"Konec všech věcí" není téma, které by nás nějak zvlášť zajímalo. Jednak nás trochu - jak máme pocit - odvádí od současných úkolů, jednak se jím zabývají sekty a hnutí, s nimiž nemáme a nechceme mít mnoho společného, jednak přemýšlení o konečnosti věcí není nijak povzbudivé.
Boží Slovo však zachází s myšlenkou na konec věcí nevšedním způsobem. Nijak se v ní neutápí, naopak docela prakticky přemýšlí o tom, co dělat a nedělat, aby krátící se čas byl dobře využit.
Skoro se člověku vnucuje otázka, proč vůbec ta myšlenka o konci věcí zazněla. Vždyť následující rady a výzvy ke střízlivému životu se bez té eschatologie docela dobře obejdou. Jenže onu konečnost věcí bychom neměli zasouvat a odkládat. Protože tato konečnost nakonec stejně odněkud prorazí. A jestliže na ni člověk není připraven, protože ji většinou odsouval a zakrýval, bude jí v té chvíli o to víc zaskočen a zraněn.
Jestliže tedy Boží Slovo mluví o konečnosti všech věcí na počátku rad a výzev, pak chce uvést tuto polohu doprostřed souvislostí a okolností, protože přesně tam být má.
To ale není všechno. Pomíjivost, konečnost věcí na začátku citovaného oddílu tvoří rámec dalších výzev, jak máme žít spolu se závěrečným zvoláním: "Jemu, totiž Ježíši Kristu, buď sláva na věky věků" (1Pt 4,11). Koncem věcí tedy není prázdnota, černé nic, zmar a nesmysl, nýbrž - sláva Krista Ježíše. Konečnost tím ztrácí na své beznadějnosti a tragičnosti.
"Konec věcí je blízko, ó hrůza", řekl si leckdo předtím. "Konec věcí je blízko, tedy nablízku je sláva toho, který je Pánem, sláva, haleluja, radujte se veselte se!", může ale znít nyní. Tento Pán Ježíš Kristus totiž není jen nevyzpytné tajemství, zahalené v temnotu nepoznání, nýbrž také blízký, důvěrně známý z osobního setkání. Ježíš se svými postoji, se svým životním příkladem, se svým vztahem k lidem všeho druhu, tento Ježíš jako nositel základní naděje prosvětluje i nejzazší stíny lidské pomíjivosti a konečnosti a prosvětluje je věčností - něčím, co smrt nepřemůže. Halelujah!
Tedy ve chvíli, kdy se nám naše konečnost odněkud vynoří (a řekl bych, že v posledních dnech se vynořuje na můj vkus až příliš často) může to, co zaznělo v epištole, být opravdovým potěšením. Tam, kde člověk najednou ztrácí, tam, kde mu v nenávratnu mizí, čeho si vážil, koho nebo co miloval, co potřeboval, konečnost se jeví jako velké zlo. Nakonec bible sama zná konečnost jako sumu všeho zla (Ř 6,23-odplata za hřích je smrt). Ale najednou v dnešním slově z I.Pt dostává tato konečnost nový rozměr. Konečnost má záruku nového života. Nikoli ovšem nového života jako převtělení, reinkarnace, nýbrž záruku nového života jako nového smyslu, nové hodnoty, nové kvality - a… nového překvapení.

Ale ještě jednu záruku přináší zmínka o konečnosti ve spojení se závěrečnou doxologií, záruku pro následující rady a výzvy. Protože tváří v tvář konečnosti by se mohlo zdát veškeré snažení zbytečné. Nač si lámat hlavu s nějakými vztahy, s nějakým vývojem, s dějinami, s kulturou do šířky i do hloubky, když foukne vítr a je po všem, po snahách i po výsledcích? Nač přemýšlet o složitosti světa i lidské povahy, o spleti vlivů a souvislostí, když konec věcí je blízko? Do toho se ozve - přesto, že konec věcí je blízko, právě proto, že je blízko, dostává všechno to úsilí nový smysl a novou váhu. Využij času, který máš, který ti zbývá, tím nejlepším možným způsobem - a to ve smyslu následujících rad a výzev.

1P 4,7 Konec všech věcí je blízko. Žijte proto rozumně a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám. Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů. Buďte jedni k druhým pohostinní a nestěžujte si na to. Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal; tak budete dobrými správci milosti Boží v její rozmanitosti. Kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží. Kdo slouží, ať to činí ze síly, kterou dává Bůh - tak aby se všecko dělo k oslavě Boží skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva i moc na věky věků.

