Okénko do azylových domů Střediska křesťanské pomoci v Pardubicích
Azylové domy v Pardubicích, jeden pro muže, druhý pro ženy a matky s dětmi, mají jeden společný úkol, jeden cíl. Pomáhat lidem v nouzi, zbavit je pocitu beznaděje, připravit je k tomu, aby se mohli postavit na vlastní nohy.
Pracovníci chtějí obyvatelům domů vytvořit zázemí, pocit bezpečí. Často vnímám, jak na to naše lidské síly nestačí. Osvědčíme se jako křesťané? Jsme opravdu nástroji Boží lásky? Osobně těžce nesu, že křesťanů kteří jsou ochotni v této službě pomáhat, je velice málo. Mnozí zaměstnanci našich azylových domů se nesetkali s Pánem Bohem jako nejvyšší autoritou svých životů. Ani mezi studenty, kteří se pro tuto práci rozhodli není mnoho křesťanů. Když k nám přijdou na praxi, všech se ptám, jaký je jejich vztah k Pánu Bohu. Většina pokrčí rameny...
Ptám se, proč to tak je? Možná, že jedna z příčin tkví v tom, že pojem “azylový dům” v nás vzbuzuje něco negativního, třeba jako když se mluví o vězení. Podle našich představ a soudu je to místo pro ty, kteří si svoji situaci zavinili sami. Ať si tedy i následky sami nesou! Hovořil jsem s jedním chlapcem, který u nás bydlí se svou matkou. Postěžoval si, že si s ním kamarádi nechtějí hrát, protože je z “azyláku”. Vzbudilo to ve mně otázku: nechováme se podobně, nemyslíme si, že jsme něco víc, nepohrdáme těmi, kteří se uchýlili ve své životní krizi právě sem?
Řády a pořádky
Všichni obyvatelé těchto domů velice citlivě vnímají, že jsou v křesťanském zařízení. Mají celkem jasnou představu, jak bychom se měli jako křesťané chovat, jak jednat, jak rozhodovat. Křesťané jsou vystaveni měřítkům lásky, dobré vůle, ochoty pomáhat a všechno dovolit. A to, co těmto jejich měřítkům neodpovídá, je kritizováno jako nekřesťanské. Uvedu příklad. Azylový dům má svůj řád. Ne každý sem má přístup, Muži - otcové dětí, druhové a manželé obyvatelek zde smí být jen po určitou dobu a ve vyhrazené místnosti. Je zde teplo, ale žádné soukromí. Teplo oceňovali ti, kdo se v mrazech neměli kde ohrát. Musel jsem je navečer posílat pryč, do zimy. Přiznám, že se to ve mně pere: musím dodržet řád tohoto domu, dbát na jeho bezpečnost. Ale ti lidé musí přebývat někde v zimě. Čím já si zasloužil teplo, plný žaludek, určitý pocit bezpečí? Jak se mám zachovat, abych neublížil a nezpronevěřil se Písmu?
Rómové a ti druzí...
Zvláštní zkušeností a častým problémem je vztah Rómů - mužů k jejich družkám, manželkám a dětem. Možná to ani jejich děti nejsou, přesto k nim mají velice blízko. Ale vyberou si za to daň - žena, družka nebo manželka se o ně postará, připraví jim plné talíře jídla, někdy i na úkor dětí a sebe. Je to pro ně samozřejmostí. Uvědomuji si, jak bychom potřeboval umět mluvit jejich jazykem. Snad všichni už dostali známou brožurku rómsky psanou “Bůh mluví ke svým dětem” - biblické vyprávění důležitých statí Starého i Nového zákona. Ale potřebujeme se zbavit jazykové bariéry. Uvědomila jsem si to, když navštívil azylový dům bratr kazatel Daniel Fajfr. Sáhl po kytaře a zazpíval jednu rómskou duchovní píseň - jak moc je to oslovilo. Myslím na to, aby evangelium, které máme nést, jsme jim předali dostatečně srozumitelně.
Rád bych se podělil s jednou radostnou zkušeností. Jedním úkolů je zajišťovat finanční situaci těch, kteří neumějí dobře rozpočítat své náklady a ocitnou se bez peněz. Nemají na Sunar, na svačiny pro děti nebo na léky a školní pomůcky. Tehdy je třeba sáhnout do zdrojů, už velice mělkých. V takových situacích, kdy lidé zvoní a tváří se zkoušení, otvírám dveře a odhaduji, kolik ode mne Rómka bude chtít. Jde dál až do kanceláře, asi chce hodně... Snažím se zjistit, jak na tom je. A pak k mému překvapení, zahanbení - nechce peníze, jak jsem ji podezříval. Chce, abych jí odpustil, byla na mne ten den hrubá, nadávala, byla zlá na své dítě. Moje napomínání jako by nevnímala. Ale přece! Přišla mne pak poprosit, abych jí odpustil. Prožil jsem krásnou chvíli vděčnosti našemu Pánu.
Děti
V azylovém domu vyrůstají v neúplné rodině. Některé alespoň občas se s otcem stýkají, většina o něm ani neví, nebo k němu nemá citový vztah a vidí v něm důvod, proč musí žít právě tady. A skutečně tomu tak je. Otcové se zbavili svých manželek a s nimi i svých dětí často drasticky - vyhození z bytu nebo uzavřením přívodu vody, odpojením elektřiny a podobnými zásahy. Otec - podnikatel najednou zjistí, že mu manželka s dětmi překáží, a řeší to někdy velmi tvrdě. Táta mi prodal i kolo - řekl mi jeden chlapec.
Je potřeba někoho, kdo by děti přiváděl, přinášel k Pánu Ježíši. Myslím, že je to možné i v těchto podmínkách. Prožil jsem to při zmíněné návštěvě D. Fajfra. Přišla i skupinka naší mládeže a bratr Radek Kalenský děti zaujal svým vyprávěním. Děti spontánně přijímaly, co slyšely vlastně poprvé, měly radost, že tomu rozumí a že se jim někdo věnuje. Ze strany svých matek se jim výchovy většinou vůbec nedostává, hrozí jim, že je bude “vychovávat ulice”. Ony ale cítí, že potřebují víc! Dokázaly to například, když jeden z pracovník, který v azylovém domě byl na civilní službě, jinak katolický věřící mladý muž, vzal kytaru, hrál a zpíval. Hned bylo kolem plno dětí a nadšeně se přidaly: Archa má směr, archa má cíl... Mladému muži už služba u nás skončila a já jsem rád, když občas sám od sebe přijde s kytarou a s dětmi zpívá.
P. Kamp, st., sbor CB Pardubice