Naši pracovníci v Etiopii
V addis-abebské čtvrti Mekanise podporujeme celkem 3 sociální pracovníky církve. Dva z nich (Getachew a Genet) pracují pod záštitou místní církve na plný úvazek, další, Tsahay, je zaměstnána na poloviční a nakonec Winshet, která dělá svou práci dobrovolně. V této sekci si můžete přečíst více o jejich pracovní náplni, ale hlavně o jejich životních cestách a to v autentické podobě, tak jak jsme je poslouchaly při šálku kávy. Jejich příběhy vyprávějí,jak se z lidí, kteří pomoc potřebovali, stali ti, kteří mnohým pomáhají.
TSEHAY AYNE
(služba Good Samaritan Ministry, poloviční úvazek)
Jmenuji se Tsehay Ayne a je mi asi 30 let. Narodila jsem se na severu Etiopie. Moji rodiče byly přísně ortodoxního vyznání. Když mi bylo 13 let přivedla mě moje teta do Addis Abeby. Pro tetu jsem ale nebylavíc než služka, přes den jsem musela pracovat a chodit jen do večerní školy. Moji sousedi mi poradili, abych od ní odešla a to jsem taky po čtyřech letech udělala. Místo u tety jsem tak mohla pracovat v jiné domácnosti , ale za to za peníze. V té době jsem také skončila se školou – dochodila jsem 10. ročník a potom začala pracovat v restauraci. Tady jsem také potkala jednoho muže, který se mi líbil. Později jsem se k němu nastěhovala a brzy na to jsem otěhotněla. Ve stejné době jsem ale došla k hroznému zjištění – můj partner byl ženatý, měl na venkově jinou ženu – svou manželku. Vzápětí na to mi v nemocnici řekli, že jsem nakažená HIV. Od partnera jsem odešla a přestěhovala jsem se do čtvrti v Addis jménem Mekanisa. Tady se mi narodila dcera Bemnet. Cítila jsem se osaměle a zoufale, protože jsem neměla nikoho kromě tety. Začala jsem se také potýkat s finančními problémy. Jít zpátky k tetě jsem se ale bála. Ačkoliv jsem nebyla věřící, přišla jsem jednu neděli do kostela. K mému údivu lidé tam mi byli ochotni pomoci přesto, že jsem nepatřila do jejich církve. Brzo na to se ale hodně věcí změnilo a já jsem se stala křesťankou. Věřím, že to byl Bůh, kdo mi pomohl v mých problémech. Byla jsem pokřtěná, stala se členkou církve a když má dcera vyrostla, mohla jsem se stát dobrovolnicí pro GSM (Good Samaritán Ministry). Ačkoli nyní pracuji plnou pracovní dobu, jsem placená jen z části. Během práce říkám lidem o Bohu, oni mi říkají, co mají na srdci.Já se za ně pak modlím a radím jim, povzbuzuji je a miluji je. Pomáhám také při rozdávání jídla, ale dělám i kancelářskou práci, koordinuji páteční setkání žen, a vedu modlitby, navštěvuji rodiny a během pátečních bohoslužeb se starám o děti. Svou práci miluji. Církev otevřela dveře pro mě a já je chci držet otevřené pro ostatní s podobnými obtížemi, jaké jsem měla a mám já.
GENET ASEFA
(plný úvazek ve službě Good Samaritan Ministry)
Narodila jsem se v Debrzeitu, na venkově. Vychovávali mě moji prarodiče, moje matka zemřela když mi byl 1 rok.
V 6 ti jsem začala chodit do školy, což mě moc bavilo, ačkoli jsem musela ujít 10 km z naší vesnice do města. Jednoho dne - když mi bylo 13 - jsem na cestě ze školy byla unesena. Předtím než mi tento muž stihl ublížit, jsem se ale dokázala zachránit a vrátit se domů. Únosce mě ale stále ohrožoval, proto jsem musela uprchnout do Addis Abeby. Když jsem poprvé vystoupila v Addis z autobusu, byla jsem velmi zmatená. Život města byl tak neznámý! Zmocnil se mne strach a panika, stála jsem uprostřed davu, křičela jsem a brečela. Někteří kolemjdoucí mě chtěli vystrašit, radili mi vrátit se domů. Nakonec se mne ujala jedna rodina, kterou jsem potkala na ulici. Vzali mě k sobě domů, nabídli mi, abych u nich bydlela a pracovala. Na to abych se u nich uživila, ale neměli dost peněz. Poslali mne tedy starat se o jednu starší ženu, u které jsem si mohla vydělat víc. Později jsem se dostala k bohatší rodině, která mne vzala za svou. Dostala jsem od nich nové oblečení a mohla se u nich i umývat.
