Historie stacionáře

» Prvním impulsem k založení denního stacionáře bylo těžce postižené dítě rodiny, která patřila ke členům Sboru Církve bratrské v Praze 3. Dnes stacionář slouží především okolní veřejnosti, s maximální kapacitou patnácti klientů.

»  Mgr. Noemi Komrsková, zakladatelka a první ředitelka stacionáře, vzpomíná na úplné začátky:

» Mgr. Noemi KOMRSKOVÁ

Tenkrát jsme pochopili, že taková rodina potřebuje pomoc. Začal vznikat stacionář na Žižkově.

„Umíte si představit stále veselé, skoro neplakavé a nespavé dítě, které si rychle umí vymáchat ručičky v akváriu, otevře ledničku, vezme si z ní vajíčka, hodí je do vany, pak tam za nimi spadne, nebo shodí televizi a vlastně stále takto rotuje. Mimo to se rádo mazlí, ale to vždy jen na chvíli, než jde dál. Takovéto dítě nám Pán Bůh do sboru na Žižkově poslal a ani rodiče, ani my sami jsme plně nechápali proč. Něco ale přece jen začínáme chápat a víme, že zbytek pochopíme až na věčnosti, která se nám díky Kačence a později i našemu milému Pavlíkovi stává dražší, konkrétnější a žádoucí.

Tenkrát jsme pochopili, že taková rodina potřebuje pomoc. Začal vznikat stacionář na Žižkově. V té době se přistěhovala do Prahy Galina Hřídelová. Ta s naší rodinou opatrovala postižené děti, které u nás bývaly ještě v Českých Budějovicích na návštěvě. Spolu se Zdenou Tytlovou-Janouškovou s námi začaly jezdit na tábory pro rodiny s postiženými dětmi, které jsme v rámci Diakonie Církve bratrské začali tajně svolávat.

Na Žižkově jsme viděli, že dětí se specifickými potřebami je více, a tak jsme nemohli nevidět, že jejich blízkým bývá těžko, a že jim ani ze strany odborníků není nabídnuta vždy dostačující pomoc, neexistovaly potřebné pomůcky. Z vlastní zkušenosti jsme znali péči tehdejších ústavů a bylo pro nás nemyslitelné nechat děti vyrůstat bez lásky, bez blízkosti rodiny a sboru.

Tři roky trvalo, než jsme byli zařazeni do sítě zařízení Ministerstva práce a sociálních věcí. Ale Pán Bůh nám žehnal a učil nás. Mnohé děti jsme si museli sami i diagnostikovat, věrně nás navštěvoval Andrew Burrows z Velké Británie a vozil potřebné pomůcky, hračky, odborníky i literaturu. Byl nám stálým mnohaletým konzultantem.

Některé autisty se nám podařilo rozmluvit a nacházet k nim cestu, podařilo se nám dítě označené jako těžce mentálně postižené za rok připravit na školu tak, že bylo vyšetřeno jako nadprůměrné. Podařilo se nám zvěstovat a po krůčcích sytit dětskou duši tak, že jsme nakonec ranní pobožnost s dětmi měli 20 minut se spontánním klidem při modlitbě. Pokoj Boží býval s námi. Zažili jsme mnohá vítězství i situace porážek a úzkosti. Ale máme stále radost a jsme obohaceni, že jsme směli s těmito maličkými být a že ta práce může dobře pokračovat dál.

Kdo má odvahu překročit svou přirozenou bariéru a strach z neznámého a seznámit se, přinést kousek své lásky, ten nebude litovat, protože si jí více odnese.“

» Na 10 let práce ve stacionáři vzpomíná Galina Hofmanová, druhá ředitelka stacionáře:

» Galina HOFMANOVÁ

Je dobré si vzájemně pomáhat.

„Deset let práce ve stacionáři poznamená člověka na duchu, duši i těle.
Poškrábaný obličej a ruce se zahojí, namožené rameno a záda spraví na rehabilitaci, srdeční arytmii srovnají léky.

Do paměti jsem uložila mnoho a mnoho básniček a písniček, které jsem za pochodu recitovala a zpívala a uváděla tak do života část muzikoterapie.
(Ovšem přistihla jsem se opakovaně při tom, že si v duchu recituji a pochoduji v rytmu básně, i když jdu sama!!!)

Těžké šrámy způsobily odchody některých dětí – buď ze stacionáře, nebo na věčnost.
Rozvrat rodiny, se kterou jsem v kontaktu mnoho let.
Těžké hledání dalšího domova pro dorůstající děti, které už nemohly být ve stacionáři ani doma.

