Každý pracovník potřebuje místo, kde může načerpat. Snažíme se, aby takovým místem byla každoroční konference pro pracovníky s dětmi. Inspirace, nové podněty a nápady, modlitby, společenství s dalšími služebníky – to je něco, co se dá jen těžko nahradit…

Každý pracovník potřebuje místo, kde může načerpat. Snažíme se, aby takovým místem byla každoroční konference pro pracovníky s dětmi. Inspirace, nové podněty a nápady, modlitby, společenství s dalšími služebníky – to je něco, co se dá jen těžko nahradit…

Rodičovství chce odvahu a velké povzbuzení. Konference pro rodiče bývají dobrou zastávkou pro ty, kteří chtějí dobře budovat rodinu a hledají inspiraci a povzbuzení pro výchovu vlastních dětí. A děláme to i tak, že se kvalitně postaráme o děti rodičů, kteří na konferenci dorazí.

Rodičovství chce odvahu a velké povzbuzení. Konference pro rodiče bývají dobrou zastávkou pro ty, kteří chtějí dobře budovat rodinu a hledají inspiraci a povzbuzení pro výchovu vlastních dětí. A děláme to i tak, že se kvalitně postaráme o děti rodičů, kteří na konferenci dorazí.

Legoprojekt - stavba legového města o rozměru 8 x 3,5 metru. Společně s dětmi od 6 do 12 let vymyslíme a postavíme báječné město ve třech dnech. Čtvrtý den jej ukážeme všem. Legoprojekt podporuje dětskou kreativitu a ukazuje na důležité životní principy prostřednictvím biblických příběhů.

Děti jsou darem od Boha. To je důvod proč pro ně chceme to nejlepší. Má to cenu je podporovat v jejich životních zápasech.

Děti nás dokáží vždy překvapit. Překvapením pro mnohé může být to, že misie neznamená jen rovníkovou Afriku, ale že jsou to všechna místa, kam nás Bůh postavil – ať už to je rovníková Afrika nebo městečko v Česku.

Burza nápadů

Podělte se s námi o své osvědčené nápady a materiály pro práci s dětmi.
Máte-li materiál, obrázek, recenzi nebo nějaký text, který bychom zde mohli uveřejnit, budeme rádi, když nám jej zašlete prostřednictvím tohoto formuláře. Vyplňte prosím popis materiálu a kategorii, do kterého byste jej zařadili. Nebo můžete svůj nápad poslat na deti@cb.cz
Děkujeme.

Vedení dětí k víře – manipulace nebo svoboda

Když se řekne vést dítě k víře, jednou z nejčastějších obav je, abychom ho nemanipulovali a jednou z nejčastějších tužeb, abychom se s ním setkali v Božím království. Obojí dohromady tvoří velké dilema, které nás rodiče může svést k nebezpečnému postoji – necháme to na dítěti, však ono se jednou rozhodne pro Krista samo (přičemž potichu s nějakým tím křesťanským vlivem počítáme). Jak tedy naplnit naši rodičovskou touhu po věčném životě našich dětí a vyhnout se pasti manipulace. Dá se vůbec dítě k víře vést? To je obsahem tohoto článku. Nejde totiž o nic víc, než kde budou naše děti trávit věčnost.

Spasení je v konečném důsledku dílo svrchovaného Boha a my je svým dětem nemůžeme dát, ani vnutit. To je ta nejlepší Boží pojistka před manipulací. Když tedy svoje děti nemůžeme vychovat ke spáse, zbývá nám vést je k víře. A tady je kámen úrazu. Projevy víry se do jisté míry dají naučit nebo naimitovat. Skutečná živá víra je však Boží dar. Máme tedy vůbec nějakou šanci svoji víru předat? Máme. Ovšem – jako vše vzácné a drahé – není to zadarmo a neděje se to samospádem.

Umění výchovy

J. Piaget, švýcarský psycholog, popsal, jaké vnitřní nástroje používá dětská mysl ke svému zrání. Pokud těmto vnitřním nástrojům porozumíme, budeme umět z naší výchovné brašny vybrat ten správný, abychom např. na zatlučení hřebíku nepoužívali šroubovák. Piaget a další, kteří na něj navazovali (Fowler, Kohlberg, Erikson), přišli na to, že myšlení dítěte se vyvíjí v několika stádiích. Pořadí stádií se nemění. Nové stádium skokem vyroste z původního (Piaget to nazývá akomodací), když dojde k nahromadění dostatečného počtu podnětů (chcete-li pokusů a omylů, AHA efektů ap., které Piaget nazývá asimilacemi). Jednotlivě přechody mezi stádii jsou poměrně rychlé – trvají řádově jednotky týdnů. Dobrá, řeknete si, co s tím? Z těchto poznatků se totiž může odvíjet naše umění výchovy.

