Evangelista D.L.Moody se svými zkušenostmi s lidmi, kteří se obrátili k Bohu říká toto: "Pevně věřím, že v okamžiku, kdy jsou naše srdce vyprázdněna od pýchy, sobectví, hledání svých věcí a všeho, co je proti Božímu zákonu, svatý Duch přijde a naplní každý kout našeho srdce. Ale jestli jsme plni pýchy, rozkoše a světa, pak v nás není místo pro Ducha Božího. Mnohý člověk se modlí k Bohu, aby ho naplnil, a při tom už je plný něčeho úplně jiného."

Čteme o zvláštní prosbě matky Jana a Jakuba Zebedeových. Bratrů hromu, jak je vtipně nazval Pán Ježíš. Je to prosba odvážná. Je to prosba duchovní. Je to v souladu s důrazy, které Pán Ježíš Kristus svým učedníkům vždy kladl před oči. Mám na mysli: "Neradujte se, že se vám démoni poddávají, nýbrž radujte se z toho, že jsou vaše jména zapsána v nebesích." Nebo: "Hledejte nejprve Boží království a všechno, co je v něm." A přece v této chvíli, když jejich matka pro ně žádá jedno místo po pravici a druhé po levici v Božím království, slyší Ježíšovu odpověď: "Nevíte oč žádáte..."

To znamená, že i v duchovních věcech můžeme být pěkní sobci. I ve sboru a ve věcech duchovní správy dokážeme jít přes mrtvoly, překračovat druhé, posmívat se návrhům jiných, prosazovat návrhy své vlastní, urážet se když druzí vymyslí něco lepšího než my, apod.

Neboť ďábel nikdy nežádá, aby se sloužilo jemu, nýbrž aby člověk sloužil sobě samému. On dobře ví, proč to dělá a čím může osedlat lidské duše a činy. Jeho věčná bída, ale také síla je v tom, že mu nic nepatří. Svět stvořil Bůh a duch zlý a nečistý, jak praví Ježíš, v něm nemá svého domu. Může jen porušovat, co není jeho a ty nikdy nevíš, zaplete-li tě do svého díla. Ty nejsobečtější myšlenky se nejčastěji maskují za duchovní zájmy.

Slyšel jsem kdysi, že to bylo přání matky obou synů, coby starostlivé maminky, která chce pro své syny to nejlepší. Boží Slovo nás ale nenechává na pochybách o tom, že to byla tužba též učedníků samých. V Markovu evangeliu čteme: (Mk 9,33) Přišli do Kafarnaum. Když byl doma, ptal se jich: "O čem jste cestou uvažovali?" Ale oni mlčeli, neboť se cestou mezi sebou dohadovali, kdo je největší. Ježíš usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: "Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech." A to znamená, že srdce učedníků uvažovalo stejně jako jejich matka.

A odpověď Pána Ježíše? "Nevíte, oč žádáte! Kdo chce být mezi vámi prvním, buď vaším otrokem!" (Mt 20,28) "Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé."

Z vlastní zkušenosti vím, že se svou vlastní láskou dlouho nevydržím. Jsem člověk širokého srdce, ale stačí aby mě někdo 2x, či 3x zklamal a láska nejen k němu, ale i ke službě jemu podobných, je pryč. Kolikrát mám odpustit? Zajímá učedníka Petra. Snad až dokonce 7x? A odpověď Pána Ježíše? 70x7x ! Na to lidská láska, náklonnost a síla nestačí. K tomu musí být srdce služebníka! Kdo ho má? A hlavně kdo z nás ho mít chce? To je ta pravá otázka! Kdo z nás chce mít srdce služebníka? Ale popravdě! Učedníci Pána Ježíše Krista nechtěli. Diskutovali o tom, kdo z nich je asi největší! Pán Ježíš jim několikrát musí sám sebe dávat za příklad. A přitom mu to nebylo vrozené. Srdce služebníka nebylo Božímu Synu vlastní, stejně, jako nám není přirozené dělat otroky. On nebyl Beránek od počátku. On se Beránkem stal: - rozhodl, ponížil a vzal na sebe způsob služebníka - Ve skutečnosti však byl a je Syn Boha Nejvyššího. Jemu bylo a je poddáno všechno. Byl a je roven a Bohu.... A přece: "...vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži."