Přesto to bylo dobrých 10 let, kdy jsem získala výjimečné přátele, zvláštní zkušenosti a poznání, že tomu stejně moc nerozumím, ale i tak je dobré si vzájemně pomáhat a nebýt sám se svými problémy.“

» Na svých 17 let se stacionářem vzpomíná i Věra Weilová, třetí ředitelka stacionáře:

» Věra WEILOVÁ

Co mi stacionář dal? Nesmírnou pokoru k životu, možnost poznat neobyčejné a vzácné lidi.

„Sedmnáct let práce ve stacionáři mě vedlo k zamyšlení: Co mi stacionář vzal? Co mě stacionář naučil? Co mi stacionář dal? Při odpovědích jsem si vzala občas na pomoc slova těch, kteří to umí vyjádřit lépe než já.

Co mi stacionář vzal? Myslet si, že mám vše pod kontrolou a ve své režii.
‚Měl jsem mnoho věcí ve svých rukou a všechny jsem je ztratil. Cokoli jsem však dal do Božích rukou, mám stále.‘  (Martin Luther)

Co mě stacionář naučil? Lepší je být zraňována než sama zraňovat.
‚Vést druhé je záležitost srdce, ne hlavy.‘  (John C. Maxwell)
‚Povinnost nás uschopňuje dělat různé věci dobře, ale láska nám dává schopnost dělat je skvěle.‘  (Zig Ziglar)
‚Nesuď každý den podle úrody, kterou sklidíš, ale podle semen, která zasadíš.‘  (Robert Louis Stevenson)
‚Nejsme perfektní. Každý má i svoji neperfektní stránku.‘  (Finn Christie, 10 let)

Co mi stacionář dal? Nesmírnou pokoru k životu, možnost poznat neobyčejné a vzácné lidi.
‚Přijmout lidi takové, jací jsou, je jeden z největších darů, které může dát člověk sám sobě.‘  (Vladimír Přichystal)
Věřím, že nám Bůh v každé situaci dá tolik síly, kolik jí potřebujeme, abychom se nevzdali. Nedává ji ale předem, abychom nespoléhali sami na sebe, ale jen na Něho.‘  (Dietrich Bonhoeffer)
‚Může být něco krásnějšího než dělat to, co máte rád a vědět, že to má význam?‘  (Katharine Graham)

Do dalších let stacionáři z celého srdce přeji, aby se nebál dál ‚kráčet po vodě, trochu riskovat a hodně důvěřovat‘  (John Ortberg), vstupovat do rozbouřených vln a dál nesl Krista, protože ‚tímto světem projdu jen jednou. Proto každé slovo a laskavost, kterou mohu prokázat kterékoliv lidské bytosti, nebo němé tváři, nechť vykonám nyní a nechť je neodkládám. Neboť nepůjdu znovu touto cestou.‘  (John Galsworthy)

Veliké poděkování patří vám všem, kteří jste věrně při nás stáli, mysleli na nás ve svých modlitbách, byli ochotni k praktické pomoci i finanční podpoře. Děkuji vám všem, kteří jste nám v naší práci byli oporou a jakýmkoliv způsobem podpořili naše každodenní úsilí prosvětlit klientům jejich dny. Mým velikým přáním je, abyste i nadále zůstali stacionáři věrní. Soli Deo Gloria!“

» Cesta do minulosti

(Se žádostí o odvolání souhlasu s fotomedializací nebo o odstranění konkrétní fotografie/fotografií se neváhejte obrátit na náš e-mail: stacionar@volny.cz nebo poštovní adresu: Pobočka Diakonie Církve bratrské v Praze 3, Koněvova 151/24, 130 00 Praha 3.)

  • 2020

  • 2019

    » Vyroční zpráva 2019

  • 2018

    » Výroční zpráva 2018

  • 2017

    » Výroční zpráva 2017

  • 2016

    » Výroční zpráva 2016

  • 2015

    » Výroční zpráva 2015

  • 2014

    » Výroční zpráva 2014

  • 2013

    » Výroční zpráva 2013

  • 2012

    » Výroční zpráva 2012

  • 2011

    » Výroční zpráva 2011

  • 2010

    » Výroční zpráva 2010

  • 2009

    » Výroční zpráva 2009

  • 2008

    » Výroční zpráva 2008

  • 2007

    » Výroční zpráva 2007

  • 2006

    » Výroční zpráva 2006

  • 2005

    » Výroční zpráva 2005

  • 2004

    » Výroční zpráva 2004

  • 2003

  • 2002

  • 2001

  • 2000

  • 1999

  • 1998

  • 1997

  • 1996

  • 1995

  • 1994

  • 1993

  • 1992

  • 1991

  • 1990

jdeme s vámi už 30 let

po společné cestě

poznali jsme vašich 61 velkých

životních příběhů

pomáhalo vám 37 párů

otevřených dlaní