Umění rodičovské výchovy je u každého z nás přirozeně ohraničeno dvěma postoji – úzkostně-ochranitelským a liberálním. Pohybovat se v tomto prostoru je uměním. Manévrovacími prostředky jsou právě poznatky pana Piageta a dalších.

Pokud jako úzkostlivý rodič svým ochranitelským přístupem znemožním dítěti nashromáždit dostatečné množství asimilací (AHA efektů), nebude jeho skok do dalšího stádia tak vysoký – připravuji ho o „zralostní body“. Naopak liberální rodič zahrne dítě vším, čeho si žádá jeho „zdravý vývoj“. Problém je v tom, že dítěti uprašuje cestičku a nabízí asimilace, které nejsou jeho vlastními. Mysl dítěte si totiž svoje asimilace musí vytvořit sama. Nezpochybňuji, že někdy je potřeba pohybovat se v blízkosti těchto protipólů, ale většina výchovy se odehrává někde uprostřed.

Z tohoto pohledu vyznívá role překážek, které nám Bůh často klade do cesty, jako moudrý nástroj jeho výchovy. Jimi rosteme a učíme se. Pokud ve zrání dítěte, a to i duchovním, moudře využíváme roli asimilací, děláme pro dítě to nejlepší. Podobně se při našem duchovním dozrávání chová i náš Otec v nebesích.

Jednotlivá stádia si ukažme na příměru učně a jeho mistra. Nejprve má malý učeň k dispozici jen svoje (1) smysly (do 2 let věku). Podle smyslového poznání si uvědomuje, kdy žárovka svítí, kdy nesvítí, a náhle pochopí funkci vypínače (asimilace). Potřebuje však neustálý dozor svého mistra (rodiče). Když ho mistr začne brát do dílny, leccos od něj pomocí (2) intuice odkouká a pak napodobuje (od 2 do 7 let). Jsou mistři, kteří učně k ničemu nepustí, aby si neublížili; jsou i takoví, kteří za svého učně udělají raději vše sami. Z takových asi moc dobří elektrikáři nevyrostou. Přichází praxe v terénu. Ve této fázi učeň nejvíce vstřebává vědomosti pomocí (3) praktických znalostí (od 7 let do puberty). Už je nenapodobuje, ale logicky užívá. Chybí mu však stále abstraktní myšlení, a proto potřebuje mistra, aby mu řekl, co udělal dobře a co špatně. Následující období je nejtěžší. Spouští se abstraktní myšlení, díky němuž si náš učeň začíná uvědomovat (4) vztahy (od počátku puberty do zhruba 17 let). Porovnává se s druhými, aby zjistil, kým vlastně je. Nechce být závislý na mistrově zpětné vazbě, poradí si sám. Po výučních zkouškách vstupuje do předposlední fáze charakterizované (5) ideály (zhruba od 17 do 26 let). Domnívá se, že už vše zná, ale stále naráží na nové paradoxy života. Aby se s nimi vyrovnal, přijme černobílý pohled na svět. Pokud našeho učně v tomto stadiu neodradí vyrovnávat se stále s přicházejícími černobílými asimilacemi, je odměněn posledním vývojovým skokem ve svém myšlení. Odhalí určité obecné (6) životní principy, podle kterých svět funguje. Dojde mu, že je součástí a spolutvůrcem života, do kterého jej Bůh postavil. Pochopí motivy svého tehdejšího mistra a stává se podobným mistrem někomu jinému.

Růst dětské religiozity

Přijmeme-li předchozí předpoklady, je nám jasné, že dokud dítě neprožije dotek Božího Ducha, nedá se o skutečné spasitelné víře mluvit. Mluvíme sice o víře, ale máme na mysli religiozitu dítěte, neboli jeho duchovní pohled na svět. Ten souvisí paradigmaticky (zjednodušeně modelově nebo aplikačně) se zráním jeho myšlení. Máme tendence psychický a duchovní růst oddělovat, ale ony spolu souvisí, jako Starý zákon souvisí s Novou smlouvou.

