůžeme přijmout Boží spravedlnost.
O tom to je. Není to naše spravedlnost, ale Boží spravedlnost. Nejsou to naše zásluhy, jak si někdy máme pokušení myslet, ale Kristovy zásluhy.
Každý den děkuji Bohu za Jeho spasení. Zvu tě k této vděčnosti a k evangeliu, ve kterém je záchrana pro každého člověka, ať si myslí a nebo relativně je, sebevíc spravedlivý.
Bůh je skutečně ten, kdo je spravedlivý, my jsme hříšní a spravedlnost nám chybí.
Přijměme ji vírou v Krista ještě dnes.
Za 14 dní bude David pokračovat a půjdeme dál. Pro dnešek jsme slyšeli dost.
Amen.