Moc jsem si přála znovu začít chodit do školy, k tomu jsem ale potřebovala rodný list, který byl doma v Deberzeitu, kam jsem se ale nemohla vrátit. Moje nová rodina mi však opatřila falešný rodný list. Konečně jsem mohla začít chodit do školy! Dochodila jsem 8. třídu, ale rodina se pak odstěhovala do Ameriky. Ve městě jsem ale potkala některé ze svých pravých příbuzných a nastěhovala jsem se k nim. Spřátelila jsem se u nich s jistým mužem, který se mi ze začátku velmi líbil. Tento muž mě ale později začal sexuálně zneužívat. Nikomu jsem o tom tehdy neřekla, ale on v tom pokračoval a já jsem brzy otěhotněla. Že čekám dítě jsem zjistila až v 5.měsíci a svým příbuzným jsem o tom nemohla a nechtěla říct. Ujala se mne tedy moje spolužačka, která mne vzala ke svým příbuzným, u kterých jsem v době těhotenství pracovala. Když přišel porod, vzali mne tito lidé do nemocnice, ale nijak se o mě nestarali. Místo toho mě nechali u dveří nemocnice a dál jsem jim byla lhostejná. V nemocnici jsem upadla do komatu, přes veškeré komplikace se mi ale narodila zdravá dcera. V nemocnici jsem mohla zůstat jenom měsíc, potom jsem nevěděla kam půjdu. Během toho měsíce za mnou přišla nějaká Američanka, která měla zájem adoptovat si mojí dceru, to jsem ale hned odmítla.
Po onom měsíci se mne ujala jedna žena, která pracovala v nemocnici. Vzala si mne k sobě domů a koupila všechny potřebné věci pro mne i moji dceru. Tak jsem se dostala do Mekanisy. Po pár měsících odjela tato žena do Ameriky. Ještě předtím mi ale vyprávěla o Bohu a mluvila se mnou o Kristu a já jsem se nějaký čas na to stala křesťankou.
Byla jsem sice zase sama, ale tentokrát jsem už měla Krista. Uklízela jsem a vařila pro bratra ženy, jež se mne v nemocnici ujala. Potom jsem také uklízela i v baptistické církvi, kde jsem o rok později začala pracovat jako pomocnice ve školce. Tehdy jsem chtěla poznat Boží vůli pro svůj život. Bylo mi umožněno si pomocí večerní školy doplnit vzdělání. Tam jsem také potkala svého manžela. Dále jsem studovala dva roky v Biblické škole, ale již jsem neměla peníze na to ji dokončit. Během tohoto času jsem se rozhodla pomáhat těm lidem, kteří na tom jsou stejně jako já. Lidem, kteří jsou chudí, nemají kam jít, bojí se a nikdo jim nechce pomoct. V té době se v mekaniské baptistické církvi rozběhla služba Good Samaritan ministry, kde jsem nejdříve začala pracovat jako dobrovolnice a dnes zde pracuji na plný úvazek jako hlavní koordinátorka.
WINSHET
(dobrovolnice GSM)
Pocházím z venkova. Vdávala jsem se, když mi bylo asi 16 let. Můj manžel ale nebyl dobrý muž. On a jeho přátelé zabili dva mé příbuzné a byli za to zatčeni. Po pádu komunismu byli ale propuštěni. Můj muž se vrátil a pokusil se zabít i mne, za to se ale dostal zpět do vězení. Můj otec byl v té době také kvůli spolupráci s komunistickou stranou zatčen a shodou okolností se dostal do stejného vězení jako můj manžel. Společně se pokusili o útěk, na kterém byl můj muž zabit, ale otec se zachránil. Policie potom po otci pátrala a já jsem proto, kvůli neustálému sledování a dotazování policie, raději utekla do Addis Abeby. Své dítě jsem ale nechala ve vesnici. Z Addis jsem se dostala do Debre Birhanu, kde jsem jeden rok pracovala jako prostitutka. Později jsem dostala práci v baru a zároveň jsem během toho času otěhotněla. V devátém měsíci jsem přišla znovu do Addis ke svému strýci. Lhala jsem mu, že jsem vdaná, protože by mi jinak nepomohl. Dva týdny po porodu se však dozvěděl, že mé dítě je nemanželské a vyhnal mě.
Nějakou dobu jsem žila i s dítětem v Debre Berhanu, když jsem ale vážně onemocněla, vrátila jsem se ke strýci, kde jsem bydlela až do druhého roku věku mého dítěte. Dostala jsem se do Mekanisy a vydělávala si různými pomocnými pracemi. V té době jsem dostala silný kašel a objevily se další zdravotní potíže. V nemocnici mi řekli, že jsem HIV pozitivní. Doslechla jsem se o církvi MAKBC, že podporují děti a rodiny s HIV. Byla jsem tedy zapojena do programu GSM, a tak jsem se také seznámila se sociální pracovnicí GSM– Genet Asefou. Mé myšlení se od té doby velmi změnilo. Zapomínám na minulost a více hledím do budoucna a myslím na Ježíše a jeho utrpení. Mojí rodinou byli vrazi …Bůh byl ale se mnou a ze všeho mne vyvedl, nyní jsem šťastná. Moje dcera – Hiwot – je nyní 9 let stará. Bydlím v domě s další pracovnicí GSM – Tsahay. I já už druhým rokem pomáhám v GSM jako dobrovolnice a v poslední době si vydělávám uklízením lékárny.
Getachew
Getachew je zaměstnán na plný úvazek teprve od letošního podzimu. Jeho hlavním úkolem je administrativa projektu Podpory dětí, ale i kontakt s rodinami a zajišťování pravidelného programu pro děti. Jeho příběh dodáme v nejbližších týdnech.