Přirovnejme zrání dítěte k Hanojské věži‘[1] Její kolečka poskládaná na sebe do pyramidy jsou stádia psychického vývoje. Od dítěte můžeme očekávat jen takové projevy víry, které odpovídají nejvrchnějšímu kolečku jeho pyramidy. Pokusím se teď v tomto kontextu na pozadí vývoje myšlení dítěte naznačit vývoj jeho duchovního náhledu na svět.

Pokud chceme dítě duchovně vést, musíme rozpoznat jeho ‚nejvrchnější kolečko‘ a sklonit se k němu na jeho úrovni. Tak například u předškolních dětí je nejvyšším kolečkem intuice. Bůh a víra je intuitivně nazírána prostřednictvím nejbližšího okolí – rodičů. Předškolní období je pro duchovní vedení jedno z nejdůležitějších. Dítě totiž v dobrém slova smyslu napodobuje religiózní chování svých rodičů a získává dobré návyky.

V období mladšího školního věku dítě přijímá duchovní svět rodičů jako skutečnost – přes faktické prožitky s nimi. Zde máme úžasný prostor pro biblické příběhy, vyprávění o životě, ale největší přínos má náš osobní příklad. Dítě nemá schopnost abstraktního myšlení, takže zkoušet mu vyložit epištolu Římanům pomocí abstraktních pojmů nebude mít úspěch. Velice ho však bude zajímat kniha Skutků, Genesis a Exodus ap. S Božím slovem tedy můžeme dítě seznamovat na pozadí příběhů, pomocí tzv. narativní interpretace.

Puberta nastupuje právě proto, že v geniální hormonální továrně člověka se odehrají zázraky. Důsledkem jednoho z nich je, že dítě začíná myslet v abstraktních pojmech. Do hledáčku se dostává mnoho abstraktních pojmů, ale vítězí vztah. Vztah je mocným nástrojem výchovného, a tudíž i duchovního vedení. Nepřeceňujme jej však – spokojíme-li se s vytvořením pouhé ‚dobré party‘ ve sboru, abychom děti neztratili, mineme se cílem. Vztahy, dobrá parta a abstraktní myšlení jsou jen pouhými nástroji k dosažení duchovního cíle tohoto období – aplikovat Božího slovo v životě dětí. Na řadu přijde ona ‚epištola Římanům‘. Prostřednictvím ‚dobré party‘ dáváme dětem odpovědi na jejich základní otázku: „Co praktického mi může Boží slovo, společenství církve a křesťanství vůbec říci do mého života?“ Jde jen o přirozenou aplikaci Božího slova do jejich reálného světa.

Puberta je také obdobím pro revizi víry „přejaté od rodičů“ a přetavením ve vlastní živou víru. Proč? Nejvyšším kolečkem v ‚Hanojské věží‘ je vztah, a tudíž i vztah ke Kristu a Pánu Bohu. Bez dobrého duchovního vedení v předškolním a mladším školním věku však není co revidovat. Dítě je náhle v pokušení nechat se strhnout daleko lákavějšími myšlenkovými podněty pro svoje asimilace a může se stát, že na čas křesťanství dokonce opustí. Kredity pro duchovní vedení dětí v pubertě se totiž sbírají v předškolním a mladším školním věku.

Z puberty může dítě přejít ještě do dalších dvou[2] stádií duchovního vývoje. Jedním z nich je černobíle idealistický pohled na Boží slovo, věroučně-etické otázky a společenství církve. Toto stádium se pak může přetavit ve spojující víru, která vstřebala všechna dilemata křesťanského života a spojila je pod zorným úhlem věčnosti.

Člověk z nevěřícího prostředí, který přijme evangelium později, prožívá tato stádia také, ale v určitém ‚zrychleném módu‘.

Zvěstovat evangelium dětem?