Pán Ježíš Kristus umíral za nás. Spravedlivý za nespravedlivé. Svatý za hříšné. Pán Slávy za padlé stvoření. Ježíš zachraňuje z hříchu. Nemoralizuje. Nemá přednášky o hříchu. Ježíš zachraňuje z hříchu.

"O čem kazatel kázal?" ptala se jedna žena svého muže, když přišel z kostela. "O hříchu - byl proti němu", odvětil jí manžel. Ano, to se očekává v kostele nebo ve shromáždění. Očekává se, že bude kázání o Bohu a o hříchu. Ale otázkou zůstává, co se s tím dá dělat!? My potřebujeme ve svém osobním životě nad hříchem zvítězit! Potřebujeme se cítit čisti, nejen o čistotě slyšet. Potřebujeme vědět, že je nám odpuštěno, nejen o odpuštění vin slýchat! Ve světě je mnoho lidí, kteří vám do očí a s naprostým klidem řeknou, že vědí, že nepůjdou do nebe, ale přitom nemají žádnou představu o tom, jak toto dilema vyřešit.

Pán Ježíš Kristus nejen mluví o hříchu, ale také z hříchu vysvobozuje. Je: Spasitel - Vysvoboditel! A evangelium, díky Bohu, je nejen radostná zvěst, ale také moc Boží ke spasení každému, kdo je přijme! Pán Ježíš Kristus přišel! Pán Ježíš Kristus umíral za tvé viny! Pán Ježíš Kristus ti připravil smíření s tvým Bohem! To je moc Boží ke spasení každému, kdo je přijme! Tam, kde se člověk otevře a přijme toto evangelium začíná tryskat fontána Boží lásky. Uzdravující vody tečou všemi směry. Boží láska se dotýká lidských srdcí. Můžeme připadat oškliví druhým lidem, můžeme se někdy dostat do situaci, kdy se ošklivíme sami sobě. Ale Bohu se nikdo neoškliví. Ne proto, že bychom byli, jako On - svatí a čistí, ale protože Jeho Syn za nás položil svůj život. To kvůli Jeho Synu - Pánu Ježíši Kristu nás Bůh zamiloval a učinil nás svými dětmi!

Jedna maminka se svým malým čtyřletým synkem Markem přijela na chalupu a hned zahájila lov pavouků, kteří všude nasoukali spoustu pavučin. Mareček se jich zastával: "Ty malé pavoučky maminko, nezabíjej." Maminka odvětila: "Ale Marku, cožpak nevidíš, jak jsou oškliví?" Mareček na to: "Ale svým pavoučím maminkám se zdají roztomilí."

A to je přesně ono. Tam, kde se člověk stane otcem nebo matkou, miluje to, co se z něho narodilo. Své dítě, své děti. A nebo to, co přijal za vlastní. Dítě, které adoptoval za své.
V Bibli čteme: (J 1,12) "Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha." A na jiném místě: (Ga 3,26) "Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši."

Taková je tedy láska Boží k nám v Kristu Ježíši. Kdykoli lámeme chléb a pijeme z kalicha, jíme a pijeme důkazy Boží lásky k nám. Říkáme tím: "Bože, Tvá láska ke mně šla přes všechny překážky. Nelitovala žádných obětí. Nedala se odradit sebehlubším hříchem. Dala nejvyšší možné výkupné za můj život. Šla za mnou až do těch největších hlubin a nejvzdálenějších končin. Bože nejsem hoden Tvé lásky, ale děkuji Ti, žes Syna svého dal a přijímá spasení z Jeho rukou."

Závěr kázání patří vztahům mezi námi samými. A to podle názorného podobenství, které Pán Ježíš Kristus svým učedníkům vypráví: ....(Mt 18,32) Tu pán dal toho nemilosrdného sluhu zavolat a řekl mu: "Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?"...