"Proč bych měl?" ozve se docela tiše v hlubinách našeho sobectví. "To jsou všechno hezká slova o lásce, o modlitbě, o pohostinnosti, o službě a o kázání. Hodí se na kazatelnu, ale ne do praktického života, protože podívej se kolem sebe, co vládne, co rozhoduje, co má prim?" Ano, kolem nás a často i v nás je neurvalost, surovost a soběstřednost. Ano, vítězí ostrá slova a lež. A právě proto ta nezajištěná slova o lásce, o modlitbě, o pohostinnosti a službě dostávají své ukotvení v oné konečnosti - totiž ve věčnosti. /Hledáte to, co přežije?/ - /Hledáte to, co má budoucnost?/ - /Hledáte, který postoj, který názor, která životní hodnota stojí za to, abychom je přijali?/ - /Co obstojí i tváří v tvář vší konečnosti i tváří v tvář věčnosti?/ Tak se divte, ale jsou to právě takové nečekané věci, jako je modlitba, pohostinnost, služba!
Překvapivá slova o konečnosti tu tedy stojí jako poctivé připomenutí všech okolností, jako osvětlení jinak temných myšlenek na konec jako jen "poslední sbohem". Vše se to má dít k oslavě Boží skrze Ježíše Krista!

Ta první rada se týká rozumnosti a střízlivosti. Řečtina mluví o dobrém rozmyslu, latina o opatrnosti, bdělosti. Současným slovníkem můžeme mluvit o věcnosti, logičnosti, správném vyhodnocení. To vše má být předním znakem života víry! A to vše ve spojení s modlitbou!
A zaznívá druhá výzva - k lásce. Opět se ozývá něco nevšedního - láska jako nejvyšší motivace jednání, jako životní princip, to známe. Ale láska přikrývající hřích? Ve Starém zákoně zaznívá tato myšlenka ještě vyostřeněji: Nenávist vyvolává sváry, kdežto láska přikrývá všechna přestoupení. (Př 10,12) Láska je veličina, která nikdy nemá hrát v lidském životě jiné než první místo. Jednou ilustrací té lásky je pohostinnost. Laskavé a otevřené přijímání příchozího. V různých dobách má pohostinnost různý projev - ve starověku přicházeli pocestní, nemající nocleh ani občerstvení. V naší době je to spíše otevřenost vůči běžencům, cizincům a prostě všem, kteří se něčím odlišují. Projevy pohostinosti se v různých dobách různí, ale proti pohostinnosti stojí ve všech dobách stejný nepřítel: lhostejnost, podle přísloví "bližší košile než kabát" a "co tě nepálí, nehas", strach z neznámého, pocit ohrožení. "Buďte pohostinní" znamená "nebojte se o sebe a o své". Nebojte se otevřít své domy, své země, ale i své myšlenkové světy. Nebojte se, že vám druzí ujedí z vašeho krajíce, byť třeba z krajíce národních nebo náboženských tradic.
A vzápětí se ozve: kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží. "Kázat slovo Boží" tradičně znamená šířit křesťanské náboženství a kulturu. Spojení s pohostinností, tedy s otevřeností vůči příchozím však vytváří další vnitřní napětí. Co znamená kázat slovo Boží při zachování lásky a pohostinnosti?
Jako bychom byli vedeni k novému, hlubším pochopení toho, co říká Hospodin, kdo je Ježíš Kristus, k čemu zve. Najednou nejde o křesťanské náboženství ani o jeho kulturu. Najednou nejde ani o církev a její struktury. Jde o lásku a pokoj ve světě, o lásku, která není z nás, je darovaná."Cokoli jste jednou z těchto mých bratří nejmenších učinili, mně jste učinili." (Mt 25,40) Budeme na to mít sílu?

---

Když Ti Pán dává úkol, dává Ti také sílu a prostředky ho splnit, asi tak jako když chce mamka po svém malém školákovi, aby odpoledne nakoupil. Dá mu lísteček s tím co má koupit a 100 Kč. Když mu tu stovku nedá, není schopen úkol splnit. Pán Bůh nám dává obojí; lísteček i tu stovku. Problémem je, že my si stále myslíme, že máme jen ten lísteček.

---

Rámec konce všech věcí dostal své naplnění, v poslední větě přečteného oddílu: "Jemu, totiž Ježíši Kristu, buď sláva na věky věků" (1Pt 4,11) A naše všední dny dostaly stejně hluboký rozměr, smysl i cíl. A to v misijní pohostinnosti a službě lásky. To je dar, který opravdu stojí za to.