Bezpochyby většinou odpovíme ano. Podstatnější ale je, co uděláme s dítětem, které na evangelium zareagovalo. Jsou tři postoje, se kterými jsem se setkal. (1) Uznat dítě jako znovuzrozeného křesťana, (2) počkat do puberty a teprve pak dítě uznat za křesťana, (3) nedělat nic a čekat, co se z toho vyvine. Důsledek našich úvah vede zdánlivě k „opatrnému postoji“ (2 a 3). Před dítětem ještě opravdu dlouhá cesta zrání. Pokud však bude mít kolem sebe zdravé křesťanské prostředí (přiklad věřících rodičů, dobré výchovné struktury sboru), bude se jeho religiozita proměňovat spolu s vývojem jeho myšlení ve spasitelnou víru v Krista. Základní směr ke Kristu však již dítě neztratí. Nikdy jste nečetli: `Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu´? (Mt 21,16) Opatrný postoj je na místě, když oslovené dítě nemá podporu v rodině, nebo když se nám je nepodaří začlenit do sborové struktury besídek, klubů a dorostů. Dítě saje jako houba; co myslíte, že nasaje bez duchovního vedení! V podobném nebezpečí jsou však i děti sboru, kterým se nepostaráme o kvalitní duchovní vedení a nepovzbuzujeme k němu ani jejich rodiče.

Jádro problematiky však hledejme v teologické oblasti. V poctivé odpovědi na otázku: co stojí za cestou spásy – vlastní rozhodnutí pro Krista (podmíněná duševní zralostí dítěte), nebo Boží neodolatelná milost? Ze zkušenosti vím, že to je mince o dvou stranách. Naše odpověď ale ovlivní náš postoj prohlásit obrácené dítě za křesťana.

Obě pozice měly v historii své zastánce[3]. Obě strany se shodovaly v jednom – bez zásahu shůry by spasení v Kristu zůstalo duchovnímu zraku tělesného člověka skryto. Rozdělovalo je až to, jak na tento zásah bude člověk reagovat. Jedna strana tvrdila, že život ve vděčné a poslušné víře je již dále plně v rukou člověka. Z toho jim vycházelo, že za jistých okolností je možno spasení ztratit. Na druhé straně stáli ti, kdo vnímali Boha jako svrchovaného majitele milosti, kterou člověku uděluje podle svého předurčení (predestinace). Člověk se tedy v podstatě pro Krista rozhoduje pod režií okolností, které mu připravil Bůh ve své neodolatelné milosti. Proto jej také Bůh povede na cestě spásy až do konce, aby svoje spasení neztratil. Hraní se slovíčky? Možná. Avšak s určitými dopady na vnímání cesty spásy dětí dodnes.

Známe obě strany mince – jak děti, které vědomě vydaly svůj život Pánu a dnes jsou ve světě, tak děti, které zdánlivě nic bombastického neprožily, a přesto jejich víra dozrála. Má tedy vůbec smysl děti k víře vést? Není to manipulace, když jim odmalička vštěpujeme lásku k Bohu a zvěstujeme Kristovo odpuštění? Nezasahuje Bohu „do řemesla“? Tyto otázky ztratí smysl, když připustíme, že nejsme vlastníky spasení. Máme věrně zvěstovat evangelium a nechat na Duchu svatém, kdy a za jakých okolností otevře našim dětem oči pro Krista. Zůstává však otázka, která smysl má. Zda se naše duchovní vedení nemůže stát manipulací.

Evangelizace dětí a manipulace

Evangelizací dětí rozumím zvěstování evangelia, které je zakončeno možností reagovat na něj. Pokud si promítneme stádia psychického vývoje dítěte, vidíme, že předškolní věk s nástrojem intuitivní nápodoby je z tohoto pohledu nejzranitelnější. Co vlastně je manipulace?

Slovo pochází buď z latinského manipulo – dělat něco rukama (manipulovat), nebo také manus pellere (mít v dlani něčí dlaň, mít někoho v hrsti). Máte-li v dlani dětskou ruku, můžete dítě doprovázet. Při pevnějším stisku je však můžete mít ‚v hrsti‘. Rozdíl je v tom, čí je ona pevná ruka, zda Boží nebo člověčí.

Je zajímavé, že přenesený výklad slova manipulace jako: nekalé ovlivňování cizích názorů, překrucování faktů za účelem dosažení vlastního prospěchu, nebo podvodné, vychytralé jednání s lidmi nebo fakty, se začal objevovat až ve 20. století. Pokud má skutečně jít o manipulaci, měly by ji doprovázet následující znaky[4]:

  • skryté, podvodné jednání
  • využívání něčí naivity nebo nevědomosti
  • intrikaření pod pláštíkem zdání
  • záměr vlastního prospěchu
  • jednání v neprospěch manipulované osoby
  • manipulovaný člověk je považován za nástroj k dosažení cíle manipulátora

Budeme-li hledět na evangelizaci dětí z hlediska nevhodné formy výzvy k obrácení, není složité ‚zevangelizovat‘ celou skupinu. Proč? Např. předškolní děti pracují s nástrojem nápodoby ‚co udělá kamarád, udělám i já‘. A my se radujeme, kolik dětí se obrátilo. Děti mladšího školního věku mají zase přirozený sklon ctít autoritu a dělat, co jí na očích vidí. Když vycítí, jak moc toužíme, aby reagovaly na výzvu, přihlásí se, protože nám chtějí udělat radost. Obecně platí, čím vyšší stádium, tím nižší riziko nevhodné výzvy.

Jednou jsme v našem Awana klubu[5] po evangelizačním programu učinili výzvu a nechali děti reagovat až ve skupinkách, ve kterých obvykle se svým vedoucím bývaly. I tak reagovaly takřka všechny. Záměrně jsme odložili osobní rozhovory na příští schůzku. Za týden na připomenutí reagovaly jen dvě děti, které byly opravdu dotčeny Duchem Kristovým (prý na to celý týden musely myslet). V následném rozhovoru vydaly upřímně svůj život Pánu Ježíši.

Úskalím evangelizačních výzev pro děti je také užití vhodných slov. Předškolní děti mohou některé naše ‚kananejské ‘ výrazy pochopit intuitivně úplně jinak. Mladší školní děti je zase mohou brát doslova. Výzva typu ‚přijmout Pána Ježíše do svého srdce, dát mu svoje srdce, očistit svoje srdíčko, mít nové srdce...‘ se může setkat s podobnou odezvou jako ve skutečném příběhu, kdy se vnučka radovala, že dědeček je konečně spasen, protože má nové srdce (dozvěděla se totiž, že děda prodělal transplantaci).

Na druhou stranu nás to nesmí vést k tomu, abychom se báli dát dětem možnost na evangelium reagovat. Mějme však vždy na paměti, jaký myšlenkový nástroj daná kategorie používá (intuici, fakta, vztahy) a jaké úskalí se může objevit. Naše zkušenost je taková, že dítě často zatoužilo přijmout Pána Ježíše při obyčejném rozhovoru nad Božím slovem, ač jsme žádnou evangelizaci nezamýšleli. Hlavním nástrojem evangelizace dětí totiž stále zůstává Boží slovo, které má moc vykonat, pro co je Pán Bůh poslal (Iz 55,11). Syťte jím svoje děti, ale nepřesycujte je. Vždyť podle slov bratra kazatele Fazekaše „nudit děti evangeliem je hřích“.

Buďme tvořiví a inspirativní při duchovním vedení dětí, ale zůstaňme pokorní před Bohem. Ať už jsme rodiči nebo vedoucími, řiďme se tím, že počátkem moudrosti je Bázeň Hospodinova. Nepodlehněme domnění, že tím nejpodstatnějším, co máme dětem předat, jsou biblické vědomosti. Důležitějším je náš vlastní postoj k Bohu a příklad následování. Ten oslovuje více, než si myslíme. Děti v nás dokáží „číst“ jako v Boží knize. Ať už skrze zájem, který o ně projevujeme, či vztahy, které s nimi budujeme, nebo časem, který jim věnujeme. Nezapomínejme, že intuice jim zůstává po celý život.

Kristus řekl, že ‚nemůže být mistr nad svého Pána‘, proto nesvěřujme duchovní mistrování svých dětí nikomu, kdo jim nemá co předat.

Radomír Kalenský



[1] Hlavolam, kde jsou na tyčce naskládána kolečka jako pyramida od největšího po nejmenší.

[2] Vrcholem duchovního zrání je ještě třetí stádium, tzv. všezahrnující víra, ale ta se dostavuje až ve zralém středním věku.

[3] Viz tzv. Dortská synoda – Lane T., Dějiny křesťanského myšlení, Návrat, Praha 1996

[4] Wróbel A., Výchova a manipulace, Grada, 1. vydání, Praha 2008

[5] Awana International ČR (www.awana.cz) pomáhá sborům systematizovat duchovní práci s mladšími a předškolními dětmi.

Nejbližší akce

Anketa

Nyní ve své službě dětem nejvíce potřebuji
Povzbuzení
18%
Materiály
23%
Spolupracovníka
13%
Modlitební podporu
12%
Osobní růst
35%
Celkem hlasů: 124